Kostýmy pro všechny „obyvatele" magické džungle, která je obrazem spíše lidské než zvířecí společnosti, vytvořila Simona Rybáková, jež spolupracuje nejen s divadelními a filmovými tvůrci. Kostýmy navrhuje i pro televizní klipy, hudební videa, prezenční akce či například Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Mezi její zatím poslední práce patří kostýmy pro Svěrákovu pohádku Tři bratři nebo Drábkova Richarda III.

Co pro vás hraje klíčovou roli při rozhodování, zda do toho kterého projektu vstoupíte? Musí vás zaujmout téma samotné?

Klíčové pro mě vždycky je, kdo mě osloví. V tomto případě to bylo tvůrčí duo SKUTR, s nímž spolupracuji velmi ráda (například Radúz a Mahulena v Brně, pozn.). Líbí se mi způsob, jakým Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský o věcech přemýšlejí a jakým je na jevišti dávají dohromady. Když mi řekli, že jde o téma Mauglího, odpověděla jsem jim – to mě zajímá, vy mě zajímáte, ale nechci dělat žádná plyšová zvířátka. Což nechtěli ani oni, takže jsme hned našli společnou řeč.

Nakolik vás při práci inspirovaly hudba a libreto?

Poměrně zásadně, protože z nich vyplývají charaktery postav. S oběma režiséry, choreografkami Janou Burkiewiczovou a Adélou Stodolovou Laštovkovou i scénografem Jakubem Kopeckým, s nímž se vizuálně pohybujeme v jakési lidské džungli kabaretu-divadla, jsme diskutovali a snažili se v jednotlivých rolích nacházet obecný znak pro to zvířecí a lidské, který jsme pak v metafoře vyjádřili. Šlo to docela dobře, inspirace je všude kolem nás. V novinách jsem četla například článek o Putinovi, že hypnotizuje očima jako had. Had Ká taky hypnotizuje opice, aby je k sobě přivábil, omámil a sežral… I některé další role svým charakterem a chováním připomínají světové vůdce. Medvěd Balú je zdánlivě pohodář, kouří doutník a vykuřuje tím včely, je tu lehká asociace s Winstonem Churchillem. Moudrý, starý, klidný slon Háthí – ten mi zase přišel jako dalajlama, člověk známý svou klidnou silou.

Kostýmní výtvarnice Simona Rybáková vytvořila kostýmy k muzikálu Ondřeje Soukupa a Gabriely Osvaldové Mauglí.

Nemohla jste třeba dlouho na ztvárnění nějaké postavy přijít?

Ze začátku nám vůbec nenaskakoval Mauglí. Tak jsme se shodli, že si ho necháme až na konec, s vírou, že z toho celého dřív nebo později „vyleze". Nejprve jsem se tedy zaměřila na smečku vlků, v níž žije. Našla jsem obrázky kluků ve zvláštních rajtkách, z čehož se začal tvořit určitý moment bojového charakteru vlčí smečky. K tomu vystříhané vlasy, plyšové dredy… Najednou se Mauglí začal objevovat konkrétněji. Oproti vlkům je ale zvířetem jenom napůl, takže jsme jej nechali na rozdíl od nich do půl těla nahého, abychom zdůraznili jeho člověčí charakter.

Představení si asi bude žádat vnímavého diváka, aby v něm i skrze ony lidsko-zvířecí metafory našel hloubku sdělení. Bude toho dítě schopno?

Dnes se už nedělají inscenace zvlášť pro děti a dospělé. Děti můžou jít na Quasimoda, stejně jako na Mauglího nebo kterýkoli jiný muzikál. Máme tu přece obecný příběh, který je platný pro všechny. Mauglí bude myslím výjimečný tím, že se v něm hodně pracuje s humorem a nadsázkou. Taky nabídne úžasné výkony účinkujících, kteří mají skutečně skvělý pěvecký a taneční potenciál, company zvládá i náročná artistická čísla, což je atraktivní pro všechny. Tohle všechno v kombinaci s emotivní dějovou linkou dělá z Mauglího typ muzikálu, který u nás podle mého soudu ještě nebyl.

Kostýmní výtvarnice Simona Rybáková vytvořila kostýmy k muzikálu Ondřeje Soukupa a Gabriely Osvaldové Mauglí.

Kolik kostýmů jste vlastně pro muzikál musela navrhnout?

Celkově asi šedesát. Ale typově méně. Je to několik skupin, přičemž si každá nese svoji charakteristiku, která vyplývá z její role v příběhu. Vedle sebe tak například fungují už zmínění šedí hrdí vlci, barevné nezodpovědné opice a supi, funebráci a čističi kostí. A těla tanečníků v tělovém minimálním kostýmu zvládnou pohybem mnoho různých typů a charakterů.

Vraťme se na úplný začátek – když dostanete téma ke zpracování, jak s ním vnitřně nakládáte, jak se dopracováváte k výsledku?

Pro každé téma, na kterém pracuji, se mi v hlavě okamžitě vytvoří samostatná složka, jakýsi disk, který postupně plním. Průběžně pracuji na více projektech. Začnu optikou toho tématu vnímat věci kolem sebe – třeba potkám na ulici paní s výborně ostříhanými vlasy, z jedné strany kraťoučkými, z té druhé s delší patkou, a říkám si, to je přece vlčice! Občas lovím inspiraci na internetu, hodně čerpám z knih, které si při svých pracovních cestách kupuji. Jsou to zajímavé věci – například nedávno jsem objevila knížku plnou fotek městské módy a úžasných typů lidí. Vidíte tam třeba francouzskou dámičku a vedle ní černocha v sáčku a rajtkách odněkud z Manhattanu – to je jasný vlk, napadne mě. A hned si jeho obrázek vytáhnu, přidám vzorník materiálů, všechny tyto věci se prostě do mé databáze hodí. V prvopočátku si je ale ještě nijak pocitově netřídím. To přichází až s přípravou finálních návrhů, které si zařazuji do svých pracovních desek společně s kousky konkrétních materiálů, které chci použít, a dalšími věcmi, jež samotný charakter postavy dotvářejí – ať už se jedná například o barvu vlasů, typ obočí a tak dále.

A přichází fyzická realizace kostýmů.

Přiznám se, že tohle je zvláště u muzikálu jedna z dost náročných věcí. Musíme si uvědomit, že všechno jsou to taneční zátěžové kostýmy. Účinkující se v nich hodně hýbou, potí se v nich, takže pro ně musí být po všech stránkách komfortní. Navíc by měly vydržet třeba padesát, sto repríz. Jejich odolnost a funkčnost dolaďujeme během zkoušek. Někdy je potřeba materiál, který je na pohled úžasný, vyměnit za jiný, který už není tak skvělý, ale zase vydrží více. Je to i otázka rozpočtu, který má svůj limit. Po domluvě s producentem je potřeba za cenu menších či větších ústupků situaci přizpůsobit, abychom nakonec dospěli k výsledku, s nímž jsou za daných okolností všichni spokojení.