Kultovní historka o tom, jak legendární pražské Divadlo Sklep přišlo na svět v roce 1971 v domku u Vávrů ve skutečném sklepě na hromadě uhlí a bram-bor už dnes patří pomalu do čítanek. Neuvěřitelných 45 let své existence přijelo velkolepě oslavit také do Pardubic. Ve Východočeském divadle byl k vidění několikahodinový maraton Besídek, tentokrát pod názvem 45 kROKŮ ze Sklepa.

Jednou z hvězd byl i herec TOMÁŠ HANÁK, který v tomto divadle působí od roku 1977.

Jak se cítíte po téměř šestihodinovém divadelním „maratonu" v Pardubicích?
My už jsme celkově unavení, protože všechny oslavy včetně premiéry filmu nás opravdu vyčerpaly. Musím přiznat, že jsme trošku přecenili svoje síly. Jezdit po všech „tramtáriích" je náročné, do Pardubic nám už moc sil nezbylo. Navíc už končí i divadelní sezóna a jsme dost uježdění a uhraní.

Podepsalo se na únavě i dost úmorné počasí?
Parné počasí nám nepřidalo. Začít hrát o půl čtvrté odpoledne v takový letní den, kdy každý soudný člověk by měl být u vody, mi přišlo absurdní. Díky tomu celé představení dostalo atmosféru něčeho skutečně výjimečného. Sešli se tu tak trochu divní herci i diváci, kterým to nevadilo. Únava byla znát, ale díky té skvělé partě lidí v hledišti, se to postupně zlepšovalo. Výpadky paměti se nepočítaly jako průšvih, ale jako zpestření. Bylo to už takové trochu prázdninové představení. (smích)

Pardubice patří mezi vaše tradiční štace. Zřejmě i proto jste zde zvolili tento maraton, který byl náročný jak pro vás, tak i pro diváky…
Myslím si, že takzvané ovace vestoje na konci byly jen proto, že diváci už v hledišti opravdu dlouho seděli. Zkrátka využili závěrečného potlesku k tomu, aby si stoupli. Skoro šest hodin je opravdu hodně, ale pak už to člověku nepřijde. Je to jako droga. Přibližně po čtyřech hodinách se dostanete do stavu, že byste hrál klidně 24 hodin. To jsme už v minulosti také udělali na naší domovské scéně.

Jaký máte k Pardubicím jako divadlo vztah?
Možná jsme měli hrát symbolicky na půdě pardubické univerzity, ideálně na Fakultě chemicko-technologické, tak jako před mnoha lety na Majálesu. To byl náš úplně první zájezd a hraní mimo Prahu. Konec toho historického zájezdu si jen málokdo z členů našeho souboru pamatuje. Máme ho zahalený jakousi clonou. Svou roli v tom hraje i chemie podávaná do těla přes ústa. (smích)

A jaký vztah k této chemii máte dnes?
Naše zážitky s touto „chemií" už dnes nejsou tak intenzivní jako dříve. Teď jsme přece jen o něco důstojnější, tváříme se, že jsme i moudřejší. Asi proto nakonec dostala přednost krásná budova Východočeského divadla. Ale vážně. Do Pardubic se opravdu rádi vracíme. Jednou bychom se však mohli vrátit i na ty vysokoškolské koleje a tam třeba při hraní zemřít. (smích)

Zlata Bauerová