VYBERTE SI REGION

Věra Hlaváčková a Jan Hušek: Je strašně důležité odlepit se občas od země

České Budějovice /ROZHOVOR/ - Zkoušeli, ačkoli brali antibiotika. Zvládli natočit milostnou scénu, přežili nápor slov, z nichž průměrně odolnou povahu hrůza obchází. A při premiéře zažili ticho jak v kostele. „Chvilkami jsme si mysleli, že tam lidi nejsou, až na konci někdo dvakrát zakašlal," shodují se Věra Hlaváčková a Jan Hušek. Herci Jihočeského divadla, jimž dal režisér Martin Glaser role Oidipa a jeho matky Iokasté v nové a právem chválené inscenaci.

13.2.2013
SDÍLEJ:

„To tvoje věčné dobro, Iokasto, mě sžírá odedávna!" křičí v jedné ze scén Oidipus. Emoce na dřeň jdou z herců v inscenaci Jihočeského divadla. Hlavní pár ztvárnili Věra Hlaváčková a Jan Hušek.Foto: Deník/ Jaroslav Sýbek

Když se Jan Hušek dozvěděl, že má hrát Oidipa, trochu se zděsil. Jak to bylo u vás, Věro?

VH: V souboru není moc Iokasté, nanejvýš tři, takže já se na ni těšila a byla jsem ráda. Honzík jako Oidipus bylo trošku překvapení. Je to tak těžká a náročná role, že jsem si říkala: chudák malej, jak se s ní popasuje? Ale typově je přesný, jen to chce mít něco za sebou, tak jsem si říkala: jak to zvládne, kluk?

A jak to zvládl?

VH: Myslím, že úplně bezvadně. Jsem překvapená. Divadlo je ale strašně těžké posoudit. Na našeho Oidipa teď vyšly dvě recenze a každá o něm mluví diametrálně jinak.

JH: Já jsem byl z recenze v Lidových novinách dost špatný. Kritika, že celé představení je v pohodě, jen jeden článek ho kazí. Já.

VH: Je důležité věřit sám sobě. Herec, který se bojí, nemůže vylézt na jeviště. A všichni kolem se většinou snaží, aby ztratil sebevědomí, aby se bál. Když si přečte recenze, poslouchá kolegy…

JH: Kolikrát, i když poslouchá režiséra, což v tomto případě ale fakt nebylo, měli jsme až nečekanou podporu.

VH: Bylo to úžasné zkoušení. Martin byl neuvěřitelně vstřícný a my jsme se pro něho všichni málem rozkrájeli.

Čím jste strach překonal?

JH: Zkoušením. Právě díky Martinovi, že mi dal důvěru a že v ní nepolevil.

Bral jste antibiotika. Jak se vám s nimi zkoušelo?

JH: U divadla si holt člověk nevybere. Minimálně týden poté, co jsem ležel, to muselo být znát.

VH: Neměl jsi sílu.

JH: Přišel jsem na zkoušku a říkal si: to nedám. V generálkovém týdnu na mě pak dopadal příběh jako takový.

VH: Říkali jsme si, že už to nechceme poslouchat. Tragédie se na vás valí, jako by si vám pořád někdo stěžoval, co se mu děje hrozného. Byli jsme psychicky vycucaní. I Ondra Volejník, který vydrží všechno.

Když dvacetkrát za sebou řeknete, že člověk je nic, je to asi lehce šílené.

JH: To je. Ale zároveň je to venku. Jako Oidipus můžu navíc třikrát odejít ze scény, napít se, vydýchat, trošku se odstřihnout a nemusím se poslouchat. Pro ostatní je to horší, protože na ně všechno házím.

Když tam, Věro, v poslední pětině „jen" sedíte, jsou chvíle, kdy můžete vypnout?

VH: Nenene, nevypnu, pořád poslouchám. Ale na konci jsem ráda, že už sedím na schůdkách a nemusím se na Oidipa dívat. Někdy se dívám na Honzíka přes sklo, ale jsem ráda, že nemluvím, že můžu relativně odpočívat.

Vy působíte jako veselejší povaha, cvičí to s vámi díky tomu méně?

JH: Myslím, že naopak, Věra je ani ne tak veselejší, jako spíš intenzivnější povaha, ve všem. Myslím, že máš všechny extrémy víc.

VH: Proto dělám hodně tragédie.

JH: Na premiéře byla moje maminka a moje slečna, což je opravdu humorné: na Oidipovi, jehož láskou je jeho vlastní matka…

Shodly se v hodnocení?

JH: Pro obě to byl docela silný zážitek. V místech, kde se hra chýlí ke konci, máma říkala, že už nemohla vydržet, jaký to byl hnus, že už to nechtěla posluchat. Já si říkal: aha, no výborně, funguje to, jak má. To byl nejpozitivnější způsob recenze.

Na úplném konci jste pak civilní.

JH: Epilog, ta forbínka, mi přijde chytrý a dobrý, kdy to hodím na lidi. Taková správná sviňárna vůči divákovi.

VH: Mně se líbilo, že napsali, že si Iokasté konečně nerve srdce. Jsem ráda, že to ocenili.

JH: Martin má všechny věci vymyšlené, ale nejdůležitější je pro něho vždy zásadně herec. Já jsem potřeboval vedení, protože je to prostě příšerně těžké.

VH: Ale nelámal tě a byl pokorný. Jedna kamarádka říkala, že na premiéře bylo ticho jak v kostele. To je přesně ono, když na jevišti všichni sounáleží, parta dělá společně. To jsem ještě nezažila, my jsme si chvilkama mysleli, že tam lidi nejsou, až na konci někdo dvakrát zakašlal.

Co pocity při děkovačce?

JH: Ohromné. Já jsem dostal pár vtipných šťouchů od kolegů. Skončí ta příšerná hrůza všech hrůz, podle všeho na většinu lidí zapůsobila a najednou střih, děkovačka. Ze mě všechno spadlo, byl jsem nervózní jak blázen a ostatním přišlo nepatřičné, jak jsem se doširoka smál, protože se přeci povedlo hodit na lidi depku. Ale nemohl jsem si pomoci, byla to úleva.

Pamatuju si, jak jste si, Věro, padli po jedné zkoušce s Ondřejem Volejníkem do náručí. Emoce potřebovaly ven?

VH: Koukala jsem na Ondru a viděla, jak je strašně unavený. Asi nebude rád, když to řeknu, ale jemu normálně tekly slzy… Najednou jsem mu potřebovala říct, že byl úžasný. Byl to strašně silný okamžik.

Měl jste, Honzo, taky nějaký takový propad?

JH: Nejhorší pocity jsem měl, když jsme začali zkoušet po Vánocích. Že jsme zase na začátku. Když se herec začne moc sledovat, je to cesta do pekel. A já začal. Nebyl jsem ani v pohodě fyzicky, to jsem měl takový propadek. Byl jsem rád, že tam byla Naďa Kabelová jako konzultantka přes pohybovou stránku věci.

VH: Hodně nás podporovala.

JH: Zároveň s námi byla až po uši v tématu.

VH :A pak jsi tam měl taky mě, ne (smích)? Já mu celou dobu pomáhala, já se vůbec nesoustředila na Iokasté, stála jsem vedle Oidipa a držela ho za ruku (smích).

JH: Ty to zlehčuješ, ale je to tak.

VH: Já to nezlehčuju, bylo to moc hezké, my jsme se i intimně sblížili.

JH: Natáčeli jsme sexuální scénu.

Jaké to bylo?

VH: Musíme to říct, na to se mě každý ptá. Doma jsem tři dny nespala a říkala si: já jsem o 25 let starší a budu se muchlovat s klukem, který je takový mladý a krásný, panebože! Já, ošklivá, stará! Pak jsem se pochlapila a nakonec to byla strašná sranda a proběhlo to strašně rychle. Měla jsem prádlo, župan a šlo to: tak si lehni dolů, Honzo, ty na ni, bude předehra. Jsme herci, takže se řeklo: klapka a my jeli. Pak se řeklo: kalhotky dolů. Honza říká: A do pr… To bylo asi jediné, ale nebyl na nic čas. Když to skončilo, říkala jsem: Honzo, on nás fakt svlíkl! A shodli jsme se: když nás to začalo bavit, byl konec.

JH: Mě překvapilo, že to vypadá poměrně opravdově, což mě dost zaskočilo vzhledem k tomu, jak jsme se cítili velmi neopravdově. Styděli jsme se i smáli. Pro nás oba to byla první zkušenost.

VH: Já byla v hystericko krystalickém oparu…

JH: Nakonec já tam mám zadek a ty jsi v suchu.

Ještě jedna vypjatá scéna: vypíchnuté oči Oidipa. Máte na ni v maskérně osm minut. Utkvěla mi vaše věta po prvním líčení: tak s chutí do toho.

JH: Teď jsme to stáhli na šest minut a hudba má moc nás do děje vpravovat docela efektivně a rychle. Minutu využiju k tomu, abych si odpočinul a byl vůbec schopen dohrát.

VH: V Perfect Days mám strašně moc textu, energie a rychlý převlek. A naučila jsem se věřit holkám. Zalezu do portálu, řeknou mi: sundej si halenku, já vypnu a odpočinu si. Je to otázka techniky, která je u divadla strašně důležitá: technika mluvy, zacházení s vlastním tělem, technika toho, co je jevištní pravda…

JH: S maskérkou Lídou jsme se dohodli, že mi bude říkat pořadí věcí: vyndej si své čočky… Úplné triviality, ale jsem rád, že nemusím myslet vůbec na nic.

VH: Jako činohra máme v těchto lidech úžasné zázemí. To je velký dar.

Přes ty čočky, symbolizující slepotu, vidíte?

JH: Střed čoček je průsvitný. Ale já mám skoro čtyři dioptrie a tyto čočky nejsou dioptrické, takže vidím hůř. Došlo ke kuriózní situaci, kdy jsem měl zánět středního ucha, byl jsem zavřený v zrcadlovém bludišti, ze kterého člověk nevidí ven, špatně se tam dostává zvuk a ještě jsem blbě slyšel, a to nebylo ale vůbec nic příjemného. Naštěstí mám psychosomatickou paměť vlastního těla a prostor velmi důvěrně znám. Zkoušeli jsme i se zavázanýma očima, abych věděl, jak se pohybovat. Mám chrániče na lokty a na kolena…

Měli jste chvíli, kdy jste inscenaci probírali společně? Zašli jste třeba na pivo?

VH: Je to zvláštní, ale ne. Já byla ale na Honzíka hodně napojená. My jsme si ještě ani nedali panáka! To musíme napravit!

JH: To bychom měli… Zkoušení s Věruškou je dokonalé, ohromné a kouzelné v tom, že nemusíme mluvit. Bavil jsem se o tom s Ondrou Volejníkem, díky Macbethovi jsme si spolu zasdíleli výbornou zkušenost.

Jde o typ role, kterou si člověk tahá domů?

JH: Já na to nikdy moc netrpěl. Mám tendenci řešit všechno na zkouškách. Ale na Oidipa jsem myslel, i když jsem vůbec nechtěl.

VH: Jé, já jsem úplně opačná. Když dostanu roli, kde je o čem přemýšlet, myslím na ni pořád, zdají se mi o ní sny. Nespím, jak říká Martin Glaser: mám noční projekce. V generálkovém týdnu dostanu vnitřní hysterické záchvaty, že jsem neudělala, co jsem mohla, někdy i pláču. Ale v poslední generálce se otřepu, skončí šílené trápení, na premiéru se těším a chci se ukázat.

Zdálo se vám o Oidipovi?

VH: Strašně! Ze začátku jsem si myslela, že ji udělám rozervanou, rozevlátou, vytrhá si vlasy… Pak se to změnilo: člověk, který si myslí, že ošulí osud, je najednou naprosto hotový a nemá z čeho brát. Nemá sílu. Když zjistí, co se děje za hrůzy, že spí s vlastním synem. Jsem ráda, že syna nemám…

Na první čtené zkoušce vzplála debata o kostýmech. Je v nich velké vedro?

VH: Já chtěla, abych byla mladší a hezčí. To se nepovedlo. Vlasy mám sčesané dozadu a každá vráska je vidět. Když to ale vidím celé, vůbec mi to nevadí, protože z té ženské leze něco zajímavě temného.

Reakce z premiéry si chválíte, ale na studentském představení se publikum smálo třeba při vážné scéně, kdy Petr Šporcl buší rukama o zem. Není to moment, který vás vyhodí z role?

JH: Studentská repríza pro nás byla dost cenná a podnětná. Roli u nich hraje stud. A často se smáli na místech, kde jsem to chápal. Měl jsem pocit, že se smějí cynicky Oidipovi, ne Huškovi. To, že nám to nedali zadarmo, nás nutilo být hodně konkrétní. Smáli se, někde mě to štvalo, ale…

VH: Oni se nevysmívali.

JH: Sledovali příběh, věděli, co se na jevišti odehrává. A že ho reflektovali s cynismem, ostychem a z nich plynoucím smíchem, je jiná věc.

VH: A pak velmi tleskali.

Moje kolegyně prorokuje Oidipovi zhruba tolik repríz jako Vajglu. Co vy?

VH: Mně se Vajgl moc líbil. Spousta lidí byla opačného názoru. Vajgl ale bylo trochu rozumové divadlo, zatímco Oidipus vyvolává emoce. A dnes, kdy všichni myslí na peníze a na to, jak si užít, nese Oidipus poselství. Mohl by mít tak o tři reprízy víc než Vajgl. Záleží hodně na šeptandě. Ale hlavně: žádná energie se neztratí. A herecký soubor roste na tragédiích.

Našli byste každý souvětí, které pro vás ono poselství postihuje?

VH: Člověčí štěstí je jenom zdání. Člověčí blaženost je jenom klam.

JH: Je to zprofanované, ale: Člověk je nic. Závěrečná jakoby moudra: O tom, kdo život nezavršil dosud, už nikdy neříkejte, že narodil se v šťastném znamení.

VH: Mně zase došlo, že je člověk smrtelný, na což často zapomínáme.

JH: Proto je dobré takové hry hrát.

VH: Nechci to patetizovat, ale proto chodí někteří lidé do kostela, někteří do divadla… Je strašně důležité, abychom se občas odlepili od země.

Autor: Václav Koblenc

13.2.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies