Vrátil jste se před pár dny z dovolené. Kde a s kým jste trávil dny zaslouženého odpočinku?

Letošní prázdniny jsem celkem spravedlivě rozdělil mezi práci, rodiče a své přátele. Takže jsem střídal chalupu mých rodičů s chalupami mých přátel a dvěma zahraničními výlety.

Nenavštívil jste také nějaký z českých hradů či zámků? Ptám se proto, že asi před čtyřmi roky jste spolu s panem Durdíkem spolupracoval na dokumentu „Štíty království českého“. Mimochodem je to velmi zdařilý dokument!

Děkuji. Na spolupráci s profesorem Durdíkem vzpomínám moc rád. Obdivuji ho od dětství a vlastně jsem si ho vysnil. Stál jsem u zrodu tohoto seriálu a Tomáš Durdík byl první, kdo mě napadl. Nebo spíš jediný, protože dál bylo zbytečné uvažovat o komkoli jiném.

Prozradíte proč?

Je to skvělý odborník, popularizátor a během natáčení jsem zjistil, že i kumpán. Jinak těch hradů a zámků jsem během prázdnin navštívil řadu. Udělal jsem si i maraton po památkách na Moravě. Jen namátkou: Jaroměřice, Telč, Dačice, Vranov, Bítov, Kunštát, Letovice, Plumlov, Čechy pod Kosířem a Úsov. A to během tří dnů.

Jaký sám máte vztah k historii? Bavil vás ve škole dějepis?

Historii jsem chtěl studovat. Respektive dějiny výtvarného umění. Spoustu let jsem provázel na Hrádku u Nechanic. Historie je moje vášeň. Dějepis mě bavil, pochopitelně, jen do 1. světové války. Moderní dějiny mě už příliš nezajímají. Základku jsem končil v roce 1989, takže osnovy osmého ročníku se všemi těmi sjezdy KSČ a KSSS nebyly již tak vzrušující.

Měl jste pracovně hodně nabité léto? Točil jste nějaký nový film či jste se angažoval v jiných projektech?

Na konci června jsem dotočil film Čtyři slunce s Bohdanem Slámou, během prázdnin jsem ještě stihl natočit film Martina Dolenského Můj vysvlečenej deník a mám roztočený film s Honzou Prušinovským Okresní přebor.

Jak jste již odtajnil, příští rok by měl jít do kin film Čtyři slunce, kde hrajete hlavní roli. Prozraďte, jaké bylo natáčení s Aňou Geislerovou či Karlem Rodenem?

Skvělé. Náročné, ale skvělé. Trávil jsem na place i šestnáct hodin denně a téměř všechny natáčecí dny. Bohdan Sláma je báječný člověk a talentovaný a citlivý režisér. Anča Geislerová je roky moje kamarádka a Karel Roden je pro mě vlastně takový objev.

Objev? Opravdu?

S Karlem jsme se vůbec neznali, trochu jsem se ho i bál. Pochopitelně zbytečně. Je to výborný herec i člověk a hlavně je milovníkem historie. Tuto svou vášeň si i zhmotnil a stal se vlastníkem kouzelného barokního zámku ve Skrýšově. Strávili jsme spolu spoustu času disputacemi o historii a památkách. Jsem za něho šťastný, v mé branži nepotkáte moc lidí s takovýmto zájmem.

Zajímalo by mě, proč se váš nový snímek jmenuje Čtyři slunce?

Ať si to diváci rozklíčují sami.

Vy však spolupracujete mnohem častěji s režisérem Robertem Sedláčkem; s ním jste natočil už tři celovečerní filmy a jeden televizní „kus“. Poslední společný počin se jmenuje Sráči. Je tento snímek odlišný od těch tří předešlých, nebo je mezi nimi jistá podobnost?

Sráči jsou takový western. Nesmíte je brát moc vážně. Tváří se jako detektivka nebo možná dokonce i jako thriller, ale je to vlastně komedie. Alespoň já se u nich bavil královsky a festivaloví diváci v Uherském Hradišti (kde měli Sráči premiéru - poznámka autora) jakbysmet.

Je dobré, když je režisér stejně „starý“ jako vy? Víc si rozumíte? Nebo to je individuální?

Asi ano. Ale určitě je to individuální. Se Sedláčkem si rozumíme opravdu hodně. Splynutí duší.

Pravidla lži, tento film byl vaším, dá se říct, startovacím, kdy jste se zviditelnil i pro ostatní diváky, nejen ty divadelní. Připadáte mi jako takový slušný, distinguovaný herec. Bylo tedy těžké zapadnout do komunity, jejímž členem jste ve filmu byl?

Když Sedláček začal točit Pravidla lži, přišel za ním nějaký oboru znalý člověk a řekl mu: „Ty vole, ty jsi z pražských divadel vyzobal ty největší magory.“ Takže takto jsem do komunity zapadl.

Mně osobně se Sedláčkovy filmy, potažmo filmy, kde hrajete vy, líbí. Bohužel drtivá většina českých návštěvníků kin si raději zajde na „klasiky“ od Hřebejka či Poledňákové. Čím si to vysvětlujete?

Klíč k návštěvnosti českých kin mi stále uniká.

Stejně tak mě uchvátil film Grandhotel. A nejen proto, že mám rád krajinu okolo Liberce, Ještěd samotný a mraky, na které je kladen v tomto filmu velký důraz. Jak se vám hrálo téměř v „oblacích“? Je Ještěd opravdu tak specifické místo pro natáčení?

Grandhotel jsem točil strašně dávno, ale bylo to skvělé natáčení. A Ještěd je opravdu pozoruhodné místo. Říká se, že chování člověka se mění, jakmile se dostane do výšky nad tisíc metrů. A já mám dojem, že jsme se tam všichni měnili k lepšímu. A navíc tam máte pocit, že jste dva měsíce v letadle nebo raketě, takže science fiction.

Ve kterých podobně netradičních lokalitách či prostorech jste si kdy ještě zahrál?

Třeba jsem visel z Nuseláku, točil jsem v kuřecí líhni, u pásu ve fabrice, v kapli Svatého kříže na Karlštejně… Těch zajímavých prostředí je moc.

Pojďme k hraní na divadle. V Dejvickém divadle působíte desátou jubilejní sezonu. Co vám toto angažmá přineslo?

Šťastnou čtvrtinu života.

Do Ústí hned dvakrát během října dorazíte s hrou Dealer´s Choice. Už název napovídá, že půjde o zákulisí hazardních her. Nezlákal vás poker? O kolik peněz jste v životě přišel?

Poker ani jiné hazardní hry mě nezlákaly. O peníze raději přicházím jinde. A taky to umím roztočit.

A vaše nejhorší zkušenost?

Bohužel nejhorší zkušenost mám s půjčováním. Před lety jsem jednomu kamarádovi (kterého teď už za kamaráda nepočítám) půjčil vysokou, ale opravdu vysokou částku. Nevrátil mi ji. Samozřejmě. Přesně jak je to v Hamletovi: „Nikomu nepůjčuj a sám si nevypůjčuj. Přítel s půjčkou ztrácí přítele a dlužník jenom vytlouká klín klínem.“ Už to nikdy neudělám.

Hra je od anglického autora Patricka Marbera. Od něho jsem viděl dílo Na dotek. Sedí vám typický anglický humor, nebo preferujete raději ten klasický český?

Sedí mi jakýkoli humor, když je to humor a není to trapnost. Ó, jak často by lidé chtěli být vtipní a jsou tak trapní, že z nich mám druhý den opar. A to myslím vážně!

Co vás v poslední době rozesmálo?

Skvělý australský loutkový film Max a Mary o přátelství postiženého muže z New Yorku s odstrkovanou, zakomplexovanou, ale citlivou a velmi inteligentní ženou z Austrálie. Škoda, že nejsem loutka nehrál jsem v tom.

VÍT HNÍZDIL