„Rozhodně nezahálíme. Jsme divadlo, které od začátku funguje bez dotací města či státu, což jsme taky vetkli do záhlaví letošní sezony. Chceme, aby diváci věděli, že je coby daňové poplatníky nestojíme víc než cenu zakoupené vstupenky. Aby nám zachovali přízeň, snažíme se jim připravovat skutečně pestrý repertoár, který jim pokaždé přinese divácký zážitek," říká producent a majitel Divadla Kalich Michal Kocourek.

Že k vám diváci širokého spektra chodí rádi, dokládají tabulky návštěvnosti, v nichž mezi soukromými divadly v republice opakovaně figurujete na prvním místě. S něčím takovým jste nemohl počítat ani v hloubi duše, když jste 1. listopadu 1999 Divadlo Kalich otevíral muzikálem Hamlet.

Tak smělou představu jsem opravdu neměl… Když se nad tím dnes zamyslím, musím říct, že jsme měli a máme štěstí na spolupracovníky – ať už scenáristy, herce, režiséry, nebo partnery vůbec, kteří nám od začátku pomáhají. Na výsledek našeho úsilí jsme samozřejmě hrdí, zároveň je pro nás velmi zavazující, protože s každým dalším titulem chceme jít o kousek výš. Nastavenou laťku se snažíme zvedat už kvůli sobě, abychom neusínali na vavřínech.

Nacházet kvalitní tituly je určitě složité…

Přijít před herce a tvůrce s dobrými hrami, to je základ – často nás to, pravda, stojí hodně práce a diskusí. Trošku mě uklidňuje právě vědomí, že jsme si vybudovali určité renomé a díky tomu se nám samozřejmě lépe oslovují budoucí kolegové, se kterými bychom rádi spolupracovali. Stále více se stává, aniž bychom to dopředu tušili, že i oni se s námi chtějí podílet na společné inscenaci, což se pak vždycky v nějakou chvíli potká. Někdy se také jim samotným – pokud tedy mluvím o činohře – podaří vypátrat hru, která je osloví a zároveň je neokoukaná, jindy přijdou s vlastním námětem a napíšou autorský kus…

Třeba zrovna aktuální hit Žena za pultem 2: Pult osobnosti vznikl naprosto spontánně jako tak trochu bláznivý nápad, který mě napadl při poradě. Dlouhá léta jsme hledali nový titul pro Jirku Lábuse a Oldu Kaisera, pořád jsme ale nemohli kápnout na ten pravý. Tak jsem oslovil autora Petra Kolečka a hned u prvních deseti stránek jeho textu jsme se téměř váleli smíchy pod stolem. Následně jsme si začali povídat s režisérem Davidem Drábkem a v Petrově textu jsme nacházeli další roviny.

Připomenout divákům prostřednictvím hry, jak to u nás vypadalo za komunismu a jak by to tu zase velmi rychle pod vládou této ideologie vypadat mohlo, mi přišlo v roce pětadvacátého výročí revoluce nesmírně důležité.

Pánové Kaiser a Lábus svou invencí přispěli?

Samozřejmě, David Drábek nebyl hluchý k jejich dostatečně známé invenci. I Petr Kolečko s ní dopředu počítal. Ne každý autor dokáže takhle velkoryse potlačit své umělecké ego, klobouk dolů. Jakmile jsem zjistil, že všechny strany spolupráce baví, měli jsme vyhráno. Výsledek tomu odpovídá, myslím, že se inscenace mimořádně vydařila, všichni jsou z ní nadšení.

S muzikálovými tituly je to jak?

Tam je to trošku o něčem jiném, v jejich případě máme dramaturgii postavenou až na čtyři roky dopředu, tudíž na nich můžeme pracovat kontinuálně. Když vezmeme, že každý rok vyprodukujeme jeden nový muzikál a k němu dvě nebo tři činoherní inscenace, dojdeme k závěru, že jsme si nastavili poměrně kruté tempo. Do toho odehrajeme tři stovky představení jenom v Kalichu, skoro sto osmdesát představení na zájezdech po celé republice, navíc hostujeme i v Bratislavě a v Košicích… Vše skloubit tak, aby divadlo šlapalo bez chybičky, je tedy velmi náročné.

Můžete nějaké zamýšlené tituly jmenovat?

V příštím roce se těšíme na muzikálový projekt Atlantida s největšími hity Mekyho Žbirky, který má premiéru v září a jejž bude připravovat tentýž tým, co se podepsal pod úspěšný Osmý světadíl s písněmi Elánu, pod Pomádu či naposled Horečku sobotní noci. Dále mám koupená práva na uvedení muzikálu s písněmi Elvise Presleyho, jiný kus dáváme dohromady s Vašem Patejdlem, počítám opět i s účastí Ondřeje Soukupa a Gábiny Osvaldové na dalším muzikálovém titulu…

A v činohře? Tam máte jaké plány?

Na konci ledna uvedeme v české premiéře současný komediální hit z Paříže Ani spolu, ani bez sebe, v němž perlí Jana Paulová a David Suchařípa. Na jaře se těšíme na premiéru světově respektovaného titulu Podivný případ se psem, který u nás bude režírovat SKUTR s Jiřím Mádlem a Janem Cinou v hlavní roli autistického chlapce. Také výhledově chceme vrátit na jeviště jednu velkou hereckou legendu… Je to vždycky otázka správného načasování. Teď můžeme jen doufat, že se vše zrealizuje podle našich představ.

Chápu, že onu hereckou legendu zatím prozradit nechcete… Obecně vzato, oslovujete herce do titulu, který se rozhodnete inscenovat, cíleně?

Ano, dáváme jim ale i trochu na výběr. Když jsme například připravovali komedii Moje hra, říkal jsem dopředu, že jestli v ní nepřijme roli Jiří Bartoška, který nás napadl jako první, nemá cenu představení vůbec dělat. S Jirkou jsme se sešli, on si text přečetl a naštěstí s chutí přikývnul. Hned jsme k němu začali vybírat další herecké obsazení. Je totiž naprosto zásadní, aby zúčastnění tvořili dobrou partu, aby je bavilo být spolu, debatovat o inscenaci, potkávat se na jevišti i mimo něj, aby zároveň cítili, že se jim v divadle snažíme zajistit stoprocentní servis. Byl bych nerad, kdyby u nás hráli s pocitem, že jde jenom o kšeft.

Je mi to jasné, jste „tmelič" a „držák" kolektivu, zároveň ale musíte být i diplomat, abyste případné skřípějící vztahy vyřešil.

Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel, ale vlastně máte pravdu… Herců, kteří u nás hráli a hrají, je skutečně relativně moc. Všechny samozřejmě velice dobře znám, ale nikdy nemůžu vědět, co si z minulosti nesou za zkušenosti. Zpočátku tedy nastupuje diplomatické jednání. Obyčejně k němu naštěstí zpětně nebývá důvod.

Jmen, která jsou s vaším divadlem spojena, je opravdu celá řada. Než se taky všichni vystřídali na jevišti v rámci listopadových oslav patnáctého výročí divadla, zabralo to tři hodiny. Co vám během té doby běželo hlavou?

Hlavně se mi postupně ulevovalo, i když jsem věřil, že všechno proběhne v pořádku… Uspořádat show s padesátkou hereckých i pěveckých osobností (například Václav Noid Bárta, Petr Bende, skupina Elán, Ondřej Havelka, Petra Janů, Petr Kolář, Jiří Korn, Kamil Střihavka, Hana Zagorová, Iva Janžurová, Eva Holubová, Ivana Chýlková, Ondřej Soukup, Gábina Osvaldová, ale i zástupci mladší generace, Michaela Doubravová, Jan Kříž či Roman Tomeš, průvodci večerem byli Jana Paulová a Pavel Zedníček, kteří jsou s Divadlem Kalich spojeni od samotných začátků, pozn.) je logicky velmi náročný úkol, jenž vyžadoval velkou zodpovědnost. S tou ale přistupujeme ke všem projektům, do nichž se pustíme, bez ní to nejde.

Nastaly během oněch patnácti let i nějaké krušné chvíle?

Občas nějaká krize přijde, vždyť divadlo je živý organismus, nelze u něj vše pečlivě naplánovat a předvídat. Vždycky jsme z každého svízele ale dokázali vybruslit. Mrzí mě nešvary typu výprodeje představení, devalvace práce umělců prostřednictvím různých slevomatů. Nicméně s tím si se svým týmem umím poradit. Hledáme pořád nové cesty k divákům, jinak to nejde a bez toho by nás divadlo snad ani nebavilo.