VYBERTE SI REGION

Herec Petr Šporcl: Střední věk nabízí zajímavější role

České Budějovice /ROZHOVOR/  - S hercem Petrem Šporclem, který letos oslavil sedmdesáté narozeniny, o Shakespearovi, zvonících telefonech i synech hudebnících… Vyučil se mechanikem leteckých přístrojů, ale už téměř půl století vystupuje na prknech Jihočeského divadla. Herec Petr Šporcl tu ztvárnil asi 150 rolí. „Začínal jsem samozřejmě všemi těmi milovníčky, ale střední věk už nabízí daleko zajímavější postavy,“ říká otec slavného houslisty Pavla Šporcla.

10.3.2012
SDÍLEJ:

Role Shylocka v Shakespearově dramatu Kupec benátský vynesla Petru Šporclovi Cenu Karla Rodena a nominaci na jihočeskou Thálii.Foto: ČTK/David Veis

Jedna z divaček o vás před nedávnem napsala, že váš hlas vždy prozáří celý sál. Jste si  vědom takové síly svého hlasu?
To ani ne, myslím, že mám normální hlas jako každý jiný. Možná je na jevišti znělejší, ale už je trochu poznamenaný. 47 let na krumlovské točně dá hlasu hodně zabrat. Teď už si musím před každým výstupem odkašlat. Ale je milé, že si někdo něco tak hezkého myslí.

Nebyly ale hlasové předpoklady i důvod, proč jste se dal k divadlu? V mládí jste přeci recitoval.
V mládí jsem trochu recitoval, ale vůbec jsem si nemyslel, že bych se tomu věnoval nastálo. Sice jsme chodili s rodiči v Praze do divadla, ale na gymnáziu jsem si říkal, že budu dělat něco důležitého, třeba přírodní vědy. Jenže jsem byl lajdák, skoro propadal z matematiky a chemie, takže mi profesorka navrhla, abych radši zkusil DAMU. Pak jsem se zvláštní shodou okolností dostal na Malou Stranu do studentského souboru Nerudova gymnázia. Tam se dělaly opravdu už divadelní kusy, hráli jsme třeba Filipa španělského. Já měl hlavní roli a známý maskér Rudolf Kurel, který byl léta v Národním divadle, nás líčil, proměňoval, dělal vrásky. Bylo to úžasné a tam tedy asi byl takový start mé kariéry.

Napoprvé vás ale na DAMU nepřijali. Co jste pak dělal?
Chtěl jsem jít pracovat na stavbu, ale můj tatínek řekl, že to v žádném případě a že se musím vyučit. Tak mě vzal na Národní výbor na Letnou, kde nabízeli místa pro gymnazisty s výuční dobou rok a půl. Prohlíželi jsme seznam adres, já uviděl U Průhonu 28, což bylo dvě čísla od nás, tak jsem vybral to. Byl to mechanik pro letecké přístroje. Po vyučení jsem tam ještě půl roku pracoval, ale protože už mě tehdy přijali na DAMU, bylo jasné, že brzy odejdu, a tak jsem dostával nejčernější práce. Byla to významná škola pro život.

Co vás po DAMU, co přivedlo do Českých Budějovic?
Do školního divadla Disk přijeli tehdejší šéf Jihočeského divadla Milan Fridrich a herec Antonín Hardt a nabídli mi angažmá. Já jsem neváhal, protože jsem měl k jižním Čechám blízko – tatínek se narodil v Sudoměřicích u Tábora. Budějovické divadlo mělo navíc velice dobrou pověst, takže jsem si řekl, že to zkusím.

Od té doby uplynulo neuvěřitelných 47 let. Máte spočítáno, kolik rolí jste tady ztvárnil?
Řekl bych kolem 150. Byly různé, hezké a mnohé se opakovaly v několika obměnách.

