VYBERTE SI REGION

Jakub Albrecht: Dobrý herec jde proti, bojuje

Liberec /ROZHOVOR/ - Návštěvníci libereckého divadla mohli Jakuba Albrechta, dnes již bývalého člena souboru činohry, vidět v mnoha inscenacích. Ztvárnil více než tucet postav na velké i malé scéně Divadla F. X. Šaldy, mezi jinými například ve hře Přísně tajné: Hrubá nemravnost, Tvář v ohni nebo hned několik postav v inscenaci Z tajností žižkovského podsvětí. Dvě divadelní sezóny bavil liberecké publikum svou energií a talentem. Souhra životních okolností ho přivedla k rozhodnutí ukončit své první divadelní angažmá a vydat se do světa, dalo by se říci na jeho konec, na Nový Zéland.

11.1.2012
SDÍLEJ:

JAKUB ALBRECHT vyměnil na rok Divadlo F. X. Šaldy za cestování na Novém Zélandu. Foto: Roman Dobeš

Tak trochu od začátku. Jaká byla tvoje cesta do libereckého divadla?

Vystudoval jsem “Vošku“ (Vyšší odborná škola herecká s.r.o.) a potom jsem byl dva roky na volné noze. Dělali jsme různé projekty a pouliční divadlo, kterému se věnuji vlastně už od školy. Tak nějak to běželo, až jsem si říkal, že bych chtěl zkusit klasický angažmá, zjistit, jestli je to pro mě nebo ne. V té době jsme dělali v Pidivadle v Praze představení Schovanka, které hrajeme dodnes. Současně jsem dělal nějaké další věci s Honzou Tošovským v klubu Cross. Honza už byl v té době dramaturgem divadla v Liberci a přišel se na Schovanku podívat společně s dramaturgem Martinem Urbanem a tehdejším šéfem činohry v Liberci Vítem Venclem. Výsledkem bylo, že si do Liberce angažovali Barboru Mottlovou, která hraje ve Schovance se mnou, a mně se později ozvali a nabídli mi hostovačku, Sen noci svatojánské. Následovala hostovačka v inscenaci 39 stupňů a potom už jsem dostal plné angažmá.

Jak to bylo s tvým působením v pouličním divadle? Ptám se pro- to, že tu dnes sedíme těsně před tvým odjezdem na Nový Zéland, kde bys rád divadlo na ulici provozoval…

Bylo to už někdy v prváku na škole. Jel jsem na workshop, učil se na chůdách a celkem jsem se rozchodil, vedl to Dominik Tesař. Moc mě to bavilo. A po čase se mi Dominik ozval, jestli bych nechtěl udělat představení na chůdách, někde v Kyjově nebo tak. Přijel pro mě, sedl jsem si do starý „stadváci“, do které zatékalo, a jeli jsme čtyři hodiny z Prahy do Kyjova. Přijeli jsme tam, zahráli, dali chůdy, a když jsme jeli zpátky, Dominik se na mě otočil a říkal: „Na, tady máš patnáctset…“ A já: „Ty vole, to je za peníze?“ (smích). Hrozně mě to bavilo a ještě za prachy. Takhle jsem začal s divadlem Mimotaurus (Mimotaurus je nezávislé profesionální divadlo, které v roce 2003 založil Dominik Tesař.) a vlastně profesionálně vystupovat. Jestli je teda člověk profík ve chvíli, kdy za to začne dostávat peníze.

Říkal jsi, že jsi chtěl zjistit, jestli je klasické divadelní angažmá pro tebe nebo ne… Jak to teď vidíš, když už tu zkušenost máš za sebou?

Když mi pan Vencl zavolal a nabídl mi angažmá, uvědomil jsem si, že o to mám fakt zájem. Říkal jsem si, tak jsem byl dva roky na volný noze, teď budu dva roky v angažmá, uvidíme, co to přinese. To mám teď za sebou. Bavilo mě, i když se to omílá pořád dokola, že se tu dělá i jiný divadlo než to klasický, který mě tedy taky baví, většinou. Bylo to dobrý, ale říkal jsem si, že bych zase na chvíli vypadl, abych nezabřednul… Tak jsem přemýšlel, jestli jít jinam… a do toho mi přišlo do hlavy, že bych mohl úplně vypadnout, cestovat…

Takže tvoje rozhodnutí ukončit angažmá a vyrazit do světa je pro tebe opět snaha zkusit něco, co tě láká?

Asi takhle. Já jsem nikdy nebyl venku déle než měsíc a už pár let v sobě mám, že bych rád odjel a žil venku delší dobu. Cestovat, pracovat, stopovat a hrát divadlo… A současně jsem si říkal, ještě dokončím tenhle projekt a tohle a další a když teď odjedu, přijdu o tohle a to by mě mrzelo… A podobné věci. V tuhle chvíli se mi to všechno spojilo tak, že cítím, že je ten pravý čas si splnit tuhle dlouholetou touhu. A uvidím, co mi to přinese. Můžu tam zůstat, můžu se za dva měsíce vrátit, nevím. Ale chci to zkusit. Myslel jsem si, že budu cestovat, dělat sezónní práce a tak. V posledních dnech se to ale začíná klubat a vypadá to, že bychom tam mohli dělat i pouliční divadlo. Mluvil jsem s pár Zélanďany, kteří mi doporučili jeden obrovský festival v Christchurch. A vypadá to, že pouliční divadlo je tam jinak tak trochu dírou na trhu. Moc se to tam nedělá, tak uvidíme. Mohlo by to bavit jak turisty, tak i Zélanďany… Martin Urban, který má o divadle velký přehled, mi řekl: „Hele, o divadle na Novém Zélandu ti neřeknu vůbec nic…“ Obecně tam není taková kulturní tradice, v porovnání s Evropou… Chtěl bych to zkusit.

Tohle rozhodnutí přišlo ve chvíli, kdy slavíte společně s tvými kolegy Tomášem Dianiškou, Karolínou Baranovou a dalšími velké úspěchy, které, pokud si to dovolím říci, Liberec nepamatuje. Do divadla se vám podařilo přitáhnout mladé lidi. Navíc je zde cítit neuvěřitelná tvůrčí atmosféra, na divadlo se postupně nabalují další lidé různých oborů. Příkladem za všechny může určitě být nedávný festival WTF?! Nazval bych to skutečnou živou kulturou. Není to škoda tohle zrovna teď opustit?

Kamarádi a kolegové mi říkali, neblázni. Odjedeš, přijdeš o kontakty a příležitosti. Vrátíš se a nebudeš mít nic. Jasně. Myslím si ale, že půl nebo tři čtvrtě roku, i když to může být jinak, nemůže nic zásadního změnit.Herečky se vracejí z mateřské a lidé si říkají, ježíš, to už jsi zpátky… Navíc věřím tomu, že lidi, které jsem tady potkal a s kterými jsem navázal přátelské vztahy, rozumíme si na divadle i mimo něj, mými přáteli zůstanou, a není tedy důvod, proč by to nemohlo fungovat dál… Budou obnovené premiéry, věřím tomu. Myslím, že to může pokračovat, až se vrátím, s lidmi se kterými jsem si, za těch pět let co jsem ze školy, porozuměl profesně i lidsky, jestli se tam nějak nezkazím. Na to je potřeba si dávat pozor. Pouliční divadlo se dá dělat kdekoli, je to více o gestech a o pohybu. Činohra je o jazyku, o češtině, o pravdě, o životě a to mě hodně baví.

Mluvil jsi o lidech, se kterými tě baví spolupracovat. Kdy máš ty osobně pocit, že se to povedlo?

Když je to živé. Když je to divadlo a na to jsem přišel nedávno, když je právě a pouze teď. Není nic jiného než teď. Nestaráš se o to, co bude za hodinu, ale žiješ jen a jen právě teď. Když je to naopak, jsi na divadle, mluvíš a jednáš a v duchu si říkáš, ten hrnek je někde jinde, jak já to udělám, jak ho vezmu, měl být támhle… Tak to je podle mě špatně. Je to také nasazením a soustředěním. Během dne člověk prožije spoustu věcí, ale potom na divadle musí hrát a sám pozná, jestli to bylo ono.

Říkáš, že divadlo je pro tebe o pravdivosti, o životě. Kde bereš inspiraci ke všem těm situacím, které jsi zákonitě ještě reálně prožít nemohl? Mají to herci tak, že si tyhle věci “kradou“ od lidí na ulici?

To je jedna z věcí, kterou mě také naučil ruský režisér Lev Borisovič Erenburg, se kterým jsem dělal Schovanku a další věci v Rusku. Když jsme jeli na zkoušku Schovanky a seděli jsme na Vltavský (stanice pražského metra), měli jsme zkoušet opilecké scény. Pozorovali jsme místní „zevláky“ a Erenburg říkal, dívej se na ně, pozoruj, jak přepadávají, maskují, jdou proti tomu. Nejde o to hrát ožrale ožralýho, ale jít proti tomu, jako oni, kteří se snaží naopak svoji opilost maskovat. Špatný herec to bude hrát tak, že se do toho položí a bude prostě ožralej. Dobrý herec bude hrát ožralost tak, že proti tomu bojuje. Když by člověk měl vycházet jenom ze sebe, ze svýho života, tak je to málo. Když máš hrát feťáka, neznamená to, že se jím musíš stát. Jo, je dobrý vědět, o co jde, ale stačí, když jsi schopný to pozorovat a učit se. Detail, ten je pro diváka zajímavý. Potom kouká a říká si, ty jo, to jsem jak já včera na zastávce… To je podle mě ono.

Někde jsem zaslechl, že režisér Braňo Holiček čeká na Cenu Radoka, je to pravda?

(Smích.) Néné. No, to on tak vtipkuje: „No, teď už musím dostat ten talent roku.“ (Smích.) Tak uvidíme, třeba se to povede s Přísně tajné… Já doufám v další nabídky, aby to viděli lidi v Praze. V Praze je spousta divadel. Třeba minimalistické, jiné je hodně o slovech, nebo naopak více o pohybu a tak. Myslím si, že tohle naše divadlo je jiné a má svoje místo. Nevím, v čem je jiné, asi to nedokážu úplně pojmenovat, ale jestli to takhle bude pokračovat dál… má to svůj ksicht, podle mě.

Ptal jsem se, protože jsem se chtěl zeptat i na tvé divadelní kolegy. Myslím Tomáše Dianišku, Karolínu Baranovou, Braňo Holička a další… Koho tu můžeme vidět na divadle, máme tu hvězdy?

Jsou to moji kamarádi, takže je to takové… Ale třeba Braňo je svým způsobem trošku, geniální je asi silné slovo… Já bych mu to nikdy neřekl, že jo (smích). Ale on má režii zmáknutou, ale zároveň to nebere tak vážně. Tomáš Dianiška píše svoje texty, jak to vidí, cítí, taky se tak projevuje, vypadá i hraje. Karolína je skvělá herečka a má našlápnuto, tady v divadle jede hlavní role. Dramaturg Honza Tošovský je hrozně chytrý člověk a dramaturgii rozumí, nejen jí, ale vlastně asi i režii. Tomáš Váhala, ten jde do všeho zase po hlavě… Je to blbý takhle o tom mluvit, ale jsem o nich přesvědčený. Myslím, že jestli to bude pokračovat, může to mít třeba i parametry liberecké Ypsilonky. Děláme tu takové divadlo, protože nás to baví a nejdeme po středním proudu.

ROMAN DOBEŠ

11.1.2012
SDÍLEJ:

Politici nechápou, co je věda, jak funguje, říká nositel Nobelovy ceny za fyziku

Brno - Vědci se musí místo výzkumu věnovat papírování, kritizoval nositel Nobelovy ceny za fyziku Claude Cohen-Tannou-dji. „Moje děti se věnují vědě také a tráví šedesát procent času sepisováním zpráv," řekl ve čtvrtek fyzik publiku na VUT v Brně.

Taneční soutěž StarDance vyhrál Piškula před Bankem a Plodkovou

Praha - Vítězem osmé řady taneční soutěže StarDance se stal herec Zdeněk Piškula, který tančil s Veronikou Lálovou. Ve finále dnes předstihl lyžaře Ondřeje Banka s Evou Krejčířovou. Třetí skončila v diváckém hlasování herečka Jana Plodková s Michalem Padevětem. Odborná porota v přímém přenosu České televize ohodnotila stejným počtem bodů dnešní výkony Piškuly a Plodkové, Bank v tomto pořadí zůstal třetí.

Na pohádky se o Vánocích dívá 83 procent Čechů

Praha - Na pohádky se během Vánoc dívá v televizi 83 procent Čechů. Třetina lidí kvůli návštěvám ale televizní program nestíhá. Vyplývá to z průzkumu agentury ipsos pro O2. Zážitek ze sledování pohádek až 95 procentům diváků kazí reklamní přestávky. Kolem 70 procent lidí by chtělo sledovat program v televizi bez reklam nejen o Vánocích.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies