Divadelní studio Dialog vzniklo v roce 1998 a dosud nastudovalo desítky inscenací. Poslední představení vzniklo netradičně v červenci ve slovenské Ilavě, kam se sjela desítka divadelních souborů. Byl mezi nimi také Dialog, který zastupoval Brno. „Setkali jsme se s jinými ochotnickými soubory a za tři dny vytvořili představení pod vedením profesionálních lektorů,“ říká šestadvacetiletá členka Dialogu Michaela Rokosová.

Do Ilavy přijela divadla z České republiky i Slovenska. S jakým cílem?
Za tři dny práce jsme pod vedením profesionálních lektorů a pod záštitou Evropské unie vytvořili představení. Nejen že jsme se naučili leccos nového, ale měli jsme možnost poznat nové, do divadla zapálené lidi, vyměnit si s nimi zkušenosti a navázat dlouhodobější spolupráci.

Zapojily se i další soubory z jižní Moravy?
Z Jižní Moravy byla celkem čtyři seskupení – my, Divadlo Stodola Jiříkovice, Divadlo DiGoknu Rožnov pod Radhoštěm a Divadlo SemTamFór Slavičín.

Kolik členů Dialogu se setkání zúčastnilo av jakém složení?
Jelo nás sedm statečných žen, což je početně přesně třetina souboru. Je mi líto, že ostatní neprojevili zájem, protože každý by si z dílen určitě odnesl nové zkušenosti, které by pak mohl využít při tvorbě inscenací. Na druhé straně, všichni bychom ani jet nemohli, protože projekt byl naplánován na zhruba padesát účastníků z deseti různých souborů.

Pozorovali jste nějaký rozdíl mezi přístupem českých a slovenských divadelníků?
Musím říct, že opravdu ano, ani ne tak ze strany herců, jako ze strany lektorů. Přišlo mi, že oba čeští lektoři (Jakub Cír, Martin Mišík) pojali dílny více alternativně, soustředili se na aktualizaci témat, vytáhnutí nejdůležitějších problémů hry a jejich zkompletování do samostatně použitelného tvaru, kdežto slovenští lektoři dávali důraz na klasičtější hraní, na rozbor postav a motivů jednání, a v jejich dílnách vznikly spíše jakési koláže jednotlivých scén, které by ale bylo problematické samostatně předvádět.

Tématem byla česká a slovenská divadelní klasika v postmoderní době, podtitul zněl psychologický realismus dnes. Jak jste si s námětem poradili?
Jednalo se o pět odlišných tvořivých dílen a v každé vznikla jiná inscenace. Každý z lektorů pak k tématu přistupoval rozdílně, podle svého zaměření. My účastníci jsme měli možnost si dopředu vybrat, které dílny se chceme zúčastnit. Výběr byl široký, od práce zaměřené na klasické pocitové herectví až po symbolistické hraní či ztvárnění příběhu pouze scénickými obrazy a pohybem. Výsledný tvar tedy byla jakási prezentace pěti krátkých pasáží z her, z nichž zmiňme známou Její Pastorkyňu nebo Naše furianty. Nejúžasnější na výsledné prezentaci bylo uvědomění si, jak různé může divadlo být, od vážného dramatu, přes velmi intimní a komorní pohybové představení až po humornou, téměř absurdní taškařici.

Jak se mezi jinými dařilo Dialogu?
Z našeho souboru se projektu účastnilo sedm členek, ale nebyly jsme všechny v jedné tvůrčí skupině. Nedá se tedy mluvit o úspěchu jednotlivého souboru a hlavně o to ve výsledné prezentaci ani nešlo. Mnohem důležitější byla možnost získat nové zkušenosti od profíků a to si myslím, že jsme získali opravdu všichni. Kdybych měla srovnat uměleckou úroveň jednotlivých souborů, byla jsem až překvapená, že v podstatě všichni amatéři, které jsem v Ilavě poznala, byli na slušné herecké úrovni a ve výsledných představeních nebyly mezi jednotlivými herci velké rozdíly, i když jsme se pohybovali v širokém věkovém rozpětí – od náctiletých až po padesátníky.

Znovuuvedení některé z inscenací neplánujete?
Vzhledem k tomu, že v jednotlivých představeních byly herci namícháni z různých souborů, pravděpodonost, že se někdy takto v plném počtu opět sejdeme, je mizivá. U některých z předvedených kusů by repríza vytržená z kontextu projektu neměla ani smysl, je ale pravda, že například dvacetiminutové vystoupení na motivy hry Její Pastorkyňa by se dalo pokládat za uzavřené představení vhodné jako venkovní happening či součást doprovodného programu k jiné akci. Je to právě výsledek pohybové dílny vedené Jakubem Círem, kde se nám podařilo ze hry vytáhnout to nejpodstatnější, osekat postavy na čtyři základní a ve dvou obrazech nastínit základní motivy inscenace natolik, že byl hotový tvar uzavřený a jednoduše pochopitelný. V této dílně jsem sama účinkovala a musím říct, že jsem na výsledek naší úporné práce obzvlášť hrdá. (úsměv). Určitě každý z lektorů nám hercům přinesl něco nového, je ale otázka jakým způsobem zkušenosti předat svým kolegům. Klíčí ve mně myšlenka pozvat některého z lektorů k uspořádání dílen pro členy našeho souboru, tak možná se něco takového v budoucnu uskuteční.

Jak často se tituly divadelních klasiků objevují na repertoáru Dialogu?
Klasické autory hrajeme poměrně často, poslední dobou jsme na nich v podstatě založili strategii výběru titulů na repertoár, abychom přilákali dostatečný počet diváků. Konkrétně pak nyní hrajeme asi nejslavnějšího dramatika všech dob, W. Shakespeara (Zkrocení zlé ženy), dále Bohumila Hrabala (Ostře sledované vlaky), z minulých projektů zmíním jména jako Vítězslav Nezval (Manon Lescaut), J. K. Tyl (Strakonický dudák), Aischylos (Oresteia) či Karel Čapek (Apokryfy).

Právě Ostře sledované vlaky v Ilavě uvedete i letos na podzim. Nakolik ctí dramatizace Václava Nývlta původní Hrabalovu předlohu?
Oproti novele je hra zkrácená, nejsou v ní vedlejší dějové linie a postavy, ale zároveň velmi dobře vystihuje hlavní příběh a poetiku předlohy – Václav Nývlt ponechává promluvy napsané Hrabalem. My, jelikož jsme všichni mladí lidé, jsme hru pojali především jako tragikomickou komorní výpověď o mezilidských vztazích, což je látka, která je věčná.

Má v současnosti divadelní klasika dostatečný prostor v dramaturgických plánech českých divadel?
Ilavský projekt mi dokázal, že je možné v dnešní době nastudovat hru, kterou bych si po prvním pročtení rozhodně neuměla na divadelních prknech představit. Myslím si, že je dobré staré klasiky připomínat a hrát, ale je určitě potřeba k textu a tématům přistupovat nově – ať už modernizací jazyka, tak i novým scénickým vyjádřením a stylizací. Jsem zastánkyní různých novomediálních a alternativních uměleckých forem, kdy zasazení do úplně nového kontextu pomáhá hře řešená témata aktualizovat a diváci tak mnohem lépe problematiku hry přijímají.

Co ve studiu Dialog připravujete na novou sezonu?
Na podzim 2011 chystáme hned dvě premiéry, a to francouzské konverzační komedie „Dva na kanapi“ autora Marca Camolettiho a známého příběhu „Limonádový Joe“ upraveného podle původní knihy Jiřího Brdečky. Určitě budeme i nadále uvádět nedělní pohádky pro děti. Aktuální program mohou čtenáři vždy najít na našich webových stránkách http://web.dsdialog.org.