Přesně před 25 lety se poprvé představil budějovickým divákům. Pak se sice hned nechtěl do rodného města vracet, ale roku 1993 přijal nabídku na angažmá. Herec Martin Hruška oslaví 20 let v Jihočeském divadle. Úspěchy sbírá v komediích, ale rád si zahrál i agenta StB a ředitele věznice. „Líbí se mi, že působím v divadle, kde je různorodý repertoár. Baví mě velký rozptyl rolí," říká.

Uplynulo 25 let od vašeho prvního účinkování v Jihočeském divadle. Vzpomenete si, o jakou hru šlo?
Určitě, hráli jsme Goldoniho Náměstíčko. Bylo to ale v době, kdy jsem studoval na pražské konzervatoři a navíc už hostoval ve svém pozdějším prvním angažmá v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech.

Jak jste se tedy ocitl v Budějovicích, vašem rodném městě?
Byla to taková epizoda.  Tehdejší šéf, dnes můj kolega Petr Šporcl mi nabídl hostování společně se spolužačkou Nelou Boudovou. Vlastně ani nevím, jak na mě přišel, ale asi jsme se trochu znali, protože já jsem dřív hrál na klavír a doprovázel jeho syny.

Asi jste neváhal, jestli hrát doma.
Bylo to složitější, protože už jsem byl jednou nohou ve Varech, kde se mi strašně líbilo. Dostal jsem tehdy i nabídku do Jihočeského divadla, ale po velké úvaze nepřijal. Ve Varech totiž byla výborná režisérka a měl jsem i pocit, že není nejlepší se hned ze školy vracet domů.

Když se vrátíme k úplným počátkům, bylo ve vás komediantství od malička?
Bylo takové skryté. Rodiče byli ochotníci, ale já  jejich divadelní éru znám jenom z fotografií a vyprávění, protože skončila, když jsem se narodil. Jako kluk jsem dělal hlavně muziku a k divadlu se dostal oklikou přes rozhlas. Asi od deseti let jsem chodil do dramatického souboru Luďka Mühlsteina, a tam jsem poprvé přišel do styku s něčím, co zavánělo divadlem.

A z toho přirozeně vyplynula touha po herectví?
Ano, i když jsem původně měl studovat klavír. Měl jsem ale handicap – malé ruce, kvůli kterým bylo problematické zahrát některé věci. Profesor klavíru mi pak řekl: Nechceš to radši zkusit na divadlo? Tam nemusíš umět vlastně nic a třeba tě vezmou.

Herec Martin Hruška.Zmínil jste, že do budějovického divadla se vám hned nechtělo. Tušil jste, že tu budete 20 let?
To určitě ne. Po sezoně ve Varech jsem šel na dva roky do armádního uměleckého souboru jako voják. To vlastně nebyla vojna, ale taková ulejvárna. Jezdili jsme po kasárnách a hráli pro vojáky. Do toho přišla revoluce a já myslel i na návrat do Varů, jenže tam divadlo spělo k zániku. Tak jsem ještě studoval, až přišla nabídka od Jiřího Šestáka z Jihočeského divadla. Nastoupil jsem s kamarádem Davidem Novotným. Rozhodně jsem ale nemyslel, že to bude na 20 let. Teď mi to připadá úplně neskutečné.

Na úvod jste využil zkušenosti z klavíru, protože jedna z prvních rolí byl pianista ve hře Limonádový Joe. Hrál jste doopravdy?
Ano, na jevišti byla živá kapela pro mě Jirka Šesták vymyslel, že budu klavírista 
v baru, který zároveň dělá průvodce dějem. Ten princip docela hezky fungoval, protože to suplovalo komiks.

Pak už rolí rychle přibývalo. Dokážete si na ně vzpomenout?
Na první role člověk nezapomíná. Začínal jsem ve hře Zvěstování panně Marii od Paula Claudela, což bylo nádherné, těžké, filozofické představení. Bylo to úplně magické a pro mě důležité, protože jsem měl pocit, že dělám něco, co má smysl. To byla role, na jaké člověk rád vzpomíná. Ale samozřejmě občas přijdou i ty, na které zapomene rád.

Například?
Já jsem třeba nikdy nerozuměl humoru Feydeauových komedií. Hráli jsme Taková ženská na krku, já tam měl úplně zbytečnou roli a nepřipadalo mi to vůbec vtipné. To je jedna z věcí, na které nevzpomínám zrovna s láskou.

Kterou z rolí byste naopak jmenoval jako zásadní?
Pro mě to určitě byla první role na otáčivém hledišti. Šlo o legendární inscenaci Snu noci svatojánské, která se hrála od roku 1994 do roku 2002. Okouzlující představení s krásnou atmosférou. Navíc pro mě bylo úžasné setkání 
s panem režisérem Menzelem.

Ještě nějaké další důležité role?
Potom už jich byla celá řada, protože jsem vzhledem k svému věku i vizáži začal rychle opouštět obor milovníků. To 
s sebou nese pro chlapa spíš výhodu. V charakterním oboru je nepřeberné množství rolí.

Hodně lidí říká, že máte obrovský komediální talent. Myslíte si to o sobě také?
Já nevím. Hrát v úspěšných komediích je vděčné, protože se většinou udrží na programu dlouho. Já hraji v komediích rád, pakliže jsou inteligentní 
a říkají něco víc. Jsem ale moc rád za to, že působím v divadle, kde je různorodý repertoár. Baví mě velký rozptyl rolí.

Dlouho se na repertoáru drží například Rád to někdo horké?
Tu mám moc rád. Zároveň ale chovám obrovskou úctu 
k filmu, miluji ho, má krásnou poetiku a Lemon s Curtisem jsou nedostižní.

Tahle hra má plakát, který vás zachycuje s perlovým náhrdelníkem v ústech. Jaké bylo focení?
Už delší dobu dělá zajímavé plakáty k našim inscenacím fotograf světového jména Ivan Pinkava. Tohle byla moje první zkušenost s ním. Uvědomil jsem si, že je to hrozná dřina – tři hodiny na vás svítí blesk 
a musíte udržet určitý výraz.

Jaké to je, vidět se na plakátech?
Vzhledem k tomu, že zrovna ten k Rád to někdo horké? je takový, jaký je, radši před ním uhýbám očima. Ale chtěli jsme zachytit, že chlap se převléká za ženskou a že se něčeho bojí, takže cíl to splnilo.

Nehrajete ale jen v komediích, 
v poslední době jste ztvárnil agenta StB a ředitele věznice. Není to trochu osobní urážka?
Právě naopak, to jsou role vděčné  a efektní. Inscenace Vajgl i Komunismus pro mě byly strašně zajímavé, protože měly nesly silné téma. A když se můžete, byť jako nejzápornější postava, účastnit hry, která má smysl, je to skvělé.

Jak jste se připravoval?
Pokud šlo o Vajgl, tak jsem předem vlastně nic nevěděl. Režisér Jan Jirků nám vyprávěl, že to byla zinscenovaná vzpoura věznice, ke které ve skutečnosti nedošlo, ale posloužila jako záminka. Prostřednictvím hry jsem se hodně dozvěděl a věřím, že i diváci. Člověk si navíc mnohé uvědomí – třeba ředitel věznice Šafarčík se v klidu a pohodě dožil vysokého věku a nikdy nebyl za své činy potrestaný.

Hodně se hovoří o tom, jestli uvádět moderní hry s vulgárním slovníkem. Co si myslíte vy?
Uvádět současnou dramatiku je důležité, pokud má být divadlo živé. Naše dramaturgie se poctivě snaží nacházet moderní texty, které reflektují dobu. A to, že některé mají ostřejší jazyk, je snaha o autenticitu. Já mám třeba hrozně rád Martina McDonagha, hrál jsem v Osiřelém západu 
a Mrzákovi inishmaanském, 
a tam vystupují lidé, kteří žijí v drsných vesničkách v Irsku, a ti spolu přece nemohou mluvit vytříbeným jazykem. Ale nevyhledávám na jevišti vulgaritu pro vulgaritu. Ta má smysl jen, když sedí k textu.

Herec Martin Hruška.Vyzkoušel jste si už také pětkrát režii. Jak jste se k ní dostal?
Ještě v Praze jsem režíroval agenturní inscenaci. Právě tu vidělo v roce 1993 vedení Jihočeského divadla a angažovalo nás. Hráli jsme ji pak ještě tady a mohli jsme udělat další, takže jsem tenkrát režíroval Hodinu mezi psem a vlkem.

Jaký je rozdíl mezi pouhým hraním a režírováním?
Režijní tréma je úplně jiná než tréma herecká. Daleko horší, protože režisér je zodpovědný za celek, má všechno na hrbu. Jako herec to také nechcete zkazit, ale když jde do tuhého, můžete si řešit jen své problémy. Režírování je náročné, ale moc mě bavilo a rád bych se k němu vrátil.

V roce 1998 jste se stal šéfem činohry. Co se pro vás změnilo?
Byla to velká změna, velká škola v mém životě. Byl jsem 
k tomu vyzván tehdejším šéfem a vlastně i souborem, takže jsem do toho spadl ze dne na den. Bylo to nouzové řešení, ale pak jsem tu práci dělal pět let. Na jednu stranu mi přinesla spoustu úžasných zážitků, protože jsem mohl některé věci ovlivňovat a poznal spoustu osobností, ale na druhou stranu mi přinesla spoustu stresu a bezesných nocí. Nakonec jsem sám požádal, abych byl funkce zproštěn, protože už mě psychicky zmáhalo být obden na jevišti na zkouškách a ještě vést soubor. Nehledě na to, že jsem cítil, že se to promítá i do osobních vztahů a docela silně se tím trápil. Navíc jsem byl 
v divadle od rána do večera, až jsem si řekl, že si musím vybrat mezi šéfováním a hraním.

V době vašeho šéfování se na repertoáru objevila hra Zabiják Joe, což bylo docela zjevení. Jak se vám ji podařilo prosadit?
Souvisela s tím, že jsem angažoval Martina Glasera a Olgu Šubrtovou. Vlastně jsem byl Martinův první šéf a dnes je on můj šéf. Oni dva přinesli naprosto svěží vítr, nové vidění. Měli obrovské ambice a já už dlouho cítil, že tohoto kroku je třeba. Je pravda, že Zabiják Joe byl bomba, taková cool dramatika, kde se mluvilo drsnými výrazy a dělaly drsné věci. Tenkrát to byl i malý skandál, ale takové věci k tomu patří. Inscenace měla kvalitu a nastartovala nový směr.

Prý jste měl také konflikt s vedením, když se rozhodlo uvést na otáčivém hledišti klasiku Lucerna místo novinky Glasera 
a Šubrtové Ženy Jindřicha VIII.
To je pravda. Šlo o rozhodnutí tehdejšího ředitele, který zasáhl do dramaturgického plánu. A to byl jeden ze stěžejních důvodů, proč jsem vzápětí na funkci rezignoval.

Když jsme u točny, obligátní otázka: Nechat nebo zrušit?
Určitě nečekáte odpověď, že si přeji, aby zmizela. Je hloupost rušit evropský fenomén. Krumlov nabízí neskutečné možnosti, a kdyby se točna postavila jinde, ztratí kouzlo. Samozřejmě si uvědomuji, že ten problém je složitý, zmedializovaný a zpolitizovaný. Ještě jako šéf činohry jsem se účastnil spousty debat, kde bylo vidět, jak někteří lidé hrají politickou hru. Osobně bych si přál, aby zvítězil zdravý rozum, ale zároveň si uvědomuji, že točna, která tam teď stojí, hezká není. Byl bych rád za nějaký kompromis.

Jak se vám po tolika letech zkušeností učí nové texty?
Už jim musím věnovat víc času než dřív. V 25 letech jsem se texty učil snáz. Také záleží na tom, o jaké jde představení a jaké máme pauzy mezi reprízami. Když hrajeme po dlouhé době, tak nemůžu přijít v půl sedmé do divadla, obléct si kostým a jít na jeviště. Například když teď hrajeme Fuk, scházíme se dvě hodiny předem a musíme si to projet.

Máte nápovědu?
Ještě pořád ano, ale pro mě je důležitá hlavně na zkouškách. Na představeních ji beru jen jako psychologickou podporu. Myslím, že už je pryč doba, kdy staří herci hráli půlku role z nápovědy. Ale také se mi občas stane, že lehce vypadne text a pak jsem rád, že někdo špitne začátek věty.

Když zkoušíte komedie, bavíte se také?
Je zvláštní, že každá komedie má obvyklý vývoj. Když se začne zkoušet, tak jsou herci v dobré náladě, strašně je to baví a těší se. Pak přichází asi tři týdny před premiérou stav, kdy to všem připadá trapné, divné, nudné, nezábavné a propadají panice. Jinak ale nemám rád, když se lidé na jevišti odbourávají. Podle mně platí pravidlo, že čím víc se baví herci, tím míň  se baví diváci.

Věnujete se také práci v rozhlase. Poznávají vás lidé po hlase?
Občas se to stane. Paradoxně nejčastěji říkají: Nemluvil jsi tu reklamu na koberce? Na to odpovídám, že je to možné, ale nepamatuji si to. Když namlouvám komerční spot, tak ho hned pustím z hlavy. Obecně mám ale práci v rozhlase hrozně rád, třeba teď jsem točil dvě humoresky od Haška. Jsem vděčný, že tu jsou takové možnosti, protože vás zase nutí pracovat se slovem.

A pociťujete nějakou slávu?
Myslím, že to takhle není. Občas mě někdo osloví na ulici, že se mu líbilo představení, tak to potěší, ale slávu vůbec nevnímám. Beru to tak, že pokud má divadlo kolem 2000 předplatitelů, tak jsou to jen dvě procenta budějovické populace. Chodit po náměstí a myslet si, že vás všichni znají, by byl nesmysl. A navíc já to k životu nepotřebuji.