Ředitel v Kalichu: Budování divadla? Je to jako překážkový běh

Od roku 1999 se v Kalichu mnohé změnilo, prošlo jím nespočet umělců, vyprodukovalo úspěšná představení, „vytáhlo" na výsluní mladé talenty. Některé věci ale zůstaly stejné… Kupříkladu vedení divadla v čele s ředitelem a producentem Michalem Kocourkem.

Sešla jsem se s ním v jeho kanceláři nad divadelními prostorami, kde zavzpomínal na kalichovské začátky. I když se divadlem živí celý život a jeho denní pracovní doba rozhodně není jen osmihodinová, přiznává, že ho stále baví. Kdyby měl ale možnost dát si ze dne na den „pauzu", vzal by batoh na záda a vyrazil na čundr po světě.

Vzpomínáte si ještě na úplné začátky Divadla Kalich?

Vzpomínám si moc dobře. Všechno to v podstatě vzniklo spontánně, poté, co jsem se v roce 1998 potkal s Jankem Ledeckým, který už měl v té době napsaný muzikál Hamlet. Tehdy jsem si jeho muziku poslechl a přeneslo se na mě Jankovo nadšení pro uvedení Hamleta na divadle. Nebylo ale kde hrát, navíc takový kus si žádal plnohodnotnou divadelní scénu. Začal jsem proto obvolávat různá divadla, jestli by nám nepronajala sál na pár představení měsíčně. Všude se ale vyjádřili vesměs negativně, tudíž nám nezbylo než hledat nový prostor.

Ten jste našli v Jungmannově ulici…

Obešli jsme všechno možné, až jsme narazili na tyto prostory, ve kterých nikdy dříve divadlo nebylo. Co já vím, do roku 1937 užívala budovu Českobratrská evangelická církev jako shromaždiště, poté objekt už jen chátral. My jsme tak vstoupili do domu, který si žádal opravdu zásadní rekonstrukci, a všechno jsme tu vybudovali úplně nově.

Co nejzásadnějšího musela budova splňovat, aby z ní mohla vzniknout divadelní scéna?

Stěžejní byla samozřejmě velikost jeviště, aby na něm vůbec bylo možné realizovat výpravné inscenace. Dále záležitosti jako kapacita hlediště, prostory pro zázemí, šatny herců, kanceláře… Nejprve jsme museli nastavit celkovou logistiku a kalkulaci, abychom zjistili, jestli to všechno půjde. V rámci mnoha zásadních kroků nakonec bylo možné rekonstrukci budovy na divadlo realizovat.

Setkali jste se s nějakými překážkami?

Těch byla spousta, mám pocit, že to byl takový překážkový běh (směje se). Vůbec první nutností bylo vyvezení téměř 220 kontejnerů sutě, která v prostorách byla. Také se stalo, že jsme měli přislíbené partnery ke spolupráci, z níž ale na poslední chvíli sešlo, protože si to dané firmy rozmyslely. S Hamletem jsme totiž na trh vstupovali v době, kdy u nás momentálně ustal muzikálový boom, který zavládl za muzikálů Jesus Christ Superstar a Dracula. Všichni si mysleli, že muzikálová vlna úplně zhasla, a když slyšeli, že budujeme muzikálovou scénu, ťukali si na hlavu. Naštěstí ale všechny problémy převálcovalo naše nadšení a navíc se nám Hamletem podařilo diváckou křivku zase zvednout.

Kde jste brali finanční prostředky?

Původní rozpočet k rekonstrukci byl poloviční oproti tomu, kolik ve výsledku všechno stálo. Museli jsme v podstatě prodat svoje majetky a soukromé věci, abychom na investici měli. Se všemi subdodavately, kteří zde stavěli, se mi podařilo uzavřít subdodavatelské úvěry, které jsme posléze spláceli, a jsem hrdý, že i splatili.

Jak dlouho celá realizace trvala?

Devět měsíců.

To není dlouhá doba, na to že jste scénu budovali prakticky z ničeho.

Taky to byl frmol. Na tři až čtyři směny tu pracovala spousta dělníků, nedokážu teď říct, jestli jich bylo třicet nebo padesát, ale to není důležité. V listopadu roku 1998 jsme podepsali smlouvu, v únoru 1999 jsme začali budovat a v listopadu téhož roku se konala premiéra Hamleta.

Směřovali jste od počátku výhradně k muzikálovému žánru, nebo jste počítali i s činohrou?

Od začátku jsem s činohrou počítal. Ačkoli první dva roky jsme hráli pouze Hamleta, a to seriálově, od středy do neděle. Odehráli jsme téměř dvacet představení měsíčně, na naše poměry neskutečný počet. Pondělky a úterky byly volné, v té době jsem začal přemýšlet o doplnění muzikálu činohrou. První činoherní představení jsme převzali, byl to Natěrač v hlavní roli s Janou Paulovou a Pavlem Zedníčkem. Pro ně se Kalich stal domovskou scénou a my jsme potom už produkovali vlastní tituly. Dodnes jsme uvedli vedle 12 muzikálů 19 činoherních komedií, do nichž zveme hereckou špičku.

Čeho si za oněch patnáct let nejvíce ceníte?

Těší mě, že jsme se z muzikálového, seriálového divadla stali repertoárovou scénou. V to jsem, upřímně řečeno, ani nedoufal. Druhou pozitivní stránkou věci je fakt, že jako divadlo nemáme žádné dotace od ministerstva či z magistrátu, a přesto dokážeme fungovat.

Nikdy jste nedostali žádné finanční dotace nebo granty?

Jednou ano když jsme hráli Hamleta, dostali jsme od radnice do začátků 100 tisíc korun. Na to, že naše počáteční investice byla kolem třiceti milionů… (směje se) Od té doby jsme už nedostali vůbec nic. Žádal jsem město o granty asi prvních šest let, vždycky jsem ale dostal odpověď, že mi s politováním musí sdělit, že mojí žádosti nebylo vyhověno. Potom jsem byl několik málo chvil v poradním sboru pražského primátora, v době, kdy se řešila situace ohledně podpory de minimis, tedy spravedlivé dotace na vstupenku, viděl jsem ale na vlastní oči, že není žádná vůle ke změně, a tak jsem raději odešel. Byla to ztráta času a od té doby už ani o žádné příspěvky nežádám.

Jste si vědom toho, proč vám pražští politici nepřispívají na provoz divadla?

V očích radnice jsme komerčním divadlem. Jedním z argumentů je, že kdybychom byli v zisku, a oni by nám k tomu zisku ještě pomohli, tak si koupíme nová auta a nebudeme investovat zpět do divadla. Což je nesmysl. Když vidím, jak fungují některá divadla, která na rozdíl od nás dotace dostávají, tak můžu s klidným svědomím říct, že my jsme ti, kteří šetří a oproti ostatním dokáží hospodařit.

Co na argument, že jste komerční divadlo, říkáte?

Komerce není změřitelná a definovatelná. Říkám na to, že kdokoli si kamkoli koupí lístek, už tím provádí komerční činnost. I ve chvíli, kdy si koupíte vstupenky do Národního divadla, chováte se přece komerčně, vstupujete na trh. Až historie ukáže, jestli fungování divadla a jeho uvedená představení byla správná. Jsem ale přesvědčen o tom, že divadlo se dělá pro lidi. Ve chvíli, kdy máme téměř stále vyprodáno, se u nás asi divákům líbí a rádi se sem vracejí.

Je správnou cestou i to, že jste nikdy neměli stálý herecký soubor?

Myslím si, že ano. V mnoha divadlech totiž stálý herecký soubor je, v řadě případů se ale mnozí jeho členové ještě nepodívali na jeviště, maximálně jako diváci. Herců, které oslovuji ke spolupráci v Kalichu, si vážím a chci jim nabízet atraktivní herecké výzvy. Tvořím s nimi nová a nová představení, ale i určitou divadelní kulturu.

V posledních letech sázíte na nové, mladé tváře. Podílíte se osobně na výběru herců, kteří zde účinkují?

Samozřejmě, to je můj cíl, ke kterému jsem se vydal už před lety. Hlavně muzikálové tituly stavíme na mladých talentovaných lidech. Dáváme jim příležitost, kterou by možná nikde jinde nedostali, a to, co zde prožívají v rámci zkoušení, jim ani nedá žádná škola. Divákům zase dáváme možnost těšit se z komplexních muzikálových výkonů bez kompromisů, protože tahle generace jich už je schopna, snese v tom srovnání se světem. Navíc když máte na jevišti mladé kvalitní lidi, oni svou obrovskou energií publikum zdravě „nakazí". Díky nim si sem diváci chodí pro emocionální zážitky.

Vyzdvihl byste v současnosti nějaký mladý talent, který jste v Kalichu „vytáhli"?

Určitě například Jana Kříže, se kterým úzce spolupracujeme od roku 2008, kdy nastoupil do muzikálu Touha, a který je dnes mimo jiné držitelem ceny Thálie za roli Dannyho v muzikálu Pomáda. Honza je v současnosti obsazen v mnoha titulech, čeká ho u nás hlavní role v Horečce sobotní noci. Je všestranný, skromný a pracovitý kluk, což je základ k úspěchu. Podobně mohu jmenovat i Romana Tomeše, Michaelu Doubravovou, Kateřinu Steinerovou, Markétu Procházkovou a další…

Máte vysokou návštěvnost, inscenace, počínaje Hamletem, se vám daří vyvážet i do zahraničí. Co považujete za největší úspěch oněch patnácti let?

Je nádherné, že se divadlu podařilo překročit hranice našeho státu. Vzpomínám si na svoji první návštěvu New Yorku v roce 1990, kde jsem poprvé zhlédl velký světový muzikál. Tehdy jsem ještě pochopitelně neměl tušení o budoucím Kalichu či o Hamletovi, představení mě ale absolutně omráčilo a na vteřinu mi projelo hlavou, že bych někdy chtěl být součástí něčeho podobného. Potom uplynulo pár let, než jsem si na tento zážitek vzpomněl při premiéře našeho Hamleta v jihokorejském Soulu. Ve stejně obrovském divadle s více než tisícovkou diváků jako v New Yorku. Musím říct, že tehdy se mi ta myšlenka vrátila. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Coelhovu knihu Alchymista, ve které zazní krásná věta: Když opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit. Za vůbec největší úspěch za oněch patnáct let ale považuji fakt, že nám divadlo skutečně funguje. Když to řeknu nadneseně, jsme tu jedna rodina a všechny baví a naplňuje ten neustálý tvůrčí proces.

Co byste divadlu, potažmo tedy i sobě, popřál k těm patnáctým narozeninám?

Abychom měli to štěstí a nacházeli pořád nové a nové atraktivní náměty k muzikálům i činohrám. Hlavně bych si přál, aby k nám lidé nacházeli cestu a abychom jim stále byli schopni nabízet představení, která budou dělat radost nám i jim a na která se budou s chutí vracet.

Vy sám se celý život pohybujete v divadelní sféře. Máte někdy chuť zvednout se a dělat něco úplně jiného?

Mám. Ve volných chvílích rád sportuji a také miluji cestování. Jsem docela přírodní člověk, nejvíce si užiju chvíle, kdy sedím u ohně, čundruju a tak. Tím, že jsem s mým bratrem prošel celou Aljašku, byli jsme mimo jiné také na Annapurně, bych se někdy rád sebral, vzal batoh na záda a toulal se po světě. Vydržel bych to tak rok, dva, a potom bych se k divadlu určitě vrátil.