Herec Kryštof Rímský: Politici se chovají k Činoheráku jako ke koštěti

Jak jste se vlastně dostal do ústeckého divadla?
Bylo to před sedmi lety , kdy sem šla moje spolužačka Natálie Deáková a vzala si s sebou lidi, které zná. Já tehdy odešel z Brna a oženil jsem se. Ústí mě zlákalo.

V Činoherním studiu hrával i váš otec Pavel Rímský, že?
Ano, on tu byl v tom nejslavnějším období. On mi ale Ústí nedoporučoval, nemá na mě žádný vliv.

Od kdy vlastně nežijete se svým otcem?
Od tří let, kdy maminka odešla za Johnem Bokem.

To je také velice výrazná osobnost, především z předlistopadového disentu.
Souhlasím (smích), nedá se v mém životopise opomenout.

Ústí jste označil v jednom z rozhovorů, jako malý zázrak. V čem?
Ústí je každopádně zázrak. Při té fluktuaci lidí, která zde probíhá, je velký zázrak, že se zde dělají takové fenomenální věci. Je škoda, že Praha vnímá Ústí jako oblastní divadlo, ale ono to tak není. Ústí má přesah do celé Evropy, nejsme poplatní režimu. Což hlavně mě vyhovuje.

Jak jste vnímal Achaba Haidlera jako ředitele? On je taky takový „rebel“, jako vy, který nakonec byl odvolán.
Vnímal jsem ho velmi pozitivně. Ale musím uznat, že on se ocitl už v neudržitelné situaci. Tvrdě do toho šlapal, nekompromisně se nebavil s městem a to už pak nevedlo k úspěchu. Každopádně naši politici si nic jiného nezaslouží, to, jak se chovají k ústeckému pokladu, je neuvěřitelné. Chovají se k divadlu jako ke koštěti, s kterým je potřeba jednou za rok zatřást a zahnat do kouta vydíráním. Považuji to za zhůvěřilost.

Jakou roli máte v Ústí nejoblíbenější?
Je jich více. Mám rád „Lásku práce“ jako komedii a nejvíce jsem si zahrál sám se sebou v „32 hodin mezi psem a vlkem“. Proces zkoušení byl velice fenomenální.

Nemáte laso z nějakých pražských divadel, když jste nyní tak známý?
Nemám. Já jsem dost konfliktní osoba, a proto mě možná zvládnou jen tady v Ústí. Říkat lidem věci zpříma se moc nenosí.

Jaké místo jste si v Ústí oblíbil?
Vzhledem k tomu, že divadlo je na Střekově, tak hlavně řeku Labe. Rád rybařím, i když tady už ne, nejde mi to. Chtěl bych říci i Mariánskou skálu, ale já za těch sedm let na ní ještě nikdy nebyl. V Ústí a okolí je spousta geniálních míst, jako například vodopád ve Vaňově. Já většinou jen přijedu a odjedu, málokdy v Ústí přespávám.

Chodíte v Ústí do hospod?
Určitě, na Střekově chodím Pod lípu a je tu takzvaná Tajňačka, ale tu nemohu prozradit. Je to hospoda na tajno (smích). Ale hodně mám rád hospodu Na Předmostí. Tu miluji, mám to asi po mámě. Rád chodím do bufetů a nádražních restaurací. A tahle ústecká restaurace je hospoda z lidu a pro lidi.

Tahle hospoda byla vyhlášená tím, že je jen pro členy klubu. Přesněji řečeno, není pro Romy.
To je pravda, je to rasistická restaurace, což mě štve. Ale tady se s tím asi nic jiného dělat nedá, protože by ji jinak Romové rozebrali na součástky. Ono se na to krásně nahlíží liberálním pohledem Pražáka, který v tom nežije, ale pak když to člověk vidí, projede si Ústí a Předlice, tak má na to jiný pohled. Není to jednoduchá otázka.

Perete se ještě v hospodách?
Už ne, vyhýbám se tomu a navíc už na to nemám. Dnes jít do rvačky v hospodě je hodně nebezpečné, je to velké riziko a jde o život.

Viděl jsem o vás zajímavý dokument Evoluce 4 z revoluce, byl to silný zážitek.
Já sám jsem ho ještě ani celý neviděl. Takový je život.

Vše začíná tím, jak jste byl ve čtrnácti letech na slavné demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989. jak jste se tam dostal v tak mladém věku?
Chodil jsem tehdy na gymnázium, kde bylo dost podobně smýšlejících studentů. Vylepoval jsem s jedním kamarádem plakáty a nakonec jsme spolu na tu demonstraci šli, ztratili jsme tam botu a dostali od policajtů přes hubu.

Video s vaší výpovědí o násilném potlačení demonstrace pak kolovalo po celém světě. To byla vaše první velká role.
Dá se to tak říct (smích).

Měl jste dlouhé životní období, kdy jste byl závislý na drogách. Jak na to vzpomínáte nyní?
Nijak, už je to třináct let, co jsem přestal. Občas potkám z té doby kamaráda, který to také prožil a naštěstí i přežil.

Takže místo toho si nyní dáte brambůrky, jako v té reklamě, ve které křičíte „ruka, kamaráde.“
(smích). Není to špatná reklama, také jí točil Petr Čtvrtníček.

Za dob studií jste dělal i recepčního v hotelu, nyní už ne?
Ne, ale třeba to budu dělat znovu. Tehdy jsem se musel nějak uživit.

Jste ještě stále punkáč?
Duší určitě!

A ještě vás napadají skinheadi?
Moc je nepotkávám, jen asi před půl rokem jsem se pohádal s jedněma ve vlaku při jízdě do Prahy.

Když vás člověk zná jen z reklamy, nebo ze seriálu Ulice, tak by to do vás neřekl, co jste si vše prožil.
Já to mám napsané v obličeji (smích).

Proto hrajete většinou ty zloduchy?
Je to pravda a trochu mě to štve. Umím zahrát i jiné charakterní role.

I když zrovna v Ulici nemáte zrovna negativní roli.
Ulice je bulvár, o tom se nebudeme bavit. Je to super z hlediska financí a zkušeností před kamerou. Na druhou stranu to dělají výborní lidé a není to taková selanka oproti jiným nekonečným seriálům.

Kolik vám to zabírá času?
Díly na celý měsíc natáčím asi čtyři dny. Já tam zase nehraji moc výraznou roli.

Ale mezi lidmi vás asi nejvíce proslavila. Přeci jen, každý den být v televizi, se jen tak někomu nepoštěstí.
Asi to tak bude.

Docela výraznou roli jste měl i v úspěšném seriálu Expozitura, kde jste dělal bodyguarda šéfovi Berdychova gangu. Jak jste se k tomu dostal?
Byla to náhoda. Tu roli hrál v prvních dílech úplně někdo jiný, pak ale režisér vypsal na to místo nový konkurz a vyhrál jsem to já. Bavilo mě tam vytvářet strach. V té době jsem měl zrovna nejvíce práce v divadle v Ústí a také v Ulici. Byl to mazec. Jinak celý seriál se mi velice líbil, bylo to dokonale napsané. Je neskutečné, co se všechno dělo.

Vaše největší filmová role byla ve filmu Tobruk. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to velké, to co jsem tam prožil, by mi jiná zkušenost nedala. Bylo to fyzicky náročné a ještě více psychicky. Ukázalo nám to novou cestu v životě. Můj život se dá nyní dělit na život před Tobrukem a život po něm.

Přesto měl film větší úspěch v zahraničí než u nás. Proč?
Je to pochopitelné, místní křupani nevědí, co je to historie a neváží si svých předků.

Váš otec je slavný hlavně v dabingu (mluví například Sylvestera Stalloneho). Co vy? Děláte ho také?
Občas a hrozně rád. Táta je v tom moc dobrý. Je těžké se mezi ty lidi dostat, také se každodenní dabing už moc nedělá. Jedou jen dětské filmy, a dětské postavičky bych rád namluvil. Hraji i loutkové divadlo.

Jak vám nyní tluče srdce?
Jsem po dvou operacích srdce, první jsem absolvoval v sedmi letech, druhou v pětadvaceti. Mám umělou náhradu, aortální chlopeň.

Můžete se s tím rozčilovat? Ve zmíněném dokumentu vás popsali jako bouřliváka s otevřeným srdcem.
Jsem hrozný cholerik, ale snad se časem zklidňuji.

V divadle nezkoušíte jen nové hry, ale i písničky s vaší kapelou. Představte nám ji.
Jmenujeme se Zmagnetizovaná blána, ale s dámskou součástí těla to nemá nic společného. Jde o blánu od bubnu. Vznikli jsme spontánně, půjčovali jsme si nástroje a jamovali jsme. Pak jsme přes Vánoce každý napsali texty a od ledna zkoušíme. Už máme osm písniček. Po třech měsících budeme mít první koncert v Praze a budeme předkapela skupiny Píča (smích).

Slyšel jsem písničku, kde zpíváte „není malých rolí“. To je váš text? Jste coby zpěvák a kytarista i kapelník?
Ano, je to můj text. Kapelníkem jsem byl určený.

Jste všichni divadelníci, takže to bude druhý Nightwork, kde hrají herci Dyk a Prachař?
To v žádném případě, my hrajeme punk! Musím zdůraznit, že nikdo z nás není muzikant.

Co jsem slyšel, tak mi to připomínalo skupinu Orlík s Danem Landou.
To už mi také někdo říkal, ale moc mě to nepotěšilo. Ale vy jste slyšel jen malý úryvek. Máme i melancholické písně (smích).

Jak ho vidí šéfredaktor Vladimír Mayer? Bouřlivák s otevřeným srdcem

„Student, anarchista, feťák, herec, milující manžel, otec… Bouřlivák s otevřeným srdcem.“ Přesně takto popsal ve svém časosběrném dokumentu Kryštofa Rímského režisér Jan Šikl. Souhlasím.

Já osobně jsem si všiml Kryštofa v televizním seriálu Ulice a následně Expozitura a ve vtipné reklamě na brambůrky. Všude je dokonalý.

Rozhovor jsme dělali v baru Činoherního studia, kdy měl po zkoušce souboru a pak zkoušce své kapely. Od té jsem tak stačil slyšet tři písničky. Při rozhovoru kolem nás pobíhal jeho starší syn, přesto se Kryštof dokázal soustředit. Následně náš rozhovor autorizoval slovy: Dík, je to naprosto v pohodě.

Kdo je… Kryštof Rímský

Datum narození: 13. 08. 1975

Místo narození: Hradec Králové

Syn herce Pavla Rímského, který dabuje například Sylvestera Stalloneho.
Od tří let ale s otcem nežije, jeho matka Jitka si vzala politického aktivistu Johna Boka.
Ve čtrnácti letech se zúčastnil 17. listopadu 1989 demonstrace na Národní třídě.
Z gymnázia byl vyhozen, po té měl problémy s drogami (vše popisuje dokument Evoluce 4 z revoluce: Kryštof Rímský).

Absolvoval katedru alternativního herectví pražské DAMU, dosud účinkoval především jako divadelní herec (hrál i v Hamletovi a Romeovi a Julii na Pražském hradě v rámci Letních Shakespearovských slavností).

Nyní je ve stálém angažmá Činoherního studia v Ústí nad Labem.
Hrál v televizních filmech Tobruk, Svědek a Hodný chlapec a objevuje se i v seriálech Rodinná pouta nebo Ulice a Expozitura, či kriminálka Anděl.