VYBERTE SI REGION

Klára Sedláčková: Karel Roden je úžasný jevištní partner

Pardubice /ROZHOVOR/ – Jsou rozhovory, které  plynou jako řeka, bez prudkých zákrut, tak trochu očekávaně a pohodově. Žádná krkolomná jízda po divoké vodě, hrozící vylitím z břehů se prostě nemůže konat. Je to jednoduché –  povídání s herečkou Klárou Sedláčkovou - Oltovou ani nemůže být jiné.

22.3.2013
SDÍLEJ:

Klára Sedláčková - Oltová s žáky pardubické ZUŠkyFoto: Klára Litterová

Díky její  upřímnosti, vstřícnosti a jakési stále dívčí plachosti, které některé ženy mají jako trvalý bonus odolávající času a poznání.

Stala jste se patronkou dramatického oddělení Základní umělecké školy Pardubice – Polabiny, které jste před několika lety sama navštěvovala.

Je to tak, pod vedením Niny Martínkové jsem tady zažívala krásné roky. Je nás určitě víc, co rádi vzpomínají na „dramaťák". Někteří, stejně jako já, se pak  dali na profesionální dráhu. Ale je to úplně jedno, jakou cestou jsme šli,  podstatné je, že na to skvělé prostředí vzpomínáme celý život a máme ho ve svém srdci. Takže není divu, že se zrodila  i celoživotní přátelství, která trvají dodnes a to je paráda. To, že jsem se stala patronkou, beru tedy jako velkou čest, obzvláště, že je spojená s mým rodným městem.

Vrátíme se trochu na začátek vašeho putování k divadlu. Splnila jste si tak svůj dětský sen?
Můj první dětský sen se týkal baletu. Chodila jsem do souboru Lenky Demlové a každé vystoupení pro mne znamenalo něco úžasného. Naštěstí jsem si to  včas rozmyslela.

Kdy padlo definitivní rozhodnutí – budu herečkou?

Ve chvíli, kdy přišla obálka z brněnské Janáčkovy akademie, že jsem na obor herectví přijata. Byla jsem typ, který na první pohled pro herectví nebyl až tak jasný. Byla jsem dost křehká, stydlivá. Impulz přišel zvenčí, přesvědčení, že mám nějaký talent, ať to zkusím. Právě jako členka „dramaťáku" jsem různě recitovala a vyhrávala soutěže, tudíž se ozývaly hlasy, že bych to měla zkusit. Sama bych si asi netroufla, potřebovala jsem popostrčit. A povedlo se.

Po škole hned přišlo pražské angažmá, do Východočeského divadla jste jít netoužila?

Tam se stala jedna velká věc, velké štěstí. V polovině čtvrtého ročníku, kdy člověk  posílá dopisy do divadel, zda tam nemají volné místo pro mladou herečku, jsem začala zkoušet v pražském Divadle v Dlouhé svou potom léta milovanou inscenaci Velkolepý paroháč. A tehdy mi bylo naznačeno, že se mnou počítají do angažmá. Takže se přiznám, nebylo co řešit, byla jsem moc šťastná.

Jak jste v Praze „zaplula" mezi známé tváře?
Byli ke mně moc hodní. Vzpomínám si, že mým prvním jevištním partnerem byl Karel Roden. Měla jsem hroznou trému, strach, protože nejen on, ale i ostatní byli pro mě velké osobnosti, které jsem doposud znala jen z filmového plátna. A vidíte, zrovna ten Karel je tak citlivý a niterný člověk, že ve výsledku jsme mu všichni byli na premiéře oporou a já jsem mohla  úplně zapomenout na sebe, což bylo docela dobré.

Pak jste s ním hrála i ve filmové Kytici, ve Svatební košili.  Je vidět, že jste měla na  herecké partnery od začátku štěstí, že?
Určitě, co partner, tak jiný přístup k herectví. Někdo je techničtější typ, vynikající řemeslník, někdo je pudový typ – pro mne je to v každém případě zajímavé. Je to fajn se poznávat,  slyšet na sebe, aby to potom na jevišti skutečně fungovalo a jiskřilo.

Hovořila jste o sobě jako křehké bytosti, takže jste toužila po romantických hrdinkách?

Ani na začátku to nebyly jenom  křehké typy, to nemohu říci. Jisté však je, že jakmile jsem porodila děti,  tak přišla série doslova nekřehkých postav, což pro můj typ byla a je obrovská výzva. Hrála jsem Lady Macbeth, Natašu ve Třech sestrách, nakonec ani  role z kruté komedie Láska a peníze, kterou jsme hráli letos na Grand Festivalu smíchu v Pardubicích, není nijak sympatická. Takže ve výsledku, když jsme  chystali před půlrokem Tři mušketýry  a přišel za mnou náš dramaturg Štěpán Otčenášek se slovy: „Klárko, mám pro tebe dobrou zprávu, budeš po delší době křehkou, oddanou a krásnou Konstance", tak jsem se nezlobila.

Když hovoříte o svých dětech, při vašem povolání je to dost velký zápřah vše stihnout, ne?

Docela je,  ale mě práce natolik baví, líbí se mi a naplňuje můj život, že i když je to náročné a jsem někdy dost unavená, vím, že vydržím. Mám štěstí, že manžel není  „od divadla", takže se můžeme u dětí vystřídat, přichází o půl šesté z práce a já jdu hrát, předáme si prostě štafetu. Další štěstí je, že fungují obě babičky, pomoc rodiny. Když nehraji, tak uklízím, žehlím, prožívám udržovací období.  Trávit čas s dětmi je pro mě radost, prostě baví mě jak zaměstnání, tak domácnost – a to je asi ono.  Navíc kluci už jsou větší, mají sedm a tři roky. Jak rostou, tak jejich závislost na mamince polevuje, takže si říkám, že ještě nějaký čas a budu moci chodit na angličtinu,  cvičit, zpívat…

Teď jdete z role do role. Je ještě nějaká, kterou byste si  přála?

Mám jediné přání, aby práce bylo tolik, co doposud, aby to takhle vydrželo. Moc mě baví dělat divadlo, rozhlas, dabing, televizi, film – prostě všechno a ideální by bylo, kdyby si to člověk mohl sám namíchat, což pochopitelně nejde.  Někdo se mě kdysi ptal, co mi na herectví připadá tak fantastické. Je to jednoduché.  Když přijdu do divadla a představení se daří, cítím, že se něco  děje. To je tak úžasný pocit, že na něm můžete být závislá celý život  a jen si přát další a další  role.

MILADA VELEHRADSKÁ

Autor: Redakce

22.3.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies