VYBERTE SI REGION

Majka Piskořová-Veselá: Mladí tanečníci snad ledy prolomí

Praha /ROZHOVOR/ – Její taneční představení Tanecbook o virtuální realitě mívá pravidelně vyprodané sály. Nejnověji s ním vystoupí v úterý na Nové scéně Národního divadla. Majka Piskořová-Veselá, choreografka, tanečnice a vedoucí pražské taneční školy InDance a souboru Pop Balet, se pohybuje v branži řadu let a na kontě má nejrůznější projekty. A protože se blíží Mezinárodní den tance, byl důvod se jí zeptat na pár otázek…

15.4.2013
SDÍLEJ:

Majka Piskořová-Veselá, choreografka, tanečnice a vedoucí pražské taneční školy InDance a souboru Pop BaletFoto: Vojtěch Doubek

Na jaké úrovni dnes podle vás je české taneční umění ve srovnání se zahraničím?

Nechtěla bych být příliš kritická, ale taneční umění u nás nevyužívá svůj potenciál. Tanečník ve světě musí být všestranně tanečně vzdělán. Škatulkování tance, které u nás přežívá – jeho dělení na moderní, klasický, scénický, komerční – mě jako diváka vůbec nezajímá. Pokud divák na tanec do divadla nepřijde, protože je přesvědčen, že žánru nerozumí, je něco špatně. Znamená to, že komunikace mezi divákem a tanečníkem nefunguje. Tanec je nonverbální způsob přenosu energií, emocí. Může podprahově významně diváka ovlivnit. Předvádí-li tanečník pózy bez hlubšího významu a z jeho projevu vás ani jednou nezamrazí a vlastně nevnímáte, co chce představení sdělit, anebo cítíte, že autorův příliš „intelektuální" záměr nejste schopni rozšifrovat, pak se někde stala chyba. A taková je situace v českém tanci. Věřím ale, že přijde mladá, předchozími kánony nezatížená generace, která bude toužit tyto ledy prolomit.

Není tajemstvím, že český tanec je z hlediska grantů a státních podpor obvykle popelkou. Je to i vaše zkušenost?

Taneční umění dostává jen zlomek podpory oproti ostatním uměleckým žánrům. A to i přesto, že by nás mohl dobře reprezentovat v zahraničí, a tím vložené prostředky mnohonásobně vrátit. Tanec nemá jazykové bariéry a je sdělný kdekoli na světě. Stát ovšem nevnímá umění a kulturu jako svou prioritu, a tak to vypadá, že ani do budoucna nebude potenciál využit.

Vaše inscenace Tanecbook reflektuje aktuální témata: sociální sítě, osamělost těch, kteří hledají vztahy a bojí se komunikovat přímo. Jaké máte ohlasy na představení?

Mladí procházejí hledáním vlastní identity, smyslu života. To platí dnes a platilo to i dříve. Dnes mají ovšem jiné prostředky. Prostřednictvím internetu se v touze po spřízněné duši mohou velice lehce ztratit a nenávratně poškodit budoucí život. Lidé, kteří pro změnu se sociálními sítěmi nechtějí mít nic společného, jsou ale jistým způsobem od uživatelů sítí izolováni. Tanecbook na tyto problémy ukazuje a nutí k zamyšlení. Ohlasy jsou úžasné.

Je to i proto, že jim sdělujete něco, o čem by se báli mluvit z očí do očí?

Jsem přesvědčená, že pokud byste mladým lidem tyhle myšlenky sdělila „natvrdo" verbálně, nebyli by ochotni vzít je na vědomí, natož o nich přemýšlet. V představení Tanecbook jim je předkládáme pomocí emocí, které mohou prožít s hrdiny jednotlivých příběhů. Spontánní a bezprostřední reakce doznívají u mladého publika ještě dlouho po představení. Hrajeme i pro školy a učitelé a profesoři nám to potvrzují. Starší diváci odcházejí dojatí, pozitivně naladění, s pocitem, že našli umění, kterému rozumí a vnitřně je zasahuje. Často slýcháme „To musím vidět znovu." Přiznám se, že to je ta největší odměna.

Jak se díváte na možnosti street dance - vyjádření se v rámci veřejného prostoru? Nechybí nám pořád ještě víc odvahy?

Tento druh tance pochází z Ameriky. Mezi mladými je velice populární, ale rozhodně to u nás nefunguje jako třeba v New Yorku, kde na téměř každé stanici metra probíhá veřejná produkce, ať už taneční nebo hudební. Myslím, že to souvisí s naší mentalitou. V New Yorku, v tomto multikulturním kotli, potkáte na ulici umělce, o kterých se vám v Čechách ani nezdá. V Praze by se asi našlo jen málo talentovaných lidí, kteří by takhle nesli kůži na trh. Ale ono nestačí být jen talentovaný. Za každým uměním stojí velká dřina a cílevědomost. Nic není zadarmo. Pokud chce někdo něco předvádět, musí se to nejdřív pořádně naučit. A jsme zase na začátku našeho rozhovoru.

Autor: Jana Podskalská

15.4.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Bugatti už prodalo 220 nových Chironů. Kupci na auto mohou čekat i tři roky

Od představení modelu Chiron v březnu letošního roku už automobilka Bugatti našla kupce pro 220 exemplářů tohoto nástupce legendárního Veyronu. Z auta se však zatím raduje jediný zákazník, všichni ostatní ještě musejí čekat.

Zmlátil dvě ženy. Zdržely jej ve prý ve frontě u pokladny

Pardubice - Z výtržnictví obvinila pardubická policie 47letého muže, který měl zmlátit dvě ženy. Jednu vážně zranil.

EET padá na zákazníky, restaurace zdražují

Berounsko - V jaké míře zasahuje nová povinnost elektronické evidence tržeb hospodským do provozu restaurací? Je jim na obtíž, nebo se s ní po sedmi dnech už sžili? Na Berounsku převažují zastánci prvního názoru.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies