„Skořápka je hra o přátelství, které vznikne mezi dvěma naprosto odlišnými ženami. Jedna je ušlápnutá, zakřiknutá, ta druhá až příliš sebevědomá, ale je to jen maska. Původně komedie se postupně mění v tragikomedií – postavy totiž procházejí velkou osobnostní proměnou. Věty, které pronášejí, mají obecnou platnost – například: ‚Víš, v čem je tvůj problém? Moc přemýšlíš!‘ Je to něco, s čím mám sama ‚problém‘, a mám pocit, že tak nějak všichni. Takže jsem ráda, že tohle sdělení (vedle mnoha jiných) můžu skrz roli k divákům posunout. Protože přehnané přemýšlení je opravdu někdy spíš na škodu,“ říká Petra Nesvačilová.
Skořápka je po hře Mezi úterým a pátkem druhou inscenací, v níž v Ungeltu účinkujete. Jste tam spokojená?
Moc. Měla jsem období, kdy jsem vedle studia dokumentaristiky na FAMU točila filmy. Pořád jsem si říkala, že bych se nejraději „zavřela“ v oblastním divadle – myslela jsem tehdy hodně na Ostravu – a makala tam na sobě. Cítila jsem, že o herectví toho potřebuju ještě dost vědět. Stalo se ale, že mi zavolal umělecký ředitel Ungeltu Milan Hein a nabídl mi roli ve zmiňovaném představení Mezi úterým a pátkem, režírovaném Januszem Klimszou z Ostravy. Zajímavá náhoda. S potěšením jsem na nabídku kývla. Předtím jsem už v několika divadlech hrála, např. v Divadle Na zábradlí, ale Ungelt mi nastavil mnohem vyšší laťku – ve smyslu, že díky hereckým příležitostem jsem na sobě mohla začít dělat.
Máte za to, že praxí se lze naučit nejvíc?
Použiju slovo řemeslo – vím, že jde asi hůř aplikovat na herectví, režii, na umění obecně, protože to působí abstraktně. Člověk pak ale stejně zjistí, ať už se věnuje čemukoli, co jsem zmínila, že praxe je důležitá. Právě díky ní mám možnost se ‚dovytvářet‘, stále se něco učit. Jsem za to šťastná.
Co je to ve vás za pnutí, že potřebujete režírovat i hrát?
Intenzivní pocit, že si přeji hrát a režírovat, jsem měla fakt už od dětství. A když mi někdo řekl, že neví, čím bude, až bude veliký, tak jsem si myslela, že si dělá srandu. Byla bych hrozně nešťastná, když už jsem k tomuto poznání dospěla, kdybych s tím něco neudělala. Na herectví mě baví, že při něm můžu naplňovat nejen sny, ale především představy režiséra. Ráda se s režisérem pouštím do ‚hledání‘ postavy, kterou mám ztvárnit. Je to taková terapie. Režie je pro mě zase způsob komunikace s okolím. Herectví taky, ale režie je opravdu moje potřeba sdělovat věci ze mě. Obojí mám moc ráda.
Jedním z vašich posledních dokumentů je Zákon Helena o policistce Heleně Káhnové, která sehrála důležitou roli v kauze tzv. Berdychova gangu. Co vás na tom tématu zajímalo?
Všechny filmy, co jsem dělala, se opíraly o témata – například co znamená víra, odsun Němců po druhé světové válce, hledání podstaty Milady Horákové, ale i o sny a mé pocity. Pokaždé mi jde o to, podívat se na vybrané události skrz paradoxy a slabiny. Mám pocit, že tímto způsobem zpracování se dá nejvíc popsat systém A my sami. Když jsem se setkala s Helenou Káhnovou a ona mi vyprávěla o tom, jak se svým kolegou dostávala za mříže ty největší gangstery, včetně Berdycha, říkala jsem si, že je to neuvěřitelná žena. Napadlo mě o ní natočit film, který by vypovídal o odvaze, jejích hranicích, o tom, jaké to je pracovat v mužském světě.
Sama jste pro film členy mafie kontaktovala, sešla jste se i se zmiňovaným Berdychem. Bylo to někdy o strach?
Celé čtyři roky, co jsem dokument natáčela – hlavně jsem se bála, byla jsem v temném světě a opravdu to nebylo příjemné. Bylo to velmi nebezpečné. Určitě bych do natáčení nešla, kdybych neměla za zády Helenu a Janka Kroupu, který mě ve fázi příprav podpořil. Helena ale byla pro film směrodatná – pomohla mi pochopit, co je to za lidi, jak přemýšlejí… Když jsem se pak s nimi bavila, začali na sebe v podstatě vypovídat, s čímž jsem na začátku nemohla počítat. Velmi zajímavá zkušenost. Co mě těší nejvíc, je to, že film stále „žije“ – nedávno jej uvedli na filmovém festivalu v Rusku, kam mě přizvali k diskusi na toto téma. Podsvětí je všude.
Máte nějaké další téma ke zpracování, které nosíte v hlavě?
V hlavě mám pořád nějaká témata. Pozoruji své okolí, lidi. A vždy vidím nějaké obrazy, scény, situace či pocity, které mi přijdou silné. Už rok mám roztočený film o tom, jak jsou lidé křehcí – pracuju na něm se zajímavou partou lidí. Víc zatím prozrazovat nechci, protože ne o všech věcech, o kterých chci vyprávět či s nimi pracovat, mám úplně jasno. Počítám, že bude do roka hotový.
Ve zmiňovaném filmu Viktora Polesného Monstrum jste si zahrála obdivovatelku sochaře Švece. V čem vás uvidíme v nejbližší době?
Monstrum pro mě znamenalo krásné setkání jak s režisérem, tak se silným příběhem, který jsem do detailů neznala. Pochopila jsem, pod jakým šíleným tlakem lidé v době, kdy se odehrává, žili. A taky, že se někdy ve své zaslepenosti chováme hloupě a krátkozrace, jak už dějiny mnohokrát ukázaly. Co se nových věcí týče – v malé roli se objevím v seriálu Petra Zelenky Dabing Street, hraju i ve Specialistech Petera Bebjaka. Navíc dotáčíme s debutující režisérkou Kristinou Nedvědovou celovečerní film Sněží!, kde mám hlavní roli, premiéru má mít v příštím roce. Jde o rodinnou tragikomedii, v níž ženy několika generací opustí z různých důvodů své muže a každá tuto situaci řeší po svém.
Ráda se vrháte do různých projektů, mezi vašimi zálibami je i zpěv – co pro vás znamená?
Provází mě dlouho. Se Sandrou Novákovou či Lelou Geislerovou jsme stály u zrodu pořadu Barování, s Lelou jsme se po čase oddělily a založily Kabaret Falešná kočička. V dohledné době chceme konečně přijít s deskou, kterou plánujeme asi deset let. Naše hudební začátky byly takové, že jsem měla při zpěvu sklopenou hlavu a zavřené oči, Lela se zase studem schovávala za piano. Nevšední duo… K vydání CD teď ale opravdu všechno směřuje. Materiálu, který vznikal cca deset let v pozdních nočních hodinách a podíleli se na něm i naši kamarádi, je dost. Jen jej musíme utřídit a najít pro něj správný koncept.