Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Tereza Vilišová: Nemůžu přestat věřit

/ROZHOVOR/ Charismatická herečka Tereza Vilišová prošla divadly v Olomouci i v rodné Ostravě a od roku 2015 je v angažmá v činoherním souboru Národního divadla. Mimo jiné je ovšem i dlouholetou aktivní členkou sdružení Zdravotní klaun.

8.8.2017
SDÍLEJ:

Tereza VilišováFoto: Martin Divíšek, Deník

Pod pojmem klaun si většina lidí představí baviče, v jádru ovšem spíše smutného. Zapadáte do této škatulky?
Nemyslím si, že nejsem občas uvnitř smutná, ale nepotřebuju společnost kdykoliv pobavit. V tom spočívala i moje první pochybnost, jestli můžu být zdravotním klaunem. Ale pak jsem se uklidnila, zjistila jsem, že v našem sdružení je tolik vynikajících klaunů, kteří nepotřebují neustále exhibovat. Klaunování je o něčem jiném, schopnost exhibice není nutným předpokladem.

Co bylo tím prvním impulsem stát se zdravotním klaunem?
Když jsem byla druhý rok v angažmá v Divadle Petra Bezruče, měla jsem v sobě už dlouho pocit, že herectví mě sice baví, že je to práce, kterou miluju, ale že je to málo. Už v pubertě i na škole jsem si představovala, že bych za sebou měla nechávat dobrou stopu, abych byla nějak prospěšná. Dokonce jsem se občas styděla za to, že jsem herečka, přišlo mi to tak trapně málo proti profesím, které mají na společnost výrazný dopad. A pak se moje kolegyně Petra Bučková ke zdravotním klaunům dostala a inspirovala mě. Cítila jsem, jak je z práce nadšená, a tak jsem se rozhodla jít na konkurs.

Jak probíhá konkurz na zdravotního klauna?
Konkurz není na jeden den, ale jde o dlouhodobou a náročnou záležitost. Uvědomila jsem si, že když člověk hraje roli na divadle, tak se do ní může opravdu „obléct“. Samozřejmě, že vychází ze sebe, promítá do ní svou individualitu nebo životní názor, a má nějaký nadhled. Jako klaun se ale musí nejdříve totálně „obnažit“ sám před sebou a přijmout sebe i se svými špatnými vlastnostmi, být schopen „klaunského myšlení“ – tedy ve všem v sobě a okolo sebe vidět potenciál hravosti a bláznivého pohledu na věc a situaci. A pak s tím „materiálem“ i nadhledem pracovat a používat ho. Zároveň musí mít ve výbavě schopnost empatie, sociální inteligence, improvizace, komunikace i práce v týmu.

Takže vaše klaunské alter ego Kikislava Kyslíková si vybírá špatné stránky Terezy Vilišové?
V Ostravě se těžce dýchá, tak mi přišlo příjmení Kyslíková dost příznačné… Určitě má Kiki hodně mých vlastností, špatných, nepříjemných, trapných a směšných, trpí obsesí být dokonalá, možná nejlepší ve všem, je puntičkářka, miluje přesnost a pravidla, ale sama je přitom nezvládá. To ano. Ale pak má ještě takový bohatý proměnlivý život, který jsem si samozřejmě vymyslela.

Co bylo nejnáročnější, když jste se poprvé ocitla tváří v tvář nemocným dětem?
Začínající klauni mají před sebou otázku, jak budou zvládat nemocniční prostředí a stres, který v nemocnicích všude „bydlí“, potkávají totiž vážně nemocné děti. Vidí průběh nemoci, někdy bohužel zažijí i smrt dítěte, setkávají se s rodiči, s personálem…

Toho se zřejmě obávají všichni, jak to ustojí.
Ze začátku jsem byla úplně vyřízená z toho, co musí klaun všechno zvládnout a vstřebat. Ve dvou vteřinách, kdy vejdete na pokoj a rozhlídnete se, tak musíte správně jeho obyvatele odhadnout. Zjistit, co je pro děti, které tam jsou, nejlepší, vnímat atmosféru. Prohlídnout si jakýkoliv detail. Vidíte ležící děti, oddělené plentami a přemýšlíte, jak to pojmete, klaunovat pro všechny, nebo pro každého zvlášť? Prostě mě překvapilo, do jakých směrů musí mít klaun své radary nastaveny. Nejtěžší skutečně není samotné prostředí. V tu chvíli se člověk nejdřív potýká sám se sebou, aby jako klaun obstál, byl vtipný a nějakou emoci přinesl.

A dá se dolovat vtipnost v prostředí bolesti a utrpení?
Síla a pomoc klaunů spočívá nejvíce v tom, že přicházejí do nemocnic s prioritou zaměřit se na to „zdravé a hravé a radostné“, co v každém dítěti je, přestože je vážně nemocné. Odvracíme pozornost od bolesti a utrpení. Nejde o to být vtipný za každou cenu, ale třeba jen změnit naladění na pokoji a odhadnout, jestli dítěti udělá vaše návštěva dobře. Prostřednictvím hudby změníme atmosféru a ona pak zůstane v pokoji i po našem odchodu. Písničku si pak dítě může prozpěvovat, myslet na ni. Vykouzlíme nějakou věc, kterou mu necháme, a zaměstnáme jeho hlavu přemýšlením, jak jsme to kouzlo udělali. Anebo kouzlo uděláme s ním. A dítě bude nadšené, že něco vzniklo. Důvěra se dá vybudovat, trpícímu dítěti ukážete možnost smíchu, který opravdu léčí.

Proč vlastně zdravotní klauni chodí ve dvojicích?
Neděláme nacvičená čísla, naše klauniáda je založena na improvizaci a vychází ze vztahu dvojice, z jejich hierarchie. Většinou jde o dvojici doktor a sestra, doktorka a sestra či doktor a doktor, a abychom lépe zapadli do nemocničního prostředí a byli čitelní, tak chodíme na „vizitu“. Když má dvojice jasně definovaný vztah i figury, tak to vše dohromady skýtá komický potenciál. A samozřejmě je skvělé, že na těžké situace jsou lidé dva.

Devět let jste hrála v Divadle Petra Bezruče, stalo se, že vás i v roli doktorky Kiki někdo v Ostravě poznal?
Stalo, ale většinou, když v televizi večer běželo něco se mnou. Vždycky říkám, že Tereza je moje slavná sestra, že to nejsem já, protože mě v té chvíli baví být v kůži žoviální Kiki Kyslíkové a nechce se mi vracet zpátky do života.

K Ostravě máte dost specifický vztah, na jedné straně tam ráda jezdíte a klaunujete, zároveň ale netrpíte přehnanou nostalgií k městu.
Žila jsem v Ostravě v dětství a byla tu pak dlouho v angažmá, znám dobře její silné i slabé stránky. Je plná lidí, které obdivuji za to, že v ní zůstávají a chtějí zanechat dobrou stopu, protože tam žijí a starají se o své okolí. Ale v Ostravě je taky spousta problémů, špinavý vzduch, astmatické a alergické děti, které se celou zimu dusí a jejich zdravotní stav se zhoršuje… Myslím si, že můj kritický názor je v pořádku.

Co vás tedy, kromě rodinných kořenů a vazeb, v Ostravě devět let drželo?
Dlouho jsem měla radost z angažmá a dostávala jsem velké a smysluplné role. Držela mne tam spíš intenzivní práce. V tom jsou regionální soubory pro mladé herce skvělé, protože si člověk opravdu hodně zahraje. Nechtěla jsem zůstat v Ostravě celý život, ale zároveň jsem to nijak neplánovala. V divadle se mají lidi točit a měnit se, aby se vzájemně obohacovali. Jakmile takový průtok přestane, je to špatně. Málokterý z herců, který zůstává v jednom angažmá více než deset let, dokáže neustrnout a být inspirací pro ostatní.

Jaké byly vaše nejzásadnější ostravské role?
Zažila jsem hodně krásných rolí a každá z nich mi přinesla, něco jiného. Měla jsem ráda Taťánu v Evženu Oněginovi, Hedviku v Divoké kachně, Mášu ve Třech sestrách, Britney Spears v Britney Goes To Heaven, Amy v Mém romantickém příběhu…

Právě za roli Amy přišlo na konci ostravského angažmá dvojnásobné ocenění – Cena Alfréda Radoka i Cena Thálie. Měla jste velkou trému, když se pak na představení přijel podívat i autor Daniel C. Jackson, hvězda skotské divadelní scény?
Strašnou trému! Říkala jsem si, že tomu vůbec nebude rozumět, a jestli ho to bude bavit, když těch svých inscenací už viděl! Měla jsem obrovskou radost z toho, že se mu představení líbilo a že nás pochválil.

Jak Můj romantický příběh, tak i zmiňovanou Britney režíroval Daniel Špinar. Právě on vám dal nabídku, abyste posílila Činohru Národního divadla, a to v době, kdy se pod jeho vedením soubor výrazně proměnil a na nové členy se upřel zrak.
Těšila jsem se, že budu po letech v angažmá na volné noze. Ale nečekaně přišla nabídka a rovnou do Národního. S Danem jsem velmi otevřeně probrala všechny své otázky a pochybnosti. Chtěla jsem, aby mi popsal představu mého fungování v souboru. Přesvědčil mě i celý nový tým, který do vedení Činohry nastoupil. Cítila jsem, že proces proměny byl sledován ostřížím zrakem, ale ono je to všude stejné, člověk začíná vždycky od nuly.

V loňské Špinarově inscenaci Tři sestry jste hrála Olgu. Zvláštní úkol, když jste před jedenácti lety ztvárnila v ostravských Sestrách Mášu. Není to pak lehce schizofrenní zážitek poslouchat na jevišti „své“ repliky z úst někoho jiného?
Ostravská inscenace Jana Mikuláška pro mě byla hodně silná. Bavila mě, šlo o groteskní, šílený výklad, zároveň byl ale velmi přesný. Máša ve mně zakořenila, proto jsem ráda, že jsem si mohla svobodně hledat Olinu. Asi by bylo těžké oprostit se od staré Máši a hledat nějakou jinou, to bych zřejmě nezvládla. Ale vůbec mi nevadilo pozorovat „tu novou“ Mášu. Naopak!

V Krvavé svatbě ztvárňujete podváděnou manželku, která je často inscenována coby nepřitažlivá žena. Ale ve vašem pojetí jde o vášnivou, erotickou bytost. A přesto jí nakonec manžel uteče. Hrozná představa, že?
Zrovna tohle si nechci ani představit, respektive nechci to vztahovat na sebe. Je lidské, že začnete s někým žít, s pocitem, že nemůže být nic lepšího, a přestože vášeň trvá, potká muž někoho, kdo jej uhrane. A není to o tom, že je jeho žena usedlá a už mu nemá co nabídnout. Bylo by příliš jednoduché ukazovat, že Leonardo, její manžel, má důvod od manželky odejít. Proč by nemohli mít vášnivý krásný vztah a čekat spolu druhé dítě? Problém je, že Leonardo má v sobě spoustu nevyřešených věcí z minulosti, se kterými ale už do vztahu přišel.

Myslíte si, že herec musí být životem poznamenán, mít za sebou nějaké skutečné utrpení? Vy například máte kolem sebe harmonickou rodinu a milujícího partnera.
Herec vůbec nemusí zažít těžkosti, aby je uměl zahrát. Ostatně k divadlu určitý nadhled patří. Aby člověk dokázal tragédii věrně přiblížit a zpodobnit, tak rozhodně nemusí všechno prožívat. Odděluju divadlo a osobní život. Jsem ráda, že mám harmonické zázemí a čím dál víc si toho vážím. Když sedí mí blízcí v hledišti, jsem nervóznější, hlavně, když se dívá můj partner, protože on je skvělý pozorovatel a nic mu neunikne.

Jednu tragickou událost ovšem za sebou máte. Právě před devíti lety jste byla zraněna při vlakovém neštěstí u Studénky. Co se ve vás osmého srpna, kdy je smutné výročí tragické nehody, odehrává?
Je to směsice různých pocitů, ale převládá smutek nad tím, jak naše společnost funguje. Že je možné, že lidský život nemá téměř žádnou cenu… Při nehodě zemřelo osm lidí a spousta dalších byla těžce zraněna. Ale ani takový fakt nic neznamená. Jak je možné, že nic nežene viníky k odpovědnosti? Ta situace není těžká jen pro účastníky a jejich blízké, ale je strašně nebezpečná pro celou společnost, protože podobná nehoda se může kdykoliv opakovat. Jak je možné, že když se taková tragédie stane a když se zjistí, že jedné ze stavebních firem se něco podobného přihodilo už poněkolikáté, tak dál dostává mnohamiliónové stavební zakázky? Prostě působí dál a nemá pozastavenou činnost, dokud se nehoda nevyšetří.

Proto se někteří lidé, kteří s následky nehody ze Studénky bojují, nemohou dodnes psychicky zcela uzdravit?
Jistě, nemají totiž podporu od společnosti, která jim dá jasně najevo, že za nimi stojí a že se bude snažit zamezit opakování. Děti, které byly při neštěstí fatálně zraněny, si z celé nehody odnesou zjištění, že se s tím vším, i se svým postižením, budou muset smířit! Zůstal ve mně nepříjemný pocit, že když člověk opravdu potřebuje podporu, tak nemá, kde se jí dovolat. Ale gauneři a podvodníci, šlendrián, vždycky objeví nějaké kličky, jak se trestu vyhnout. Vím, že jde o složitý případ, ale přijde mi neuvěřitelné, že ani po devíti letech není vyřešen. Ostuda společnosti i českého soudnictví.

A věříte, že se někdy vyšetří?
Nemůžu tomu přestat věřit, protože tím bych přestala věřit základním morálním principům. Ale jsem skeptická, protože vidím dosavadní průběh. Nechápu, že se tématu nechytil nějaký zkušený investigativec, kterého by zajímalo vše prošťourat, a který by se na kauzu podíval pořádně. Jak je možné, že vše trvá již devět let a soud se neustále odročuje?

Dojalo mě, když jste na své představení pozvala strojvůdce Jiřího Šindeláře, abyste mu poděkovala za záchranu života.
Hrozně brzo jsem si uvědomila, že žiju jen díky němu, díky jeho pohotové reakci, i tomu, že svoji práci miloval a dělal ji naplno. Zachránil spoustu lidí, kteří by jinak dopadli mnohem hůř. I díky němu můžu dál žít stejný život a dělat profesi, kterou mám ráda. Moc jsem mu chtěla dát najevo, že si toho vážím a že to neberu jako samozřejmost. Jasně, tahle nehoda má i ten rozměr, že vždy, když se ráno probudím, poděkuju za každý nový den, ale nechci, aby to byl jediný rozměr, který mi po tragédii zůstane. Ne já, ale naše společnost potřebuje, aby se ta nehoda vyšetřila.

***

Tereza Vilišová (*1981) pochází z Ostravy. Po DAMU působila v Moravském divadle v Olomouci, v roce 2005 nastoupila do angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. V tragikomedii Můj romantický příběh dosáhla na prozatímní vrchol svého hereckého umění, když byla za roli Amy oceněna nejprestižnějšími tuzemskými divadelními cenami, Cenou Thálie i Cenou Alfréda Radoka za rok 2013. Od roku 2015 je členkou Činohry Národního divadla, hraje například v inscenacích Láska a informace, Tři sestry nebo Krvavá svatba. Spolupracuje i s filmem a televizí, objevila se např. v seriálech Mamon, Četníci z Luhačovic, Život a doba soudce A. K.

Zdravotní klaun je nezisková organizace s mezinárodní působností, široce uznávaná pro svoji odbornost v oblasti využívání humoru ve zdravotnictví. Zaměstnává 86 profesionálních klaunů, kteří pravidelně navštěvují 64 tuzemských nemocnic a 7 domovů pro seniory. Zdravotní klauni mají i certifikát z Steinbeis University Berlin, potvrzující jejich odborné vzdělání (www.zdravotniklaun.cz).

Železniční nehoda ve Studénce se stala 8. srpna 2008, kdy mezinárodní vlak Comenius (jedoucí na trase Krakov–Praha) narazil ve stanici Studénka do konstrukce opravovaného silničního mostu, jež se několik sekund před tím zřítila na železniční trať. Zemřelo 8 lidí, asi 95 dalších bylo zraněno. V soudním sporu ohledně určení viníka, který stále pokračuje, dosud nebyl nikdo odsouzen.

Autor: Ilona Smejkalová, Denis Drahoš

8.8.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Stanislav Šulc.
6 14

Komentář Stanislava Šulce: Politiky zbavená kauza Čapí hnízdo

Jiří Kajínek hraje fotbal v Třemošnici
15

Jiří Kajínek nazul kopačky a hrál fotbal za rodné Prachovice

OBRAZEM: Nejlepší fotografie týdne

Prohlédněte si nejpovedenější snímky našich fotografů pořízené během uplynulého týdne.

Smršť zranění kosí hvězdy. Jsou tenisté přepracovaní?

Na kurtech připomínají nezničitelné superhrdiny. Roger Federer, Novak Djokovič, Andy Murray ti všichni umějí s tenisovou raketou v ruce věci, nad kterými se méně talentovaným jedincům tají dech. Přesto to ale jsou normální lidé, ne nezničitelné stroje na úspěchy. Poslední týdny to dokazují víc než kdy jindy.

Řidič podezřelý z útoku v Barceloně je možná stále naživu

Řidič dodávky, která zabila ve čtvrtek při teroristickém útoku v Barceloně 13 lidí, je možná stále naživu a na útěku. Novým hlavním podezřelým z útoku je totiž Younes Abouyaaqoub.

Mezi oběťmi teroru v Barceloně jsou také děti, islamisté zavraždili i tříletou

Rodina sedmiletého Juliana Cadmana pomocí sociálních sítí zoufale prosí o informace. Julianovu matku srazila vražedná dodávka, žena je nyní s těžkými zraněními v kómatu. Chlapce od té doby nikdo neviděl. Blízcí jiných mladých obětí ale už nemají ani tuto slabou naději.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení