Láska, práce, láska, práce

Hra, odehrávající se na poště, v call centru, ve vlaku, u jednoho muže doma a v květinářství, měla světovou premiéru v květnu 2009 v Německu, ČS si ji vypůjčilo od mladé autorky Johanny Kaptein. Režíruje ji Natália Deáková, na otázky odpovídal dramaturg ČS Vladimír Čepek.

První premiéra 38. sezóny ČS je česká premiéra. Budete v tomto trendu pokračovat?

Budeme, už několik sezon se pokoušíme přinášet nové kusy ze světové tvorby. Někdy se to ale nepovede úplně a strefíme se do souběžné inscenace, což je případ Arabské noci i naší chystané premiéry Zachraňte si svého Afričana. Pro sebe máme novou sezonu pojmenovanou Zachraňte naši planetu. Dramaturgicky je zaměřena k současnosti i budoucnosti, k vizím, jak by to mohlo dopadnout – a nemuselo. Zároveň ji ale nechceme směrovat úplně pesimisticky.

Souvisí s tímto tématem i novinka?

Ano, svým způsobem je to obraz našeho světa, současnosti a konzumního života obyčejných lidí, jimž chybí jakákoli víra, žijí plytce. Máte–li jen lásku a práci a přijdete o oboje – co vám pak zbývá?

Řeší se zde i nezaměstnanost?

Naše hra je, jako žhavá novinka, i obrazem finanční krize. O práci v ní přijde Hubert W., řidič autobusu, když dostane po 20 letech výpověď.

Láska a práce – uvidí divák i sex?

Ne. Sex, protože k lásce patří, se zde samozřejmě řeší, ale jen velmi okrajově.

Inscenace má 5 hlavních postav, ale 6 herců. Ten „zbývající“ – to jsou ty tajemné hlasy v pozadí?

Inscenaci tvoří pět dramoletů, pět krátkých životních příběhů. Některé jsou o jednom člověku, ale ve třech je pár. Příběhy spolu zdánlivě nesouvisí, ale mají velkou souvislost v tom, jak jsou poskládané. Ve všech se objevují stejné figury – tajemné hlasy, které vše propojují. Mohou být odrazem svědomí a zároveň i našeptávači, soukromými ďábly.

Jak jste vymysleli hudbu? Ta klasická scénická to rozhodně není.

Ondřej Havlík, Ústečan, vystudovaný herec a jeden z nejlepších beat boxerů v ČR, s námi vše vymyslel tak, že si hudbu dělají herci sami bez nástrojů, jen hlasem a pusou. Vycházejí i z beat boxu, což také, jak doufám, podpoří současné vyznění inscenace.

Hra je plná sarkasmu a černého humoru, dojde ale i na happyend?

Myslím, že celé to má happyend – takový zvláštní, ale přece jen.

Jakou roli tu má „neřízená střela Činoherního studia“ – Jiří Maryško?

Je jedním z vedoucích hlasů. Je to pro něj úplně jiná práce, daleko víc kolektivní než to, co mu nejvíc sedí. Po hře Idiot? směřuje k ještě většímu souznění s kolektivem.

Co chtěla autorka hrou říci?

Přes všechen humor je hra hodně kritická. Vyjádření ke společnosti, která dospěla do bodu v Čechách zvlášť podstatnému – ke ztrátě víry, k víře v konzum. Postavy zde neztrácejí víru v náboženském smyslu, ale i víru v cokoli – i v život. A tím pádem společnost zkonzumovává sama sebe.

Proč by lidé měli přijít na vaši hru?

Mohla by je dobře pobavit, zároveň by si z ní ale mohli odnést víc. Přes humornou stránku by mohli dojít k zamyšlení nad stavem a fungováním lidské bytosti v dnešním světě.

Který z příběhů vás nejvíce oslovil?

Ony mají všechny své specifické kouzlo v tom, jak jsou všichni ti lidé krásně zahledění do svých problémů a řeší je, jakoby to byly problémy veškerého světa. A přitom jsou to mikrodramata.

Zažil jste i sám podobnou situaci?

Ne, taková tam není. Ale jsou to obecné věci, které se mohou stát každému – třeba že člověk přijde o práci. Ale to, jak s tím nakládá, může divákovi říci, že ještě není konec světa. Mottem inscenace může být i „Neztrácet naději“.