VYBERTE SI REGION

Jak to začalo? Před patnácti lety nastoupil do mrtvého divadla

Smíchov /ROZHOVOR/ - V současnosti mohl být klidně v hereckém angažmá na některé z pražských divadelních scén. Daniel Hrbek si odmala vysnil studium na DAMU, pro jeho zarputilost ve splnění tohoto snu svědčí i fakt, že se na ni dostal až na třetí pokus. O to překvapivější je, že se herectví nakonec věnoval jen krátce.

23.3.2014
SDÍLEJ:

Daniel Hrbek, režisér a ředitel Švandova divadla v Praze.Foto: archiv Daniela Hrbka

Neznamená to ale, že by od divadla odešel. Jenom ho musíme hledat na jiném místě než na pódiu… Už patnáctým rokem řediteluje Daniel Hrbek smíchovskému Švandovu divadlu. A právě letos, po mnohaleté práci na koncepci divadla, prožívá jako ředitel a také občasný režisér zdejší scény tu nejlepší sezónu.

Povídali jsme si o ní v kavárně Švandova divadla, herci se kolem nás pomalu začali trousit na dopolední zkoušky. Než jsem venku vyčkala na otevření kavárny, na vlastní oči jsem se na programu ve vitríně přesvědčila, že divadlo opravdu „frčí" jen u minima představení chyběla cedulka s nápisem „vyprodáno".

Daniel HrbekNarodil se 29. července 1971 v Olomouci. Vystudoval tamní gymnázium, po maturitě působil v hereckém angažmá v Severomoravském divadle v Šumperku a v Moravském divadle v Olomouci.

V letech 1991 1996 studoval DAMU, vystudoval herectví a režii.

Při studiích DAMU byl členem souboru pražského Divadla Na zábradlí, v roce 1994 také zakládal studentské Divadelní sdružení CD 94; část tohoto divadla si vzal s sebou do Švandova divadla v roce 1999.

V letech 2001 2006 absolvoval doktorandské studium, od roku 2007 působí jako pedagog režie na Katedře činoherního divadla DAMU.

Od roku 1999 je ředitelem a režisérem pražského Švandova divadla; režíroval mj. inscenace jako Kdo je tady ředitel, Šoa (The Good and The True), Krakatit, Kurz negativního myšlení aj.

Než jsem vešla do Švandova divadla, všimla jsem si ve vitríně před vchodem programu, a ani se nedopočítala, kolik představení máte dopředu vyprodáno. Plesá vám při příchodu do práce srdce?

To víte, že jo. Prožívám šťastné období, protože mám pocit, že se konečně úročí mnohaletá práce. Mohu říci, že tohle je zatím nejlepší sezóna za dobu, co tu působím. Před čtyřmi lety nastoupil do Švanďáku umělecký šéf Dodo Gombár a to, že je dnes divadlo v takové kondici, souvisí s jeho šéfovským působením na Smíchově. Zvyšuje se nám návštěvnost, tím pádem i tržby, a není to dáno podbízivým repertoárem. Od začátku letošní sezóny jsme uvedli pět nových inscenací a všechny jsou od premiéry vyprodané.

Projevuje se současné úspěšné období i na vztazích mezi zaměstnanci?

Samozřejmě. Je vidět, že se k sobě lidi hezky chovají, je tu dobrá atmosféra jak v souboru, tak mezi ostatními zaměstnanci. Důkazem toho je, že v herecké šatně vzniklo bez režiséra velice úspěšné představení Cry Baby Cry! (režijní supervizi měla herečka Martina Krátká - pozn.), ale i fakt, že herci bez řečí odehrají za stejných platových podmínek více představení než dřív. Přisuzuji to mimo jiné tomu, že hrají v inscenacích, za kterými si stojí a těší se na ně. To zase zpětně ovlivňuje, jak se k nám do divadla chodí. V loňském roce jsme dosáhli téměř devadesátiprocentní návštěvnosti.

Vzpomenete si na rok 1999, kdy jste divadlu začal ředitelovat?

Pamatuju si to dost dobře, divadlo bylo před tříletou rekonstrukcí, ze sálu byly vyrvány hledištní sedačky, rozprodán fundus, zkrátka bylo to mrtvé divadlo. Během rekonstrukce vznikaly inscenace v náhradních prostorách Divadla v Celetné, Městského divadla v Děčíně apod. Spolu s tehdejším šéfem Michalem Langem a jeho tehdejším souborem se nám během dvou let od otevření zrekonstruované smíchovské scény podařilo dostat na sedmdesátiprocentní návštěvnost, přičemž náklady byly cca o pět miliónů vyšší než dnes. Po nástupu Doda Gombára nebylo nějakou dobu jasné, zda se nové směřování divadla potká s publikem. Dnešní kondice souboru a divadla dokazuje, že se tak stalo.

Teď mluvíte o šťastném období, prozraďte ale byly doby, kdy jste měl chuť s ředitelováním seknout?

Těch bylo! Hlavně v období, kdy byly v Praze nepokoje kulturní veřejnosti vzhledem k vyhlášení dotace na vstupenku za tehdejšího radního pro kulturu Milana Richtera. Tehdy jsme asi všichni ředitelé divadel neměli čas na práci, kvůli které tady jsme, namísto toho jsme řešili jen politiku.

Jak vycházíte se současným vedením pražského magistrátu?

Můžu říct, že za poslední čtyři roky mě nic neodvádí od práce. Probíhá běžná komunikace mezi zřizovatelem a divadlem. V červnu tohoto roku absolvujeme další z finančních kontrol našeho hospodaření.

A co finanční příspěvky od města?

Ty jsou nižší a nižší. V tomto kalendářním roce tedy pracujeme se stejným příspěvkem jako loni, ale před tím se nám rok od roku snižoval.

Když jsme u těch lepších časů, patří mezi ně určitě i výjezdy divadla do zahraničí. Letos v lednu jste se představili v New Yorku na mezinárodním veletrhu APAP s inscenací The Good and The True, kterou jste režíroval. Co vám tato účast dala?

Byli jsme pozváni producentkou Daryl Roth, která je nositelkou několika ocenění Tony Award, k hostování na přední off Broadway scéně, v jejím divadle DR2. Před čtrnácti dny přišlo definitivní pozvání s tím, že DR2 chce představení koprodukovat. V termínu od 5. května do 29. června bychom tedy měli více než padesátkrát naši inscenaci v New Yorku odehrát. Vnímám to jako velký úspěch českého činoherního divadla. Chystáme se s inscenací i do Izraele, Německa, a v dubnu 2015 dojde i k opakování úspěšného turné pro Velké Británii. V červnu příštího roku bychom se měli zúčastnit newyorského Mezinárodního festivalu židovského divadla, protože představení, které jsme na APAPu uvedli, je příběhem dvou českých Židů a jejich osudů od začátku 20. století do počátku našeho tisíciletí.

Je pro divadlo v dnešní době důležité prezentovat tuzemskou tvorbu světu?

Je to nesmírně cenné a obohacující. Mám radost, že se nám začíná dařit dostávat Švandovo divadlo za hranice Evropy. Těší mě, že budeme hostovat v divadle, které má v New Yorku výbornou pověst, marketing, a nemá tedy nouzi o diváky. S každým dalším projektem tohoto typu získávám zkušenosti a kontakty, které bude moci využít naše divadlo znovu v budoucnu.

Plánujete vyjíždět do světa i s dalšími představeními z vašeho repertoáru?

V tuto chvíli máme krátce po premiéře Hamleta v režii Daniela Špinara, s tímto představením se snažíme proniknout na letošní divadelní festival Almagro v Madridu. Rozjíždějí se nám i další mezinárodní koprodukce, například s divadlem v Hamburku.

Je něco, co vás na výjezdech do zahraničí překvapilo?

Přijetí našeho představení běžným publikem je téměř totožné. Je zajímavé, že venku sklízíme lepší recenze než Čechách.

Záleží vám na tom, co se o vašich hrách píše, jaké jsou na ně recenze?

Jako řediteli divadla mi na tom pochopitelně záleží. Kritika ale netvoří pověst inscenace ani divadla. Tu tvoří diváci. Špatná recenze může maximálně ovlivnit výjezdy inscenací mimo Prahu. U recenze vždy rozlišuji, kdo ji píše. Na názor některých bych si mohl se stoprocentní úspěšností vsadit předem.

Ačkoli jste od roku 1999 ředitel divadla, vystudoval jste vedle režie také herectví na DAMU. Netoužíte se někdy vrátit na divadelní prkna?

Běžně se na ně vracím v rámci záskoků za kolegy, třeba nedávno jsem zaskakoval za herce Jiřího Plachého ve své inscenaci Les v Divadle na Vinohradech. To mě baví, ale naplno bych už asi hrát nechtěl. Jako herce mě vždy bavily mnohem více zkoušky než reprízy.

Na DAMU jste se přitom dostal až napotřetí, takže předpokládám, že jste po tom musel hodně toužit?

Jojo, já jsem to moc moc chtěl. Ale priority a názory se v životě člověka mění. Po prvním ročníku na DAMU jsem přijal nabídku do angažmá v Divadle Na zábradlí, působil jsem tam tři roky, a někdy po roce mě začalo více zajímat, jak to ten Petr Lébl (tehdejší umělecký šéf Divadla na Zábradlí - pozn. red.) dělá. Taky jsem mu místy jako herec nerozuměl, co po mě vlastně chce. A tak jsem se postupně začal od divadla odpoutávat, založil jsem se spolužáky Petrem Svojtkou a Jirkou Janků studentský soubor v Divadle v Celetné, a pokoušel se o režii. Jako herec jsem na jevišti úplně přestal fungovat. Ztratil jsem to, co je pro herce nezbytné, tedy schopnost existovat uvnitř nějaké jevištní situace, věřit jí a činit ji tím pádem uvěřitelnou.

Na druhou stranu, určitě znáte přísloví „nikdy neříkej nikdy".

Ano, to se říká… Víte, herectví je strašně nesvobodné povolání, herci mají těžký život. Je to neustálý kolotoč a strádá kvůli němu rodina a všechno kolem.

Popisujete herecká úskalí i svým studentům na DAMU?

Jasně že jo. První setkání s uchazeči o studium bývá vždycky na podzim. Už tam spolu s kolegy všem vysvětlujeme, co je to za profesi. I když vím, že mně v osmnácti letech říkali to samé, a bylo mi to úplně jedno. Když je člověk posedlý, tak je mu to buřt… Fakt ale je, že letos mám v prvním ročníku šest studentů a šest studentek, a teď jim pomalu dochází, co je herectví za dřinu. Že je to velmi tvrdá profese, která vyžaduje zvláštní povahy. Už jenom to, že jdou každou chvíli s vlastní kůží na trh.

Vyhlížíte si mezi svými studenty nové členy Švandova divadla?

Patrik Děrgel, čerstvý držitel Ceny Alfréda Radoka v kategorii Talent roku, je můj bývalý student. Do angažmá si ho vybral Dodo Gombár. Spolu s režisérem Špinarem vytvořil Děrgel se svými kolegy v našem divadle nádhernou inscenaci Hamlet. Mám z Patrika a jeho výkonů radost. Během studia prošel náš osobní vztah mnoha prověrkami a myslím, že kdyby mu v prváku někdo řekl, že dostane angažmá ve Švandově divadle, asi by se hodně divil (směje se).

Co jste si udělali?

Patrik jednou zkraje druhého ročníku přišel za mnou sem do divadla, aby mi vysvětlil, že mu spousty věcí ve škole a na mě vadí, měl potřebu intenzivnější komunikace, možná mě chtěl i poslat někam… Vyměnili jsme si názory, ale potěšilo mě, že přišel, že si něco myslí a že si za něčím stojí. To je vždycky záruka silné osobnosti. Vzápětí po tomto rozhovoru, jsem se šel podívat na představení, které Patrik dělal mimo školu. Byl výborný. Bylo evidentní, že je schopný a že si zasluhuje zvláštní pozornost, individuální přístup. Od té doby byl i náš osobní vztah lepší a lepší, no a ve výsledku je u nás, hraje Hamleta a já patřím k jeho fanouškům.

Autor: Michaela Rozšafná

23.3.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Veslařský svět v černém. V Mařaticích pohřbili nadějného veslaře Michala Plocka

Uherské Hradiště – S juniorským mistrem Evropy i mistrem světa dvaadvacetiletým Michalem Plockem se přišly v pondělí 5. prosince rozloučil na jeho poslední cestě zhruba dvě stovky známých, přátel a rodinných příslušníků do obřadní síně hřbitovu v Uherském Hradišti, Mařaticích. Talentovaný veslař a nástupce Ondřeje Synka byl 28. listopadu nalezen mrtvý v loděnici pražské Dukly, za níž vesloval.

CNN: Pražské vánoční trhy jsou mezi desítkou nejlepších na světě

Praha - Mezi desítku nejlepších vánočních trhů na světě zařadila americká televizní stanice CNN tržiště na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze. Reportér zaměřený na cestování ocenil každodenní otevírací dobu stánků i blízkost obou hlavních tržišť, stejně jako kvalitu zdejších klobás a piva.

K soudu s Čechem v Súdánu přišli i zástupci ambasády EU

Chartúm/Praha - Dnešní soudní stání v Chartúmu s českým misionářem Petrem Jaškem přišli sledovat i zástupci ambasády Evropské unie. Sdělila to česká velvyslankyně v Káhiře Veronika Kuchyňová Šmigolová, jejíž úřad má působnost také pro Súdán. Jašek čelí v africké zemi obvinění z protistátní činnosti a v minulosti se jej zastal Evropský parlament.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies