Jan Kříž: Robin Hood? Žádný Kevin Costner

V muzikálu nejste žádným nováčkem. Přesto, je něco, co vám dělalo během zkoušení Robina Hooda potíže, na čem jste musel nejvíc „zamakat“?

Jednoznačně na kombinaci činohry se zpěvem. Je to pro mě náročná disciplína, nejsem vyučený v technice jevištní řeči, takže jsem si ji hledal za pochodu. Když totiž člověk na jevišti špatně mluví, tak se mu potom i špatně zpívá, protože se mu hlas posune někam, kam nemá. Doposud jsem hrál v muzikálech, v nichž byly mé role nějakým způsobem dominantní – ať už po pěvecké, herecké či taneční stránce. V Robinu Hoodovi není dominantní ani jedna, chcete-li, všechny jsou stejně náročné, stejně důležité.

Je na vás režisér Ján Ďurovčík přísný tak, jak působil z obrazovky coby jeden z porotců zmíněné castingové show?

Nemyslím si, že je přísný, spíš bych řekl, že je náročný režisér. V tom smyslu, že ví, co chce. Pracoval jsem i s režiséry, kteří byli nároční, ale neměli o představení jasnou představu. To je pak člověk vystresovaný, protože pořádně neví, co má na jevišti dělat – ví jenom to, že dělá všechno špatně.

Jaký je vlastně Robin v pojetí textařky Gábiny Osvaldové a skladatele Ondřeje Soukupa?

Rozhodně nesplňuje představu Kevina Costnera. Gábina s Ondřejem ho vidí drsnějšího, živočišnějšího… Je to tahoun představení, chlap, který byl ve válce, s věcmi se nepáře, všem lidem ukáže, jak se mají bránit proti bezpráví. A když jde o jednání s holkou, tak mnohdy ani není citlivý, jak by měl být. Řekl bych, že v tom mám trošku typový handicap, protože se cítím být více romantikem. Robin Hood je pro mě tedy protiúkol, ale zároveň velká výzva.

Něco o hudební stránce představení – jak se vám zpívají písničky? Padnou vám?

Celkem mi vyhovují, ačkoli jsou všechny intonačně poměrně složité. Mohl bych mít možná na tento druh muziky rockovější hlas, ale snažím se, jak to jen jde, některé pasáže „dopřibarvit a dochrčet“. Tu muziku poslouchám už nějakou dobu od rána do večera a pořád mě strašně baví.

To by bylo, aby vás nebavila…

U Ondřejovy muziky se to opravdu stát nemůže. Myslím, že je to tím – už jsem o tom přemýšlel při uvedení Johanky z Arku – že jeho muzikálová hudba není sama o sobě až tak nosná, jako je nosná v tom, že je divadelní. Když ji slyšíte v kontextu jednotlivých situací na jevišti, velice dobře funguje. Má dramatickou sílu, konflikt, dialog dvou lidí… A čím víc poznáváte konkrétní představení a vztahy v něm, tím víc do nich ta jeho muzika padá. V tom je pro mě Ondřej geniální.

Když se ještě vrátíme k oné castingové soutěži – už jste jednu podobnou, pěveckou, absolvoval. Podepsalo se to na vašich nervech?

Nevím o tom, možná se to ale ještě nějak projeví… K té castingové soutěži jsem se snažil přistupovat s vědomím, že jdu za ziskem konkrétní role. Chtěl jsem se prezentovat v práci, kterou dělám a v níž se cítím dobře, chtěl jsem odvést co nejlepší výkony. Kolo od kola jsem se proto poctivě připravoval a své nervy zpracovával tak, abych nějak výrazně neselhal. Jsem rád, že jsem obstál, i sám před sebou.

Považujete vaše vítězství za zlomový životní okamžik?

Spíš za profesní úspěch, který mi možná v budoucnosti může přihrát další zajímavou nabídku.

Těch nabídek jste dostal už před soutěží několik. Konkrétně v Kalichu, která se na Cestě ke slávě podílela, jste hrál už ve třech představeních…

A každou z těch rolí v nich jsem získal na základě castingů. To znamená, že kdyby byl na roli Robina v Kalichu vypsaný běžný konkurs, taky bych se přihlásil. V tomto případě ale, jak víme, neexistoval. Ačkoliv lidi měli tendenci komentovat, že jsem v tom divadle už hrál a že tedy nejsem úplně novou tváří, přišlo mně to úsměvné z toho důvodu, že mí „spolubojovníci z televize“ Petr Novotný a Laco Hudec tam hráli v minulosti taky. Soutěž byla jednoduše otevřená profesionálům, tak jsem se zapojil. Kdyby ji spolupořádalo jiné pražské divadlo, šel bych do ní s úplně stejnou vervou.

Stoupla vaše cena v Kalichu?

To nevím, to se uvidí… Možná ale stoupla moje cena na trhu s muzikálovými herci, protože jsem se více zviditelnil. Nijak dramaticky to ale neřeším.

Máte další cíle?

Tím největším a bezprostředně navazujícím na výše zmíněné je obhájit svou postavu na jevišti. Abych lidem, kteří se přijdou podívat, jak jsem to všechno „zvojtil“, nedal šanci. Uvědomuju si, že to bude těžké, a právě z toho důvodu nic neponechávám náhodě. Tvrdě na sobě makám od rána do večera, snažím se eliminovat chyby a hlavně si udržet duševní pohodu. Budu ji hodně potřebovat.