VYBERTE SI REGION

Rita Pleškova: Jsme jako otroci. Balet je krásná dřina

Ústí nad Labem /ROZHOVOR/ - Neuvěřitelných dvacet let má v Severočeském divadle krásné role baletka Rita Pleškova. Ta lehkost a lad! Je svá, ale neměla a nemá to lehké. Přesto vychovala řadu skvělých baletek a její dcera dnes tančí v Helsinkách. „Vysněnou roli nemám. Ale ráda se nechám šikovným choreografem překvapit," říká.

10.12.2013
SDÍLEJ:

Baletka Rita Pleškova v roli dívky Kláry a host Pavel Enekeš (Princ Louskáček).Foto: Vladimír Nečas

Margarita Pleškova, pro přátele Rita, primabalerina ústeckého divadla, má za sebou desítky rolí klasického i moderního baletu. Baletka ruského původu, narozená v prosinci 1968 ve Voroněži, právě oslavila 20 sezon v divadle v Ústí. Ano ovšem, je zde již 21 let. Ale jednu sezonu byla na mateřské. Nezavzpomínat si při příležitosti jubilea, které slaví v plné síle, na tvůrčím vrcholu? To by byla věčná škoda! Jen ta Thálie ji zatím ještě čeká…

Z ulice do baletu

Rito, prozraďte, jak a kdy jste s baletem začínala? To vaše rodiče mohou za to, že dnes tancem rozdáváte radost?
Oni ne, to je zásluha mé učitelky Valentiny Narožnoje, Rusky. Sebrala mě na ulici, přivedla k sobě domů, prohlíží si mě a říká: „Jsi na balet přímo stvořená, pojď se mnou." Bylo to už v roce 1979 ve Voroněži, v mém rodišti.

A pak už jste šla na Voroněžskou taneční konzervatoř?
Ano. Valentina tam učila, chtěla mě tam mít. Napoprvé mě ale nevzali, byla jsem nemocná, měla jsem něco s játry. Sestřička si prohlédla mou zdravotní kartu a řekla: „Na balet? To tedy v žádném případě!" Prý „dítě s takovou nemocí by tu zátěž na konzervatoři neutáhlo, nezvládlo."

Ale Valentina to nevzdala, že ne?
Nevzdala. Chodila za mnou každý měsíc, abych doma cvičila, nezapomněla na to. A že mě příští roku určitě vezmou.
Vzala mě pak rovnou do své třídy, jen jsem měla lehčí režim, abych si zdraví zase nezhoršila. Následovalo sedm let konzervatoře; v Rusku je to běžně osm let jako všude, ale protože jsem rok propásla, vynahradili mi to takto.

Po jejím absolvování už jste dostala své první profesionální angažmá ve Voroněžském divadle opery a baletu. Pár zkušeností jste ale už odsud měla, že?
Ano, jako děti jsme tu tančily v Louskáčkovi. Nejprve jako Myšky, pak jako Děti a nakonec Růžový valčík. To jak jsme rostly… To vše byla naše povinná praxe právě v rámci konzervatoře.

Vzali vás do divadla, protože vás už dobře znali?
Spíš jsem měla štěstí. Jasně, že nás tam znali z představení. Ale poslední tři roky nás na konzervatoři vedla jiná pedagožka, Nabila Valitová, Tatarka. Byla moc dobrá, tančila ve voroněžském divadle, takže jsem dostala tu nejlepší učitelku. A ta si nás pak vzala do divadla k sobě.

Kdy jste poprvé v životě dostala za balet na jevišti květiny?
Víte, to je v Rusku běžné. Přijdou lidé, kteří vás ani neznají, nejsou to známí, které jste pozvala. A jen tak vám dají po představení květiny. Poprvé jsem je dostala ještě jako dítě, jako Myška v Louskáčkovi (nostalgický smích).

Co to pro vás znamenalo? Řekla jste si: „Už jsem velká holka"?
To ne, květiny nic neznamenaly. Dostaly jsme je stejně jako všichni ostatní.

A co v Čechách, v ústeckém kamenném divadle? Kdy jste zde dostala tu úplně největší kytici?
Nevím. Ale my po každé premiéře dostáváme květiny. Přijdou známí, květiny nám dá i divadlo. Zajímavější pro tanečníka dnes ale je, když mu dá květiny někdo, koho vůbec nezná. To nás osloví, povzbudí, je to něco docela jiného.

Bylo někdy těch květin tolik, že jste je ani neměla kam dát?
To ne, já nejsem Maja Plisetskaya (smích). Tedy až taková hvězda, abych se po představení v květinách topila.

V kolika letech jste přišla tančit do České republiky?
Bylo mi 23. Tehdy v Rusku byla celkově špatná situace, měla jsem už malou holčičku, bylo jí 2,5 roku, když jsme sem přijely. Zavinily to spíš ekonomické problémy v Rusku.

Šla jste sem „na blind", neohlášená a teprve práci hledala? Nebo už bylo vše zařízené?
Nejprve přijel manžel, já se bála jet do neznámého místa jen tak. On se nebál. Vrátil se s tím, že se dostal do Ústí do divadla opery a baletu a že jsou tu dobří pedagogové. Tak jsem mu zase věřila a jeli jsme. S dítětem jsme tu od roku 1992. To už jsem rovnou šla pracovat, začala tu tančit.

O Černé labuti

Znám vás jako skromnou a nenápadnou ženu, tedy mimo jeviště, kde jste nepřehlédnutelná. Jak vnímáte vztahy mezi baletkami? V thrilleru Černá labuť by si baletky nejradši navzájem vyškrábaly oči. Je to velké drama! Ale jen film?
Něco takového jsem naštěstí nezažila v Rusku, ani tady. Takové lidi jsem nepotkala, vážně. Film jsem neviděla, ale mám ho, jednou se podívám. Slyšela jsem o něm různé věci, tak ještě váhám… Myslím, že to, o čem mluvíte, se týká spíš velkých divadel, kde je velká konkurence, velká sláva, velké peníze. Nás se to tedy naštěstí netýká.

Dost vás dnes chválí, říkají, že jste v Ústí nejlepší…
Kdo všichni? (zvědavě)

Ti, s nimiž mluvím. Zmiňují to v souvislosti s vaším věkem, který je na balet úžasný. A slýchám, že děláte i choreografku, učíte mladší baletky a sama máte krásné role… To „navíc" děláte proto, že víte, že profesionální baletkou nelze být do smrti?
Ano, nelze. A určitě i cítím, že je potřeba, abych pomohla vychovat další baletky, někoho za sebe. Vždyť divadlo je potřebuje, i proto se snažím předávat zkušenosti celému našemu baletnímu souboru.

Mám vypsaných mnoho rolí, které jste už zde v Ústí tančila. Dá se z nich vybrat jedna jediná, ta v něčem nejlepší?
Nedá, jedna jediná být nejlepší nemůže. Vždy čekáte, jaká bude další novinka dramaturgického plánu.

Margarita Pleškova tančí úžasnou Umírající labuť. Krása, velký zážitek během pár minut. Naprostá klasika.

Ale třeba Labutí jezero…
To je klasika, která musí být. Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček… To jsou klenoty baletu, o kterých každá baletka sní, jen aby si je jednou mohla zatančit.

Ovšem balet je i velká dřina.
Ano, to určitě je.

Ve kterém okamžiku si nejvíce uvědomíte, jak těžké to je?
Každý den, když přijdu do práce a postavím se k tyči, uvědomuji si to. Ale také si vždycky říkám: „Musím!" A to tělíčko se do toho postupně vpraví, dostane, navíc city, emoce a prostě jedete!

Jelena byla skvělá

Baletním souborem ústeckého divadla prošlo za 20 let, co zde tančíte, desítky dívek a žen. Jste na některou z nich pyšná?
Ne že bych na ni byla pyšná, ale byla tu jedna opravdu dobrá: Jelena Kinkiris. Ta odešla z ústeckého divadla v padesáti letech kvůli zdraví a kvůli věku. Byla zajímavá a dobrá, dalo se na ni dívat jako na opravdovou baletku, jako na herečku. On balet je také o estetice; na první pohled musí odpovídat figura, musí být hezká. A když začne pohyb, už vidíte ty kudrlinky… A Jelena to vše v sobě měla.

Povídáme si v posilovně ústeckého divadla, kterou ale vy sama nevyužíváte. Řekla jste: „Tady cvičí chlapi." Jak se tedy sama udržujete v kondici?
Každý den ráno od 9.00 do 10.00 máme trénink. Musíme. Trénujeme techniku, tančíme u tyče, na špičkách…

Ale jen od pondělí do pátku, ne?
No, někdy i v sobotu. Teď v sobotu máme na jevišti zkoušku, protože v pondělí tančíme Louskáčka.

Těšíte se?
Těším se. A vždycky mám trému, cítím zodpovědnost…

V divadle ve Voroněži jste tančila celých pět let jen klasiku, nebo i moderní balet?
Moderní balet jen málo, spíš klasiku. Víte, tím, jak bylo Rusko izolované od Evropy, jsme nevěděli, co dělají choreografové v západním světě. Občas jsme něco viděli na DVD, která právě začínala, ale jiný kontakt neexistoval. A ti nahoře souborům neumožňovali, aby dělaly modernější věci. Dbali na klasiku.

Mluvili jsme o trénincích. Musíte také dodržovat životosprávu, nesmíte jíst vše? A klást důraz na zeleninu, netučná jídla…?
Já nikdy neměla problémy s nadváhou, ale oni ani na konzervatoř silné lidi neberou. Spíš vychrtlé „jako z koncentráků". Tak nějak i baletka jako dítě musela vypadat.

A dál musí vypadat? I dnes?
Asi ano. Ale s baletem je tolik práce, je tak náročný, že organismus tuky hodně spaluje. Je to velká dřina, navíc člověk ani nemá čas, aby jen seděl u televize a cpal se. Celý den pobíháme sem a tam, tuky se ani nestihnou ukládat.

Jak výjimečné pro vás jsou moderní balety, které ústecké divadlo nyní uvádí? Teď hlavně „The Beatles The Doors"?
Tančit je tu hned po příchodu z Ruska, byly by pro mě neobvyklé. Takto si ale člověk zvykl. Jsem ráda, že jsem tu za 20 let potkala hodně dobrých choreografů. Poznala jsem tak i jiný pohyb, nejen klasiku. Přitom je to pohyb, kterým se také dát divákům něco říct. A možná i více, než když baletka stojí jen na špičkách.

Těší vás tedy i moderní balet? Naplňuje vás?
Ano. Jsem šťastná, že jsem se tu potkala s moderním tancem. Těší mě, že jsem tu loni poznala Igora Vejsadu, šéfa ostravského baletu, který nám přijel do Ústí postavit svůj autorský balet „The Beatles The Doors". Má krásnou hudbu, je to zase jiná klasika. A Yoko Ono (Rita ji tančí celá v bílé džínovině pozn. autora.), ta je úžasná.

Ona ale byla i pěkná mrška. Johnu Lenonnovi nejspíš dávala „pěkně do těla".
Asi musela…

Igora je vážně škoda

Co říkáte na to, že Igor Vejsada v Ústí udělal Beatles a asi půl roku nato v Ostravě jako šéf baletu skončil? To byl šok!?
Ano, i mě to překvapilo. Ale netuším, zda opravdu odešel sám, nebo byl „odejit".

Co byste dělala, kdyby vám najednou řekli, že už nemůžete tančit? Slyšela byste krutá slova: „Rito, už dost! Končíme…"
Je to zvláštní. Na jednu stranu vím, že to určitě jednou přijde. A doufám, že to sama pochopím. Že někdo řekne: „Tak, Rito, bohužel. Už nesmíte na jeviště, vždyť vypadáte hrozně." (smutný smích)

Ale to u vás dnes nehrozí! Jak se vůbec takhle můžu ptát?!
Sama zatím doufám, že to ještě nepřijde. A také že jednou budu tak rozumná, abych s tancováním sama skončila.

Potkala jste řadu skvělých choreografů. Byl i takový, kterého byste „nejradši nakopla"?
Nebyl, každého si vážím. Respekt musí být, i kdybych si myslela, že není stoprocentní.
Bohužel jsme si vybrali takovou práci, že jsme jako otroci, a jinak to nejde. Ne každý tanečník se může stát choreografem, stavět balety. Takže je to tak: Musíme být otroky a dělat to, co nám řeknou.

Máte to tady (buším si na srdce)? Nebo jsou to dozvuky ruského přístupu k baletu?
(váhá) Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Ale asi nás tak vychovali, že to máme tady (ukazuje si Rita na srdíčko).

Z klasiky už jste si vyzkoušela úplně všechno. Máte ještě stále nějakou roli, o které sníte?
Nemám, o žádné už se mi dnes nezdá. Jako holčička jsem určitě snila o Spící krasavici nebo o Labutích, to ano.
Ale dnes se už jen těším, že přijde šikovný choreograf a něčím mě překvapí. To bych moc ráda, to by bylo báječné. Těším se na překvapení!

Jste dnes hrdá na svoji dceru?
Moc hrdá. Ale já mám dvě dcery. Mladší je 12, starší Žeňa skončila pražskou konzervatoř, tři sezony tančila ve Státní opeře a pak udělala zkoušky do finského baletu přímo do Helsinek. Tančí tam už tři sezony, čtvrtá ji čeká. Jsem na ni strašně pyšná, že se tam dostala. Konkurence je dnes obrovská, je to těžké. Druhá věc je, že tam dostala smlouvu na dobu neurčitou. To je moc důležité, ve Finsku ještě dnes mají baletky důchody. Ve 42 letech jdou do penze a dostanou normálně důchod. Ne jako v Česku, kde může baleťák třeba v padesáti dostat vyhazov a neví, co dál. Tam je socialistický přístup jako v Rusku, ale v dobrém.

Máte s Žeňou i taneční zážitek?
Obě jsme tančily na baletním koncertu v divadle v Ústí před 4 roky. („Tančily obě vrcholná klasická Pas de deux, což je ve světě zcela výjimečné! Na jevišti se nesešly, ale obě byly spolu se svými partnery hvězdami koncertu," říká Vladimír Nečas, šéf ústeckého baletu).

Už jste ji ve Finsku viděla tančit?
Bohužel, ještě jsem tam nebyla. Měla jsem rodinné problémy, loni mi umřeli oba rodiče a maminku jsem měla tady, starala se o ni. Byla ležící. Tak doufám, že teď se mi podaří jet do Finska a vidět ji tančit živě. I když tady se zase nemohu jen tak sebrat a říci: „Tak já jedu". Ale je to moje velké přání, můj velký sen.

Zažít tu atmosféru

To chápu. Zažít tu atmosféru…
Víte, ona mi posílá DVD se svým tancem, ne že bych ji neviděla tančit vůbec. Ale užít si ji živě, vidět ji tančit, to by bylo o něčem úplně jiném.

Mohlo by vás ten nevšední zážitek i inspirovat k nové choreografii pro Severočeské divadlo?
To je těžké, asi ne. On soubor v Helsinkách má 60 lidí, ale nás v Ústí je dnes už jen 16. Ale co s tím můžeme dělat?

Autor: Radek Strnad

10.12.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Do chřtánu vulkánu: geologové kopnou do sopky i příští rok

Cheb – Vyhloubit několik metrů dlouhou štolu a nechat veřejnost nahlédnout do chřtánu vulkánu. To je projekt, na kterém už několik měsíců pracuje Geofyzikální ústav Akademie věd v Praze. Geologové už dokonce část bývalé štoly z 19. století ve vyhaslé sopce Komorní hůrka vyhloubili. Nyní už je jasné, že projekt bude zdárně pokračovat i v příštím roce, kdy na něj Akademická rada Akademie věd věnuje dalších 200 tisíc korun.

Protikuřácký zákon má Kalousek za další regulaci živnostníků

Praha - Předseda opoziční TOP 09 Miroslav Kalousek má dnes schválený protikuřácký zákon za další regulaci podnikání. Novinářům ve Sněmovně řekl, že za normálních okolností by pro normu hlasoval, dnes ale postupoval opačně kvůli tomu, že jde o další z regulačních opatření namířených kabinetem ČSSD, ANO a KDU-ČSL proti živnostníkům. Sněmovní klub jeho strany neměl k hlasování stanoven jednotný postup.

Trump vybral za ministra práce šéfa fastfoodového řetězce

Washington - Budoucí americký prezident Donald Trump chce do čela ministerstva práce dosadit ředitele fastfoodového řetězce Andrewa Puzdera. Trumpův štáb to ve čtvrtek oznámil v tiskové zprávě. Puzder stojí v čele společnosti CKE Restaurants Holdings, na volební kampaň newyorského miliardáře přispěl v květnu částkou 150.000 dolarů (3,8 milionu Kč).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies