VYBERTE SI REGION

Nina Divíšková: Naši politici nemají čest

Strakonice - V zákulisí domu kultury to vypadá jako v mraveništi. Lidé od mladoboleslavského divadla připravují scénu na večerní představení. Šrumec je dokonalý.

19.4.2009
SDÍLEJ:

Herečka Nina DivíškováFoto: Deník/Jarka Krejčová

A v jeho epicentru v přítmí sedí nenápadná žena v mikině a s cigaretou v ruce. „Nino, chtěj s tebou mluvit!“ uvádí nás k herečce Nině Divíškové její kolegyně. Paní Nina nás vítá s úsměvem. Nehádali byste jí 72 let. Ani náhodou. Obzvlášť, když se jí rozzáří oči při vzpomínkách na herecké začátky, na rebelství, které jí zkazilo kádrový profil. Jen při zmíňce o politice se její tvář poněkud zamračí.

Pocházíte z Brna, léta již žijete v Praze. Jak se stalo, že vás osud zavál z moravské metropole do stověžaté matičky?
Do Prahy jsem musela na studia. V Brně tehdy neotvírali první ročník DAMU. Jenže už bylo pozdě a já musela ještě rok počkat, než jsem do Prahy do prvního ročníku mohla nastoupit.

Ovšem ten rok jste využila stejně studiem, ač trochu odlišným, než jste původně plánovala.
Ano. Dělala jsem v Brně externě dějiny umění. Napřesrok už ale Praha vyšla.

Pro mnohé jste byli zajímavý ročník. Chtěli jste stůj co stůj držet pohromadě, a tak jste nakonec celá „banda“ skončili v Ostravě. Proč?
V Ostravě jsme skutečně celá parta skončili. V takovém špatném mládežnickém divadle. Pár lidí, co v něm zůstalo, se k nám přidalo. Začínali jsme od nuly. Hráli jsme dopoledne pro děti, odpoledne se zkoušelo, večer představení pro dospělé. Všechno nám to ale bylo málo. Upravili jsme si ještě ve vedlejší budově sklep a tam jsme hráli bez cenzury. Bylo to po půlnoci, a to už se nemuselo schvalovat vyšší mocí.

To po vás tenkrát „nešla“ ta vyšší moc? Z vaší strany to bylo vlastně rebelství hrát zakázané ovoce.
To víte, že se snažili po nás jít. Ale protože to nebylo oficiální divadlo, měli jsme trumfy v rukách my.

Pilná práce se vám vyplatila. Po šesti letech si vás vyhlédl Jaroslav Vostrý, že prý zakládá v Praze Činoherní klub.
Byla to lákavá nabídka a zároveň sázka do loterie. Ani Jaroslav tehdy nemohl tušit, jestli se činoherák rozjede, jestli bude mít úspěch. Přesto jsme do toho téměř celá parta šli. Nikdo z nás neměl v Praze byt. A se dvěma dětmi už se těžko přespává u někoho v předsíni. Nakonec se nám podařilo získat bydlení u jednoho vězeňského lékaře z Prankráce, který už měl dost této práce a chtěl se odstěhovat na Moravu. Tohle vyšlo. Pak jsme čekali, jestli se Činoherní klub rozjede. Všichni jsme měli uzavřené jen krátkodobé smlouvy.

A nakonec jste v Činoherním klubu hrála neuvěřitelných 35 let. Co se stalo?
Divadlo se strašně rychle chytlo. Vzpomínám si, jak jsme šmírovali před každým představením oponou, kolik diváků sedí v hledišti.

Hrát bez cenzury jako v Ostravě nebyl jediný váš rebelský počin. O vás je totiž známo, že jste pravdomluvná po tatínkovi, s čímž jste měla v životě dost problémů. Třeba o vás byli papaláši přesvědčeni, že máte buržoazní předky – a špatný kádrový profil byl na světě. A když jste pak Gustavu Husákovi po jeho zvolení prezidentem napsala telegram, který začínal slovy: Vyslovuji hlubokou nedůvěru ke zvolení Husáka . . . k tomu vás snad vyprovokoval sám ďábel, ne ?
(Smích) To bylo dobrý! Všechny závody a fabriky houfně posílaly blahopřejné telegramy. Já přišla zkoušet do činoheráku a tam mi řekli, že mě potřebují až za hodinu. A to byla ta hodina, kterou jsem potřebovala. Šla jsem na hlavní poštu, vyžádala si blanket na telegram a začala: Vyslovuji zásadní nedůvěru . . . podepsaná Nina Divíšková.

To jste musela totálně vylekat i paní u přepážky . . .
Byla v tranzu. Od rána vyřizovala telegramy s kladným zněním a najednou tohle. Rychle jsem se zeptala, co jsem dlužna. Bylo to 14,60 Kčs. A hrdě jsem odkráčela zkoušet. Jen mě mrzelo, že jsem nemohla být malou muškou, abych viděla reakce lidí. Pak jsem udělala ještě jeden průser v Londýně.

Tam jste snad poskytla velký rozhovor do prestižních novin a na komunistickém režimu jste nenechala nit suchou. Ovládala jste tehdy angličtinu?
Trochu jsem uměla. Perfektně uměl jen Josef Abrhám. Tenkrát zrovna otevírali v Londýně Československé velvyslanectví a my se účastnili recepce. Přišel za mnou novinář a že prý se mnou udělá rozhovor. Zalezli jsme do koutku a jeho první otázka byla, jak se mi líbí naše zřízení. A já na to: Hnus, nenávidím to.

Bylo vám ale jasné, že to může ublížit celému divadlu, nejen vám?
Jasně. To jsem pochopila už druhý den ráno, když mě do hotelu přišel vzbudit náš ředitel s nějakým elegantním pánem, pamatuju si, že měl chrpu v klopě. Přinesli Timesy s mojí fotkou na první straně a titulkem: Já nenávidím . . . Ten pán se mě zdvořile ptal, jestli by mi nevadilo, kdyby v odpoledním vydání dali místo toho rozhovoru reklamu.

Měla jste nutkání zůstat v Anglii?
Nééé! I když jsem dostala telegram od Oliviera – že ta statečná česká herečka, která bez pochyby chce zůstat v Londýně, má u něj dveře otevřené. Víte, v tom roce 1968 o emigraci přemýšlel každý. Ale já jsem závislá na hrobech svých předků a na svých kořenech. A nabídky jsme měli. Honza (manžel, herec a režisér Jan Kačer – poz. redakce) měl nabídky do Norska, Švýcarska.

Ač jste byla zásadně proti komunismu, paradoxně ve vašem posledním filmu Anglické jahody hrajete zarputilou komunistku. Nebyla vám taková role proti srsti?
Nebyla. Za prvé to je role, za druhé byl skvělý scénář, který vylíčí příběh během dvou jediných dnů 21. a 22. srpna 1968. Hrála jsem paní, která pyšně nosí komunistickou hvězdu a najednou se zhroutí, protože zjistí, že to její přesvědčení je liché, že neměla pravdu. Se slovy: Viděls to, vždyť jsou to děti, sundá tu hvězdu a hodí ji do popelníku.

Ještě zpět k vaší tehdejší odvaze. Dokázala byste i dnes napsat telegram současné vládě jako tenkrát Husákovi?
Už jo. Dost mě otrávili. A byl by to dopis silně negativní. Napsala bych: Ať jdou!

Jak vůbec vnímáte dění na české politické scéně?
Ostuda. Maximální ostuda.

Jak si vlastně představujete ideální vládu? Lze to vůbec?
Měla by to být vláda pro lidi. A ne vláda pro vládu. Oni se přestrkují jak kohouti na smetišti, a to nemá s vládou pro lidi nic společného. Možná tam nějací úředníci, kteří nejsou vidět, poctivě pracují. Ale ztrácejí se v chování hlavních představitelů. Ti jsou opravdu šílení. Chamtiví, ješitní, nevidí si „do huby“, prolhaní. V každé politice se trošku lže. Ale tohle je moc.

Na začátku jsme zmínili, že pocházíte z Brna, žijete v Praze. Dokázala byste život v těchto metropolích vyměnit za život na venkově?
Hned. Kdybych neměla všechny děti a vnoučata v Praze a také povolání, které dělám. Pak bych skutečně sbalila kufry a už by mě v Praze nikdy nikdo neviděl.

Odstěhovala byste ty kufry třeba k nám do jižních Čech?
Ano. Protože jsme tady asi před čtyřmi roky koupili v Bechyni chaloupku.

Proč zrovna Bechyně?
Jednak se na zdejším zámku vdávala dcera a jednak k ní má vztah manžel. V Bechyni studoval keramiku.

A to chtěl? Vždyť je herec a režisér.
No, nechtěl, ale zase zapůsobil špatný kádrový profil. Tenkrát Honzu nevzali na gympl a jeden učitel mu doporučil, ať zkusí nějakou jinou talentovou školu, že tam kádrové posudky nehrají tak velkou roli. A sešli se tam, představte si, s Karlem Krylem, Viktorem Sodomou . . .

Takže sem k nám, tedy do Bechyně, jezdíte odpočívat.
No, také. Ale chaloupku rekonstruujeme. Už jsem se tam málem přizabila. Je v místech, kde vede tři sta schodů k řece a chalupa stojí uprostřed.

Tak to máte o dobrou kondici postaráno, ne? Schody nahoru, dolů . . .
Spíš jsem domlácená (smích). V září, když jsem šla z představení, jsem tak děsně upadla . . . Měla jsem zlomený palec, nalomila si koleno , zlomila nos a ulomila kus zubu. Doktor si myslel, že jsem musela být v bezvědomí. Nebyla. Došla jsem normálně domů. Až ráno se výsledky pádu vybarvily. Byla jsem jako Frankenstein s Quisimodem dohromady.

Co vás napadne jako první, když se vysloví jižní Čechy?
Bechyně, Český Krumlov, České Budějovice.

Bechyně je jasná, máte tam chalupu. Proč Krumlov a Budějovice?
Moje dcera a její manžel jsou také herci a v Budějovicích byli pět let v angažmá. A s Jihočeským divadlem jezdili každé léto hrát na otáčivé hlediště do Krumlova.

Vaše filmografie je velmi bohatá. Za celou tu škálu filmů zmiňme třeba Bolero, detektivní příběh podle skutečné události. Vy tam hrajete nespavou důchodkyni, která je poslední, kdo vidí naživu později zavražděnou dívku. Jste přesvědčena o tom, že je v našem státě bezpečno? Porovnejte, prosím, dobu totality a současnost.
Doba totality byla více bezpečná, protože se lidi báli. Nyní se přestali bát. Bohužel si pleteme svobodu slova s bezbřehou svobodou, chamtivost s výdělkem. Češi prostě nedokázali pochopit slovo demokracie a svoboda. A v tom to je.

Autor: Jaroslava Krejčová

19.4.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Čeští vědci přišli na to, proč někteří lidé marodí častěji

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Polský nejvyšší soud odmítl vydání Polanského do USA

Varšava - Polský nejvyšší soud dnes odmítl žádost o vydání světově uznávaného režiséra Romana Polanského do USA, kde mu hrozí trest kvůli sexu s nezletilou dívkou. Soudci zamítli stížnost podanou generálním prokurátorem a potvrdili verdikt soudu nižší instance. Dnešní rozhodnutí je konečné a není proti němu odvolání, informovala agentura PAP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies