VYBERTE SI REGION

Pavel Nedvěd: V životě mají prohry i výhry své místo. A všechno do sebe zapadá

Mladá Boleslav /ROZHOVOR/ - Když jsem ho poprvé viděl na jevišti, napadlo mne, že má postavu řezníka. Když jsem si s ním povídal za oponou boleslavského městského divadla, zeptal jsem se ho, čím se živil, než vstoupil do divadla. „Byl jsem řezník," řekl stručně a doplnil: „Prodavačem potravin se specializací na prodej masa."

7.10.2012
SDÍLEJ:

Inspicient Pavel Nedvěd v malé roličce ve hře Scapinova šibalstvíFoto: archiv Pavla Nedvěda

Pavel Nedvěd je nepřehlédnutelný, nejen obrovitou postavou. Bez něho by se hrát prostě nemohlo. Je totiž inspicientem. Tedy osobou, která má na starosti doslova všechno, co se týče inscenace. A občas vyjde na jeviště jako herec. Jedná se o malé role, přesto je Pavel šťastný za tuto hereckou šanci.

Jste především inspicient, k tomu se dostaneme. Na jevišti se ale objevujete občas i jako herec. Už pětadvacetkrát. Jaké to bylo poprvé?

Po kolegovi, který odešel, jsem přebíral práci inspicienta a vzhledem k tomu , že i on hrál, bylo jasné, že se občasný výstup na prkna očekává i ode mne. Když vidíte obsazení hry a vedle své jméno, začnete pochybovat, jestli to zvládnete. Pak si to přečtete a s hrůzou zjistíte, že tam máte patnáct vět. Okamžitě si řeknete, že se to prostě naučit nemůžete. To vše opadá během zkoušek v úžasné partě lidí. První mluvená role byla ve hře Radosti majitele automobilů, kterou režíroval Ondřej Sokol. Ondra, vidouce moji nervozitu, mi tehdy povídal: Koukej se do lidí, stejně nikoho neuvidíš, nesoustřeď se na jednotlivce. Pocit? Pět kroků znamenalo, že jsem mohl ždímat košili. Text naskočil sám od sebe, ale nervozita byla hrozná, v obličeji mi všechno cukalo, po těle stékal studený pot. Jak jsem to odehrál a vyklopýtal z jeviště, nevím.

A co po představení?

Ondra Sokol mi poděkoval, všichni gratulovali. Já ale nejsem herec, o to musím makat víc. Každý vstup na jeviště je pro mne sázka do loterie. A pro všechny okolo taky. S manželkou jsme chodili do divadla často, ale myšlenka, že bych se někdy postavil na jeviště s profesionálními herci, to bylo, jako kdybych uvažoval o cestě na Mars.

Vraťme se ale o mnoho let zpátky. Byl jste malý kluk…

…a vyrůstal jsem na vesnici v Žernovce na Praze východ. Mým snem byla lesnická škola, hajný. Na základce jsem se třeba účastnil projektu mapování mravenišť v našich lesích, byl jsem ve spolku ochránců přírody. Jenže byla totalita a nebylo to jednoduché. Pro žáka ZDŠ existoval rozdělovník co a jaké povolání okres nabízí. Přestup do jiného okresu byl pro syna bezpartajních rodičů takřka nemožný. Ale to je minulost a navíc osud, ve který věřím, a měl se mnou jiné plány.

Takže lesník vám nevyšel?

Ne. Nastoupil jsem do Pramenu jako prodavač potravinářského zboží, specializace maso.

Stručně řečeno řezník v obchodě?

Ano. Po vyučení jsem prodával maso a masné výrobky.

Řezník za socialismu byl zlatý džob, ne?

Pracovní podmínky obyčejných prodavačů byly asi stejné, jako je tomu dnes. Dlouhé směny, bolavé nohy, namrzlá záda.

Přišla vojna.

Hned po nástupu do Kladna kontrarozvědka do 14 dní vyšťourala, že mám kamaráda v Austrálii. Výslech a ráno jsem se balil do vyhlášených kasáren v Janovicích nad Úhlavou. Dva tisíce vojáků, z toho 70 až 80 procent trestaných. Dva roky jsem tam vydržel jako střelec protitankových řízených střel. Po vojně jsem se vrátil za pult, prodával jsem na Václavském náměstí a v Dlouhé ulici. Pak kamarád založil firmu a nabídl mi, abych mu šel dělat programátora udíren. Vydržel jsem tam šest let. Byly to dvanáctihodinové i delší směny, stále více práce, k tomu louh na čištění udíren, žíraviny, věčně popálené ruce a poleptané plíce.

Pak jste najednou skončil. Maso vás přestalo bavit?

Nepřestalo, když něco ovládáte a věříte si, těžko se toho vzdáte. Osud byl jiného názoru. Na noční směně jsem upadl na dlažbě, myslel jsem si, že mám vykloubenou kyčel. Strašná bolest, ráno čtyřicítky horečky, takže jsem se dobelhal do nemocnice. Do večera mi vyrazila růže na jedné a pak i na druhé noze. Pád na dlažbu s tím neměl nic společného, ten byl jaksi navíc. Najednou jsem zjistil, že se nemohou vrátit ani za pult, natož k udírnám. Provoz je na nohách, v mokru, vlhku, špíně, v holínkách, styk s kyselinami, louhem. Stop. Tohle by moje nohy déle nevydržely, a mám dojem, že ani ostatní části těla.

Co dál?

Přemýšlel jsem, že budu třeba jezdit tramvají, ale z toho sešlo. Jednoho večera jsem šel večer na procházku se svým pejskem a dal jsem se do řeči s jiným pejskařem. Zmínil jsem se, že sháním práci…

…a ten pán byl…

…Josef Kettner, umělecký ředitel mladoboleslavského divadla.

A nabídl vám práci.

Ne. Ale po čase potkal při venčení manželku a ptal se na mne. Že prý jim odchází inspicient a jestli to prý nechci zkusit. S tím manželka přišla z večerního venčení domů. A že bych to měl zkusit.

Vaše první reakce?

Děs a hrůza. To nesvedu!

Co na to ona?

Budeš mít svoji budku a budeš svolávat na jeviště, to zvládneš. Vůbec jsem si nevěřil, měl jsem veliký strach.

Ale do Mladé Boleslavi jste se nakonec dostal. Kdy to bylo?

V roce 1997. Druhý inspicient Jirka Pečenka mne zaškolil, mimo to jsem se ještě chodil učit do pražského Vinohradského divadla ke Karlu Hovorkovi, který mi ukázal jiný typ divadla. Byl jsem jako Alenka v říši divů.

Jak dopadla vaše inspicientská premiéra?

Pocit je vždy stejný. Tréma a obavy, abych to nepokazil a tím to nepokazil ostatním. Tehdy jsem naskočil do rozjeté inscenace, která se přenášela do jiného prostředí, z malé na velkou scénu. Dopadlo to dobře. Víte, v každém divadle máte lidi, na které se můžete spolehnout, kamarády. V Boleslavi není člověka, kterého bych takzvaně nemusel. Tady každý mluví s každým, je jedno, jestli je to hvězda souboru nebo poslední technik. To je to krásné, co na této práci miluji. Všichni táhnou za jeden provaz. Jsou divadla, kde se starší herci nebaví s těmi mladšími a s techniky už vůbec ne. Tyto negativní postoje mezi zaměstnanci se v našem krásném divadle nevyskytují.

Popište stručně činnost inspicienta.

Opravdu stručně řečeno zabezpečuje chod celé inscenace. Převezme si scénu a stavbu od jevištního mistra, zkontroluje zavěšené věci na tazích, správné umístnění sufit, výkrytů, překontroluje vše, aby se vyloučila možnost úrazu, a s rekvizitářem překontroluje rekvizity. Svolává herce, zabezpečuje jejich nástupy, je ve spojení se zvukovou kabinou a osvětlovačem. Svolává garderobiérky na převleky, vlásenky na účesy, techniky na přestavby.

Jinak řečeno, děvečka pro všechno. A co když zezadu vidíte, že herec odložil rekvizitu jinam, než měl?

Hledá se náhradní řešení. Buď si herec pomůže sám, nebo mu musím pomoci já narychlo sehnanou náhradní rekvizitou. Tak, aby to divák nepoznal. Když se to stane, tak je to fofr.

Lze říci, že bez vašeho kývnutí se hrát nezačne?

Ano, tak to je. Musím vědět, že mi nastoupili všichni herci, že všechno a všichni jsou na svém místě. Nemohou rozjet představení bez člověka s pocitem, že až se dopravní zácpa uvolní, tak dorazí. Pomyslnou startovací pistoli mám v ruce já. Jako jediný mám právo „nepustit" představení , nebo ho zrušit . Tuto krajní možnost jsem použil pouze dvakrát, a to na zájezdovém představení, kdy třicet minut po začátku vypnuli proud, a na domácí scéně při zranění Vojty Havelky v Mužích v offsidu.

Kolik jste odinspicoval her?

Od roku 1997 mám za sebou 48 divadelních her, jako hrající inspicient jsem účinkoval v 25 z nich.

U muzikálu Dědeček automobil jste měl zdravotní problémy, co se stalo?

Sešla se hromada věcí hodně lidí, hodně přestaveb. Režisérovy nároky nebyly podle mne dobře rozvržené. Přestaveb bylo mnoho. Když režisér udělá změnu, tak všechno, co máte připravené, se musí kompletně změnit. To je práce na několik hodin. Chodil jsem spát v půl páté ráno a v půl sedmé vstával. K tomu jsem měl další dvě představení a zájezdy, tedy zájezdová představení s návratem dlouho po půlnoci. Scházel mi čas, tak jsem ho kradl na úkor spánku. Vydržel jsem to 12 dní, až jsem zkolaboval.

A odvezli vás z divadla rovnou do nemocnice na kapačky. Na co jste myslel?

Že bych měl být v divadle. Že tam chybím. Pustili mne až po dvou dnech. Hned jsem mířil do divadla.

Říkal jste, že v boleslavském divadle vládne přátelská atmosféra. Máte některého z herců oblíbeného?

Všechny mám rád, herce i neherce. Jednoho bych ale uvedl. Byl to pan Lukavský, se kterým jsem měl tu čest vystupovat v Jiráskově Lucerně, a to jako rychtář Kroužilka. Byl to člověk opravdových morálních zásad a opravdová studnice moudrosti. Na divadelních zájezdech, kdy jsme byli v místě ubytováni, jsme s ním všichni společně mnoho hodin prohovořili.

Stalo se někdy, že jste si řekl, že zkusíte jinou práci?

V roce 1999 mne oslovilo jedno pražské divadlo, že hledají inspicienta. Když pominu, že finanční ocenění bylo takové, že bych musel mít ještě druhou práci, tak mne hlavně odradilo, jak mezi sebou lidi v divadle komunikovali. Tam to nebylo postaveno na lidských vztazích a úctě jednoho k druhému.

Řezničina a divadlo. Nepřipadá vám, že to jsou svým způsobem podobné profese? Obě dokážou udělat zákazníkovi radost.

Něco na tom bude. Za zedníkem zůstane dům, ale u divadla i v řezničině za vámi nic nezůstává. Řezník vám prodá maso a neví, co z toho nakonec bude. A herec netuší, jak dalece oslovil diváka. Přesto je zde jistá shoda. Pokud je prodavač „pan prodavač" a herec „pan herec", odnese si člověk s sebou domů i kus jeho samotného. Kdysi se říkalo „Spokojený zákazník, náš cíl". Mám takový dojem, že zde toto musí platit dvojnásob. V obou profesích.

Nelitujete někdy přestupu z udírny do divadla?

V životě mají prohry i výhry své místo. Rádi si občas říkáme: Proč mne Pán Bůh nemá rád? Taky jsem si to kdysi, když jsem měl problémy s nohami, v té nemocnici říkal. Jenže uplyne čas a vy najednou zjistíte, jak všechno do sebe zapadá. Nikdy jsem nelitoval. Jsem moc rád, že to takto vyšlo. Divadlo miluju. Na jevišti i v zákulisí. A musím dodat, že tohle štěstí mne potkalo a udržuje se díky mé manželce Jiřince, bez jejíhož pochopení a tolerance bych tuhle časově náročnou práci nemohl dělat. Veškerá tíha domácnosti je na jejích bedrech.

Co máte a co nemáte rád?

Nemám rád závist, nečestné jednání a nemorální chování.

A co máte rád?

Rodinu, toulky přírodou, svoji práci, hodné a laskavé lidi, kteří v dnešní amorální době pomáhají druhým, lidi čestné. Hluboce věřím, že někdy v budoucnu musí přijít doba, kdy slovo morálka a čest nebudou jen prázdná slova tak, jako je tomu dnes. Ale slova, která budou zákonem.

Autor: Jiří Macek

7.10.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Politici nechápou, co je věda, jak funguje, říká nositel Nobelovy ceny za fyziku

Brno - Vědci se musí místo výzkumu věnovat papírování, kritizoval nositel Nobelovy ceny za fyziku Claude Cohen-Tannou-dji. „Moje děti se věnují vědě také a tráví šedesát procent času sepisováním zpráv," řekl ve čtvrtek fyzik publiku na VUT v Brně.

Taneční soutěž StarDance vyhrál Piškula před Bankem a Plodkovou

Praha - Vítězem osmé řady taneční soutěže StarDance se stal herec Zdeněk Piškula, který tančil s Veronikou Lálovou. Ve finále dnes předstihl lyžaře Ondřeje Banka s Evou Krejčířovou. Třetí skončila v diváckém hlasování herečka Jana Plodková s Michalem Padevětem. Odborná porota v přímém přenosu České televize ohodnotila stejným počtem bodů dnešní výkony Piškuly a Plodkové, Bank v tomto pořadí zůstal třetí.

Veterinární správa varuje chovatele před ptačí chřipkou

Benešov – Odbor životního prostředí na základě výzvy Státní veterinární správy upozornil občany a zvláště drobnochovatele drůbeže na výskyt ptačí chřipky. „V současné době se už v několika státech Evropy objevila řada případů vysoce patogenní ptačí chřipky u volně žijících ptáků i v chovech drůbeže," uvedl vedoucí odboru Tomáš Heřmánek.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies