VYBERTE SI REGION

Miloň Čepelka: Nejraději hraji to, co jsem ještě nezažil

Liberecký kraj /ROZHOVOR/ – Minulou středu navštívil Miloň Čepelka jabloneckou knihovnu spolu se svým nakladatelem Josefem „Pepsonem“ Snětivým a povídali svým příznivcům o muzice a hlavně knížkách na besedě nazvané Na vlnách hudby a slov. Ještě před besedou si s námi Miloněm Čepelka povídal o tom, jak vlastně začal psát, jak ho bavila učitelská profese, jakou hru nejraději hraje v Divadle Járy Cimrmana a o dalších zajímavostech.

2.2.2012
SDÍLEJ:

MILOŇ ČEPELKA je nejen člen Divadla Járy Cimrmana, ale také prozaik a básník. Foto: Foto: Deník / Vít Černý

Kdy jste začal psát? Začínal jste poezií nebo prózou?

Začal jsem poezií. První sbírka mi vyšla v roce 1964 pod názvem Když se dnes nevrátím. Pak byla připravena druhá. Mezitím vypukly společenské události, rok 1968 a hlavně 1969. Takže na tu druhou knížku už nedošlo, protože jsem nechtěl publikovat a ono by to možná ani bývalo nešlo. Nechtěl jsem publikovat v době, kdy mistři české poezie, Seifertem počínaje a brněnským Mikuláškem či Skácelem konče, byli zakázaní prakticky. Mně by to bylo žinantní se místo mistrů tlačit na trh, a tak jsem další sbírku Pět nocí k úplňku s podtitulem Verše pětadvaceti let vydal až v roce 1990. Pak jsem začal v Brně vydávat takové malé knížečky, spíše cykly než sbírky: Abeceda lásky, Bdění ve zvěrokruhu, Dvě básně o smrti…

Kdy jste tedy začal psát prózu?

V roce 1969 – 1970, když jsme prakticky nesměli do rozhlasu, kde jsme byli před tím zaměstnaní a kde jsme si mysleli, že můžeme pokračovat, tak jsme tam nesměli z politických důvodů ani překročit práh, měl jsem v tu dobu dost času. Říkal jsem si, zkus něco. Zkus prózu, ať se naučíš sedět na zadku a pracovat ne jen v tu chvíli, kdy to na člověka přijde, ale i déle. Novelu člověk musí vysedět.

Jaká byla vaše první prozaická knížka?

Napsal jsem takovou novelu, kterou jsem nazval Snoubenka. Samozřejmě jsem věděl, že ji píšu do šuplíku, neboť se týkala i vstupu vojsk. Teprve v roce 1990 jsem ji nabídl jednomu renomovanému kamennému nakladatelství. Ovšem oni mě s tím vyhnali, že jsem prý napsal pornografii s politickým podtextem. Tvrdím, že to není pravda, zvlášť když už jsem mezitím pochopil, co je to pornografie. Pornografické to rozhodně nebylo. Byly tam asi dvě scény, řekněme postelové, ale velmi krotké. No, zkrátka, napsal jsem, odmítli mi to a pak to zase leželo.

Pokusil jste se tuto novelu pak ještě někdy vydat?

Teprve před pěti lety jsem se rozhodl si to přečíst a pak jsem to nabídl nakladatelství, kde můj nynější nakladatel a přítel Pepson pracoval. Řekli mi, že když už jsem si začal tak pozdě s prózou, tak ať zkusím honem něco dalšího vydat. Já nic dalšího neměl a kromě toho jsem si říkal, ale proč ne. Uvědomil jsem si že jsem vlastně prozaický rekordman, protože můj někdejší velmi oblíbený autor Karel Matěj Čapek Chod, psal jsem o něm na škole dokonce ročníkovou práci, začal psát uměleckou prózu, když mu bylo přes padesát. Já jsem v sedmdesáti vlastně lepší, nebo tedy větší rekordman než on. Tak jsem zkusil dodělat to, co jsem měl rozpracované a vždycky jsem od toho utekl. Druhá moje prozaická knížka se jmenovala Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví. Ale oni pořád, že by to chtělo dál a dál, tak jsem si vzpomněl na jeden nerealizovaný filmový scénář, který byl už už na spadnutí, to bylo ještě za minulého režimu, ale pak přišli v Barrandově s tím, že se jedná o prozrazení lékařského tajemství. Socialismus lékařské tajemství neprozrazuje ani v soukromí. Pak jsem si vzpomněl na ten scénář a přepracoval ho jako prózu. To byla vlastně jediná nová věc, napsaná ve zralém věku.

Pak máte ještě jednu docela aktuální prozaickou knížku, viďte?

Ano, je to knížka Svědectví inspektora Toufara a jiné povídky. To jsou povídky, které ležely v zásuvce. Vzpomněl jsem si na ně a byl jsem zvědav, jak se k nim po letech postavím. Buď jsem ztratil soudnost a sebekritiku nebo si příliš fandím, ale zdálo se mi, že by to šlo. (Smích.) Tak jsem to nabídl nakladatelství Čas, které mě mezitím vydalo druhé vydání Mandelů sonetů. No řekněte, kdo se dnes může pochlubit tím, že mu sbírečka poezie vyjde znovu. No a Pepson Snětivý to vřele přijal, takže mám už čtyři prozaické knížky za sebou.

Kde čerpáte náměty pro své knihy? Ze života, od přátel?

Přiznám se, že ta první byla hodně ze života. Nedá se říct, že by byla autobiografická. Znáte to, jak to je. Člověk má nějaký impulz, něco zažil. Všelijak si to převrací a fantazíruje a je to pak jinak. Jistý základ v životě mém tam je.

Máte nějaký literární vzor? Jmenoval jste třeba Čapka Choda.

Nedá se říci, že by to byl můj vzor, ale bavilo mě ho číst, když jsem byl ve věku 18 až 20 let. Přečetl jsem všechny jeho romány a pár novel. Učili jsme se, že je to český naturalista, ale já si myslím, že to není úplně tak pravda. Přeci jenom je vyhraněnější. Byl to prostě realista, který se nebál podívat na horší stránky života.

Připravujete teď nějakou novou knihu? Na co se čtenáři mohou těšit?

Připravuji teď druhý díl Deníku haiku. Protože jsem se před lety zamiloval do této starojaponské básnické formy, právě proto, že je to takové cvičení. Za prvé ve stručnosti: je tam pravidlo, že to jsou jen tři verše a dohromady sedmnáct slabik. Nesmí jich být víc. Ještě to musí být rozděleno, že první a třetí má pět slabik a prostřední sedm. Je to taková technická záležitost a mně se to zalíbilo. Nejde tam o žádné velké děje. Stačí, když to má myšlenku nebo to evokuje nějakou náladu. Začaly se ze mě sypat haiku, až z toho byla knížka a sypaly se dál a teď doufám, že bude i druhá knížka.

Všimla jsem si, že máme vystudovaný stejný obor Český jazyk a literatura. Jak dlouho jste učil a bavilo vás to?

Učil jsem v Novém mlýně na základní škole děti od šesté do deváté třídy na konci padesátých let a na začátku šedesátých, protože už jsem starý a necelé tři roky jsem to vydržel. Pak jsem šel do rozhlasu do Prahy, nějak se to povedlo, chtěl jsem být blíž kultuře a umění.

Co vás baví víc? Hrát divadlo nebo psát knihy?

To se nedá takhle říci. To je úplně něco jiného. To divadlo mě pořád baví, je to svým způsobem s podivem, protože pětačtyřicet roků hrajeme to samé. Nás to pořád baví, nedá se nic dělat. U prózy je to tak, že když se rozhodnete ano, musíte to vysedět. U básniček je to tak, že to na člověka musí přijít. Nenutím se do toho.

Jakou hru Divadla Járy Cimrmana hrajete nejraději?

Myslím si, že můžu říct jednoznačně, že asi Záskok. Za prvé je to z hlediska dramatického útvaru nejlepší hra. Za druhé je bezesporu nejveselejší, to poznáváme podle reakcí diváků.

A co třeba Blaník? Ten já mám nejraději.

Tak já Blaník tolik ne a tam hraju učitele a tím jsem byl. A hrát něco, čím jsem byl, není tak vděčné. Nejlepší je hrát to, co jsem nezažil, proto často hraju ženské role.

Proč si myslíte, že tomu tak je?

Asi proto, že se to povedlo v první hře, to bylo v době, kdy s námi byl Jirka Šebánek, který napsal třetí hru. Tam já jsem hrál paní Libuš. Docela se mi to vedlo. Když potom po roce a půl, co už jsme hráli Akt, měl Kája Velebný, který hrál matku Žílovou, autonehodu, tak paní režisérka Filipová řekla: „Tak hele osvědčil ses jako Libuš, tak budeš hrát tu matku ty.“ Tak jsem to vzal a od té doby mi to zůstalo. Když je ve hře nějaká ženská, hraju ji já.. Ale nejsem jediný. (Smích.)

Autor: Hana Langrová

2.2.2012
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies