VYBERTE SI REGION

Ondřej Černý: Letošek musíme přežít

Praha /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ – Tento měsíc jsou to přesně tři roky, kdy se současný ředitel Národního divadla, Ondřej Černý, ujal své funkce. O tom, jak uplynulé tři roky vidí, co se mu povedlo a co ho zaskočilo, jsme si povídali v jeho pracovně v historické budově. S panem ředitelem o nepopulárních krocích, svobodě souborů, tvůrčích ambicích a krásné partě mecenášů…

5.5.2010
SDÍLEJ:

Ondřej ČernýFoto: Deník/Martin Divíšek

Vzpomenete si, s jakým pocitem jste usedal do křesla ředitele?

Jako teoreticky dobře vybavený, leč pro řízení tohoto divadla prakticky nezkušený muž. Protože divadlo jsem dosud znal spíš jako expertní divák nebo člověk, co zná zákulisí – a to ještě zprostředkovaně. Z toho jsem měl největší obavy. Trvalo mi řádově rok, než jsem se zorientoval a mohl říct, ano, teď to mám pevně v rukou.

Co podle vás obnáší role ředitele téhle nejednoznačné scé­ny?

Kromě funkce reprezentativní je to člověk, který musí koordinovat činnost instituce – kde jde často o krizový management, pak je to jakési mediátorství – v tomto divadle jsou zájmy někdy protichůdné, opera, činohra a balet, to jsou odlišné světy. Je naivní si myslet, že je možné vyprofilovat tohle divadlo jako umělecky integrální jednotku.

Jakou jste měl o tom představu?

Přicházel jsem s ideou velké autonomizace jednotlivých souborů. Částečná tu byla, já ji chtěl ještě prohloubit. A tady jsem narazil. Zjistil jsem, že je to obtížné. Když neexistuje optimální rozpočet, musíte ho nahlížet jako celek a logicky dochází k centralizaci. Za druhé – divadlo jako naše historická budova, kde se cítí být doma všechny tři soubory, nemá v Evropě obdoby. Najít modus vivendi, abychom se sem všichni vešli, mohli všichni zkoušet a hrát, je velmi těžké.

A zvládáte?

Národní divadlo má v sobě velkou disciplinu, vybudovanou desítkami let. Pokud dodržujete základní pravidla komunikace, nechybí vám trochu empatie a intuice a umíte mluvit s lidmi, zvládnout to musíte.

Při svém nástupu jste mluvil o partnerství s ostatními šéfy. Daří se to?

Pokouším se o to. Ale jsou situace, kdy člověk musí fungovat jako tvrdý ředitel. V oblasti provozu a ekonomických škrtů to ani jinak nejde. Upřímně řečeno, právě tady spíš všichni touží po tom, aby někdo řekl to rozhodné slovo. Ale trvalo to, než jsem se to naučil.

Je ovšem umění říkat to taktně a přesvědčivě…

To je pravda. Ale já jsem člověk, který potřebuje kolem sebe harmonické prostředí. Což je uprostřed Národního divadla absolutní nonsens. Jestli tady nejde něčeho dosáhnout, tak je to harmonie…

Vždycky všichni šéfové všechno hezky a v klidu pochopí?

To víte, že jsou různé třenice. Navíc, když pak rozhodnu, důsledky toho nesou jednotliví šéfové – oni musí řešit úspory v nákladech na inscenace nebo změnu dramaturgického plánu. A pak je důležité je podpořit, deklarovat dostatečně silně, že rozhodnutí bylo vaše a že za nimi stojíte.

Vzpomenete si na některá hodně nepopulární rozhodnutí?

Nejhorší je propouštění lidí. Vždycky. Já to mám rozdělené na tři roviny – profesní, právně-legislativní a sociální. Nejdřív si pokládáte otázku nad profesní způsobilostí, pak zvažujete právní aspekty a nakonec analyzujete sociální situaci dotyčného. Snažím se vyhnout takovým excesům jako propouštět lidi pár let před důchodem. To považuji za nemravné. Na druhé straně, když je někomu pětasedmdesát a pořád má pocit, že jeho se důchod netýká, tak v takových případech bývám laskavý, ale nekompromisní.

Takže nejhorší jsou výpovědi…

Hodně těžká je i současná finanční situace. Stojíme se soubory před tvrdou restrikcí, kdy hospodaříme s rozpočtem o několik desítek milionů nižším než v loňském roce. A musím sáhnout – nerad – do dramaturgických plánů. Letošek a příští rok musíme zkrátka přežít. A půjde to ztuha.

Proč?

Janotova ekonomická restrikce se trefila do několika věcí najednou. Soubory měly hodně ambiciózní plány, pozvali jsme několik zahraničních režisérů – a Američané jsou zatraceně drazí! – a do toho se nám vrátila Nová scéna. Jenže ministerstvo kultury nám zdaleka nepokryje náklady spojené s jejím provozem. Když to všechno pak spočítáte, říkáte si: no, jestli tohle ustojíme…

Doufejme, že váš divák to tolik nepocítí. Jaký vlastně je? Co chce a co mu chcete dát vy?

Diváci – to je naše největší bohatství. Loni jich k nám přišlo přes čtyři sta tisíc. To je úctyhodné číslo, ne? Divácké spektrum je velice široké: od nedivadelního diváka, který si přichází jednou za život prohlédnout Zlatou kapličku, přes – v dobrém slova smyslu – měšťanského diváka, který chodí do divadla často a rád, až po divadelní fajnšmekry. Pro každého musíte mít připravenu trochu jinou divadelní krmi. Pro ty, kteří spatřují v Národním divadle stále symbol naší národní identity – a je jich zaplaťpánbůh dost – máme připraven klasický český repertoár, například Smetanovu Prodanou nevěstu, Dvořákovu Rusalku či Čerta a Káču nebo Jiráskovu Lucernu, Stroupežnického Naše furianty, Zeyerova Radúze a Mahulenu. Setkáváme se s tím, že konzervativní divák má pocit, že bychom měli divadlo dělat ve stejných kostýmech a kulisách jako dřív. Ale ono to nejde. I českou klasiku je třeba představit živou, ne archaickou. A některým režisérům, jako Janu Antonínu Pitínskému, se to skvěle daří.

Počátkem roku jste získali zpět Novou scénu. Jaké s ní máte plány?

Od začátku jsem považoval za nezbytné, aby patřila k nám. Konstelace dvou historických budov a malého divadélka Kolowrat byla pro naše divadlo nedostatečná. Dnes je otevřeným multižánrovým divadelním prostorem, kterému dominují všechny čtyři naše umělecké soubory (tedy i Laterna Magika) na čele s činohrou. Po skoro čtyřech měsících fungování se to ukazuje jako životaschopný mo­del.

Provozujete takzvaný Mecenášský klub. Jak se osvědčil?

Průkopníkem mecenášského myšlení v Národním divadle byl klub Triga, jehož členy byli převážně lidé z vyšších společenských vrstev. Po čase jsme ale zjistili, že potřebujeme vybudovat daleko širší a otevřenější platformu, otevřít dveře všem, kdo se chtějí k Národnímu divadlu více přiblížit. A tak vznikl koncem minulého roku Mecenášský klub Národního divadla. Dnes už má svůj výbor, ve kterém jsou demokraticky zastoupeny představitelé všech mecenášských kategorií, od Přítele, který dává minimálně 1500 korun ročně, až po Zlatého mecenáše, který přispívá nejméně čtvrtmilionem ko­run. Jako poděkování nabízíme atraktivní benefity (prohlídka zákulisí, zdarma účast na generálních zkouškách, vánoční dárkový balíček, právo na přednostní rezervaci vstupenek apod.), a to samozřejmě dle výše finanční podpory. Nejde ale jen o benefity. Jde o účast na společenském životě divadla i o navázání na silnou tradici, jejíž společenskou a kulturní hodnotu se Mecenášský klub ND snaží oživit. Nejde zatím o žádné závratné částky, ale důležité je, že členové klubu vidí smysl v tom podporovat Národní divadlo a svou chuť „dávat“ mezi sebou sdílet. Je to skutečně krásná parta lidí…

Autor: Jana Podskalská

5.5.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Prosinec bude teplotně průměrný, nejchladněji bude mezi svátky

Praha - Následující čtyři týdny budou teplotně průměrné, nejchladnější by mělo být období mezi svátky. Nejvíce srážek má spadnout už příští týden, celkový prosincový úhrn by ale neměl vybočit z dlouhodobého průměru. Vyplývá to z předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies