VYBERTE SI REGION

Herfortová o Dufkovi: Když dostal Thálii, roztomile se tomu divil

Brno /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ - Herečka Zdena Herfortová vzpomíná na svého dlouholetého kolegu Jaroslava Dufka… Na jevišti Státního divadla v Brně se Zdena Herfortová s Jaroslavem Dufkem poprvé setkala v roce 1968. Tehdy coby čerstvá absolventka herectví s ním účinkovala v inscenaci Hliněný vozíček. Odehráli spolu desítky rolí, k těm nejvydařenějším oba řadili loni premiérovanou Dobře rozehranou partii. Jaroslav Dufek zemřel před týdnem. V pátek v půl jedenácté dopoledne se s ním v Mahenově divadle loučí publikum i divadelníci. „Odešlo s ním ojedinělé a nenahraditelné herectví,“ říká Herfortová.

7.10.2011
SDÍLEJ:

DESÍTKY ROLÍ. Na jevišti se Zdena Herfortová a Jaroslav Dufek setkali v mnoha inscenacích, naposledy v Dobře rozehrané partii.Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

Poté, co v dubnu umřel Karel Jánský, Ladislav Lakomý a v květnu Erik Pardus, se s Jaroslavem Dufkem vytratila další přední osobnost brněnského herectví. Co tím české divadlo ztrácí?
S Jaroslavem Dufkem odešla vzácná filozofie vnímání divadelního života a divadelního herectví. Nevím, zda si brněnský kulturní svět uvědomuje, co odchodem těchto herců ztrácí.

Jak byste Dufkovo herectví nejlépe charakterizovala?
Snad by bylo možné pojmenovat to antickým způsobem. Nazvala bych ho titánem českého divadla. Byl brněnský herec a byl na to pyšný. Nikdy nechtěl z Brna odejít a nic jej nedonutilo, aby se z Brna vzdálil.

Napadlo vás, jak by na slova „titán českého divadla“ reagoval?
Pravděpodobně by se zatvářil velmi skromně a ještě by se tomu zasmál. Ale teď, když už mezi námi není, se mi tento příměr zdá velmi vhodný a mohu si ho dovolit.

Čím bylo jeho herectví specifické?
To, jakým rustikálním způsobem divadlo dělal a jak se jako herec projevoval, bylo něco velmi spontánního, samozřejmého a bohatě robustního a uhrančivého. Byl od mládí velmi přitažlivý, talentovaný a měl životadárný přístup ke svým rolím. Byla to velká radost, být s ním na jevišti. Samozřejmě to platí pro mnoho herců, ale u něj to platilo dvakrát tolik.

Kdy jste se poprvé setkali na jevišti?
Bylo to v roce 1968, když jsem skončila na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a nastoupila do Státního divadla (dnes brněnské Národní divadlo, pozn. redakce). Naší první inscenací byl Hliněný vozíček. Byla to roztomilá hra o mladých lidech a o lásce. Od Hliněného vozíčku až po Dobře rozehranou partii jsme s Jaroslavem hráli stále o lásce, vlastně jsme spolu láskyplně partneřili. A i přes všechna životní úskalí jsme si vždy říkali, jaké máme štěstí, že děláme divadlo. Byl to nádherný divadelní přepych.

Vždy bylo vše na jevišti tak, jak jste si přáli?
Samozřejmě, že jsou momenty, kdy člověk zestárne a vše už není tak zlaté, jak se zdá. Ale jeho chuť dělat divadlo byla stále obrovská a strhující. Vlastně pokaždé, když na to vzpomínám, mám úsměv na tváři.

Proměňoval se váš herecký vztah?
Samozřejmě že ano. Velkým přepychem pro mě bylo, že mě neustále „zvedal“. A to se neděje vždy, je to dáno osobností člověka. Byl jedním z těch, kteří by druhého na jevišti nenechali padnout. Například při nastudování muzikálu Řek Zorba jsem prožívala velmi těžké období a on byl báječný. Vždycky jsem se na jevišti mohla opřít o jeho profesionalitu a kolegialitu.

Oba jste učili herectví. Radili jste se spolu také coby pedagogové?
Byly to dnes už stovky hodin, které jsme spolu o Janáčkově akademii prodebatovali, a myslím, že i na profesním poli jsme si velmi rozuměli. Nikdy jsme před sebou nemuseli nic moc skrývat a předstírat. V rovině divadelní i osobní jsme byli velkými přáteli a nikdy jsme si to ničím nezkazili.

Oba jste také získali cenu Thálie a shodou okolností za stejný rok 1995. Jak na ten slavnostní večer vzpomínáte?
Na udílení cen jsme jeli každý za jiné divadlo. Já za Městské divadlo Brno, on za Státní divadlo. Jaroslav dostal Thálii jako první a když k tomu došlo, dívala jsem se na něj z první lóže. Nemohl tomu věřit a roztomile se tomu divil.

V jakých dalších titulech uvedených v Brně jste se ještě na jevišti potkali?
Bylo jich mnoho. V roce 1969 to byla komedie Dundo Maroje, kde se se mnou alternovala moje spolužačka Hanka Zagorová. Ve stejný rok měla premiéru také hra Milana Kundery Dvě uši, dvě svatby neboli Ptákovina. To jsem tehdy Milana Kunderu viděla poprvé, ale také naposled. Pak to byl již zmíněný Hliněný vozíček, Čechovův Platonov, Čapkovo R. U. R. a následovaly mnohé další inscenace. Ráda vzpomínám také na velice zvláštní hru Pavla Landovského Supermanka nebo na kouzelný muzikál Malované na skle, jehož premiéra byla v Redutě.

A z novějších inscenací?
V roce 2005 to byla například Tarelkinova smrt v režii Zdeňka Kaloče, i když to už jsem s Jaroslavem hrála jako host. A samozřejmě loni premiérovaná Dobře rozehraná partie.

V této konverzační komedii jste se setkala jak s Jaroslavem Dufkem, tak s Ladislavem Lakomým…
S nápadem přišel Stanislav Moša (ředitel Městského divadla Brno, pozn. redakce). Na jevišti jsme se setkali po dlouhých letech a prožili si nádherný půlrok. Užívali jsme si každý den a každé představení. Jaroslav Dufek i Ladislav Lakomý si vždy zachovali svoji neopakovatelnou noblesu.

Autor: Markéta Stulírová

7.10.2011
SDÍLEJ:

Rakušané volí v opakovaných volbách nového prezidenta

Vídeň - V Rakousku začalo opakované druhé kolo prezidentských voleb. Voliči si vybírají mezi nezávislým kandidátem podporovaným stranou Zelených Alexanderem Van der Bellenem a členem pravicově populistické Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Norbertem Hoferem. Květnové hlasování, v němž zvítězil Van der Bellen, kvůli formálním chybám při sčítání hlasů zrušil ústavní soud.

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies