Autentické vjemy noci, měsíce, přírody a jejích vůní, které při premiéře přirozeně doplňovaly působivé herecké, výtvarné i hudební podání, však nebyly tím jediným, co si pozorný divák odnášel z nové inscenace Jihočeského divadla. Ne nijak zásadně 'moderní' pojetí klasické opery přece jenom ukázalo něco z charakteru lidí na prahu 21. století, a totiž proměnu vnímání citu, jenž se stal Dvořákovi v daném díle ústředním motivem, tedy lásky.

Rusalka na otáčivém hledišti v Českém Krumlově.Nové krumlovské zpracování Rusalky představuje lehce zkrácenou verzi opery podle redukcí naznačených samotným Dvořákem. Řezy tedy nejsou nikterak necitlivé, zato však praktické, neboť i finální dvě hodiny a dvacet minut byly na venkovní noční představení docela dost. Opera má navíc sama o sobě tendenci předčasně gradovat, což je dáno jednak poměrně brzkým nástupem dnes notoricky známých a očekávaných hudebních čísel, jakými jsou zvláště Měsíček na nebi hlubokém a Polonéza, jednak absencí výraznější dějové dynamiky. Tragický závěr příběhu se pak paradoxně trochu vleče.

Jestliže opera byla vždy tak trochu atrakcí, opera na otáčivém hledišti je atrakcí 'tuplem'. K jejímu správnému vyznění je vždy potřeba kostýmů, dekorací, světel, barev. V tomto směru se Rusalka povedla. Pěkná byla například 'krajina' rozevírajících se leknínů, dále planoucí ohně při proměně hlavní hrdinky v člověka. Na mnohé diváky jistě zapůsobilo promítání velkého měsíce v úplňku na setmělé pozadí zámecké zahrady nebo podvodního světa na Bellarii. Podobné akce už ale mohou zavánět levnými počítačovými triky.

V hlavních rolích se představili čeští a slovenští zpěváci, z nichž většina spojila svoji kariéru s pražským Národním divadlem. Za doprovodu orchestru Jihočeského divadla se pěkně poslouchala Rusalka Alžběty Poláčkové, jejíž témbrově zajímavý hlas a výrazová neokázalost souzněly s lidovým charakterem dvořákovských melodií. Proč sympatická víla obětovala svůj život pro prince docela nemužného, 'měkkého' lyrického tenora, jenž jako by vypadl z pořadu Pletky paní Operetky, je pro někoho možná záhadou. I Aleš Briscein ale sehrál svoji roli trouby, který vše dokonale pokazí, dobře.

Rusalka na otáčivém hledišti v Českém Krumlově.Nejenom s ohledem na pěveckou kvalitu, ale i celkové pojetí role a 'image' zaslouží pozornost dvě proslulé pohádkové bytosti, Vodník a Ježibaba. Dávno totiž tomu, kdy podobné postavy měly svým zjevem nahánět hrůzu. Zelená pleť 
a plešatá hlava 'hakenovského' vodníka, stejně tak rozcuchané vlasy, bradavice na nose a kočky na ramenou minulých čarodějnic už nefrčí. Dnešní strašidla jsou mladá, krásná a hlavně sexy! Kam se na vodníka Štefana Kocána hrabal v působivosti vzhledu samotný princ? O tom, že se ježibabě a zároveň cizí kněžně Jolaně Fogašové podaří odlákat prince z Rusalčiny náruče, nikdo ani trochu nepochyboval. Moderní pojetí pohádkových postav nakonec ale působilo svěže. Jak aristokraticky vyhlížející vodník, tak smyslná ježibaba v jezdeckých rajtkách navíc výborně zpívali a hráli.

Se záměrnou modernizací postav souvisela i možná ne zcela uvědomovaná modernizace vlastního ideového jádra opery. Zdůrazněný element sexuality, jejž přinášela zvláště trojice vilných lesních žínek, do jisté míry přesunul těžiště od romantické oslavy lásky metafyzické k oslavě lásky fyzické. To samo o sobě samozřejmě nelze chápat jako negativní fakt, spíše jako poznatek 
o současné době. Zajímavým prvkem byl i zvláštní, občas úsměv vyvolávající kontrast onoho 'starého' a 'nového' 
v krumlovské Rusalce. To když například moderní rajcovní ježibaba čarovala ještě postaru: „Čury mury fuk, bílá pára vstává z luk!"

JAN BLÜML
Autor je muzikolog