Vzpomenete si na první roli?
Začínal jsem Filipem španělským, se kterým jsem měl zkušenosti už z toho studentského divadla. Hrálo se v klášterní zahradě na Piaristickém náměstí, já měl roli Carlose a bylo to moc  fajn. Pak jsem hrál ještě jednoho ze studentů v Charleyově tetě. To byl úplný začátek v roce 1965. Asi to bylo docela nesmělé, nerad bych to viděl dneska. (smích) Každopádně v tom byl entuziasmus, byl jsem nabitý a šťastný, že jsem konečně v profesionálním divadle. Vzpomínám si také, že plat byl 850 korun čistého, ale půlku jsme vždycky nechali v Divadelním klubu a půlku v Armáďáku, takže jsme zase neměli nic.

Role vám začaly přibývat, nastudoval jste jich i několik ročně. Jak jste to zvládal?
Tehdy jsme dělali takzvané dvojačky nebo trojačky, to znamená, že se proti sobě zkoušely dvě nebo tři hry zároveň. Měl jsem asi 27 představení měsíčně, polovinu z toho na zájezdech. Vzpomínám, že můj první zájezd byl s Filipem španělským v Týně nad Vltavou. Tam byl sál oddělený jen závěsem od hospody a na představení nahnali vojáky, kteří byli na první vycházce. A teď si to představte – Filip španělský, závažná hra, plná emocí a vojáci na vycházce s hospodou za zády… Ale abych se vrátil k vaší otázce, zvládnout se to dá, i dnešní mladí herci mají tak náročné úvazky.

Měl jste v tom obrovském množství rolí nějakou oblíbenou nebo vysněnou?
Já tohle nerozlišuji. Všechno jsem bral tak, jak to přišlo, a nikdy si neříkal, že některé role je lepší a některé horší. Všemu jsem věnoval stejný díl práce. Mohu třeba říct, že teď mám rád Shylocka (Kupec benátský, pozn. redakce), je to krásná postava a dostat se k ní  ve stáří je příjemné, ale stejně ji nevyzdvihuji nad ostatní.

Jak se během let měnily vaše role? Jak se v divadle stárne?
Začínal jsem samozřejmě všemi těmi milovníčky, převážně shakespearovskými a lidovými českými. Takových rolí byla spousta a někdy je to k nehrání, například Václav v Našich furiantech, to je šílenost, nebo v ten mladý učitelský v Tvrdohlavé ženě. Tím jsem proplul a střední věk už samozřejmě nabízí daleko zajímavější věci, charakternější postavy se spoustou jemných nuancí. A to je potom prima.

Mnohé hry se během vašeho působení v divadle opakovaly.
To tak pochopitelně musí být. Třeba teď jsme měli premiéru Tramvaje do stanice touha, kde hraji doktora, ale v roce 1978 jsem tam vystupoval jako Mitch. Pak třeba v Lucerně jsem začínal mladým vodníkem, Zajíčkem a postupně se propracoval přes Mušketýra až ke starému vodníkovi. Podobné to bylo se Strakonickým dudákem, kde jsem byl dudák a později Kalafuna. Ten hraje na housle, což při představení odehrál můj syn Pavel schovaný za kulisou stromu. Jednou se stalo, že Pavel odjel a můj druhý syn Petr, cellista, řekl, že to odehraje místo něj, ale protože na housle samozřejmě nebyl zvyklý, tak je držel směrem dolů jako violoncello.

Často jste účinkoval v klasických hrách, hlavně Shakespearových. Co si myslíte o modernizaci těchto děl?
Já proti tomu striktně neprotestuji, myslím, že třeba náš Hamlet nebo Kupec byl  modernizovaný úměrně. V některých představeních, která sleduji například v televizi,  mi to ale připadá jako hrozný samoúčel. Když člověk Shakespeara dobře poslouchá, zjistí, že je tak současný, že žádné vnějškové  úpravy nepotřebuje. Například tenhle sonet: Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid/jen nevidět, jak žebrá poctivec/ jak pýchou dme se pouhý parazit/ jak pokřiví se každá čistá věc/ jak trapně září pozlátko všech poct/ jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč/ jak sprostota se sápe na slušnost/ jak blbost na schopné si bere bič/ jak umění je pořád služkou mocných/ jak hloupost zpupně chytrým poroučí/ jak prostá pravda je všem prostě pro smích/ jak zlo se dobru chechtá do očí./ Znaven tím vším, já umřel bych tak rád/ jen nemuset tu tebe zanechat. Vždyť je to o dnešku, je tam všechno.

V posledních letech se také hodně mluví o tom, zda uvádět moderní hry, které mají vulgární slovník. Co si o tom myslíte vy?
Já myslím, že to musí být vyrovnané. Je dobře, že se upozorňuje na některé věci současnosti a k tomu zkrátka ten slovník patří, stačí se projít kolem Malše a poslouchat, jak mluví středoškoláci. Moc mě mrzí, že je krásná, spisovná čeština jaksi na ústupu, ale taková je bohužel doba, lidé tak mluví a nedá se tomu vyhnout. Z divadelních prken je to možná někomu nepříjemné, ale nemůžeme čekat, že bezdomovec Pytel, kterého hraji v Utěšiteli, by neřekl p.del.

A vám to jde z pusy, když to role předepisuje?
Ale jo, já nejsem žádný slušňák. Také pro sprosté slovo občas v rozčilení nejdu daleko a použiji je třeba na svojí kočku. Jen prostě vše musí být vyvážené, divadlo má  poukázat na současnost, ale na druhé straně pohladit na duši.

Jak prožíváte, když diváci v polovině představení odejdou?
Je to samozřejmě nepříjemné, ale musí se pokračovat, stejně jako když zvoní mobilní telefon. To se nám stalo zrovna včera. Pak jsem v té souvislosti říkal klukům v šatně, že jsem viděl na internetu video houslisty, který hrál Bacha a ozvala se známá vyzváněcí melodie. A on začal ve stylu Bacha, s hořkým úsměvem, hrát  melodii zvonění telefonu.. Takže se to občas stane, ale pořád lepší v divadle než v krematoriu..

Dosud jste hrál spíš ve vážných představeních. Jaký máte vztah ke komediím?
Nemám příliš rád situační komiku, třeba Chaplina a humor toho druhu, kdy si někdo utírá nos židlí. To je mi trochu cizí, neumím to, stydím se, přijdu si trapný. Ale když je komedie třeba anglického typu, tak to si zahraji rád.

Za dlouhé roky v Jihočeském divadle jste se setkal i s celou řadou hereckých kolegů. Na koho vzpomínáte?
Skoro na všechny. Byli jsme tu kamarádi, Franta Kokejl, Láďa Janura, Honza Trnka, Karel Charvát, Karel Soukup, Věra Papírková, Pepíček Kaňkovský, byla jich spousta.. Vzpomínám také na Karla Rodena, to byl hrozně fajn člověk a výborný herec. Moc jsem si ho vážil a kamarádství s ním jsem považoval za čest. Později jsem hrál i některé role, ve kterých exceloval, třeba Trepifajxla v Hrátkách s čertem, ale bylo těžké se mu vyrovnat. On to hrál fantasticky, měl v sobě prostě zvláštní kouzlo a dar od Boha.

Nicméně za Kupce benátského jste před nedávnem dostal Cenu Karla Rodena. Tak  jste se mu asi přeci jenom vyrovnal.
To je milé a jsem moc rád, že se ta cena jmenuje po Karlovi. On byl opravdu v divadle pojem a strávili jsme spolu krásné chvíle. V představení Neklidné stáří hrál profesora a já učně, měli jsme spolu asi tři velké dialogy a Karlovi občas vypadl text. Tak se na mě usmál a tím to přehodil vlastně na mě a všichni diváci si mysleli, že já jsem absolutní idiot, který se nenaučil text. (smích)

Známou herečkou Jihočeského divadla byla i Dagmar Neumannová, která se teď v 90 letech vrátila na jeviště.
To je obdivuhodné, ona je nabitá energií a ještě v jí divadle rozdává. Já sedím ve vedlejší šatně a skrz vzduchotechniku slyším, jak se holky smějí, a ona tam hraje prim. Jsem moc rád, že se s ní ještě mohu na jevišti setkat, protože jsme toho spolu hodně prožili.

Vzpomenete si někdy na svou malinkou filmovou roličku ve filmu Drahé tety a já?
Film jsem viděl, ale ne že bych se na něj díval kvůli sobě. Měl jsem malé roličky jen asi ve dvou nebo třech filmech a prostě to nesnáším. Jsem plachý, nervák, když je kolem mě sto lidí, ještě se čeká, spěchá a já mám říct jednu větu, tak mám pocit, že jí v životě neřeknu. Cítím se, jako bych odehrál sto představení dohromady. Zkrátka film mě minul a já minul film.

Takže film vás nikdy nelákal. A co třeba změna divadla?
Ne, nikdy. I kdyby mi někdo nabídl něco jiného, tak bych nešel. Zvykl jsem si tu, prožil úžasný herecký život, mám dva šikovné, hodné  kluky, mám rád jižní Čechy. A navíc mám mezi současnými kolegy spoustu milých, talentovaných přátel a zkouším s nimi mládnout.

Pociťujete tady slávu? Vaše jméno Šporcl se stalo známým..
Až díky Pavlovi. To mě štve šíleně (smích). Ne, to je fór. „Slávu“ občas malinko pocítím, někdo mě pozná na ulici, pochválí, ale ne že bych si na to potrpěl.

Čím to, že se vaši synové věnují hudbě? Zdědili po vás talent?
To asi ne, já mám sice hudební sluch a v dětství jsem se učil na klavír, ale velice neúspěšně. V rodině nicméně bylo plno amatérských hudebníků. A jestli něco dostali ze mě, tak snad nějaký ten vnitřní cit –  hudba má s divadlem tolik společného. Kus toho divadelnictví v nich určitě je, oba kdysi statovali na Krumlově.

Jak často si je ještě dnes poslechnete, když hrají?
Sice už nerad cestuji, ale když jsou někde blízko, tak na koncert jdu. A sleduji novinky, teď hrál Pavel s Alexandrovci, tak to jsem se zasmál.

 

Kdo je… Petr Šporcl

Narodil se 7. ledna 1942 v Praze, kde také vyrůstal a studoval DAMU. Hned po absolutoriu v roce 1965 nastoupil do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Debutoval tu v představení Filip španělský. Po celou dobu svého angažmá patřil k velmi vytíženým hercům. Během 47 let ztvárnil zhruba 150 rolí, například Horacia v Hamletovi, Mitche v Tramvaji do stanice touha, Kalafunu ve Strakonickém dudákovi, Svidrigajlova ve Zločinu a trestu, tajemníka Hanuše v Odcházení nebo Broje ve Vajglu. Exceloval v Kupci benátském. Za tuto roli získal Cenu Karla Rodena a byl nominován na jihočeskou Thálii. Žije v Českých Budějovicích. Má dva syny, úspěšné hudebníky. Starší Petr hraje na violoncello, mladší Pavel na housle.

Autor: Andrea Zahradníková

10.3.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Politici nechápou, co je věda, jak funguje, říká nositel Nobelovy ceny za fyziku

Brno - Vědci se musí místo výzkumu věnovat papírování, kritizoval nositel Nobelovy ceny za fyziku Claude Cohen-Tannou-dji. „Moje děti se věnují vědě také a tráví šedesát procent času sepisováním zpráv," řekl ve čtvrtek fyzik publiku na VUT v Brně.

Taneční soutěž StarDance vyhrál Piškula před Bankem a Plodkovou

Praha - Vítězem osmé řady taneční soutěže StarDance se stal herec Zdeněk Piškula, který tančil s Veronikou Lálovou. Ve finále dnes předstihl lyžaře Ondřeje Banka s Evou Krejčířovou. Třetí skončila v diváckém hlasování herečka Jana Plodková s Michalem Padevětem. Odborná porota v přímém přenosu České televize ohodnotila stejným počtem bodů dnešní výkony Piškuly a Plodkové, Bank v tomto pořadí zůstal třetí.

Veterinární správa varuje chovatele před ptačí chřipkou

Benešov – Odbor životního prostředí na základě výzvy Státní veterinární správy upozornil občany a zvláště drobnochovatele drůbeže na výskyt ptačí chřipky. „V současné době se už v několika státech Evropy objevila řada případů vysoce patogenní ptačí chřipky u volně žijících ptáků i v chovech drůbeže," uvedl vedoucí odboru Tomáš Heřmánek.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies