VYBERTE SI REGION

V životě by mě nenapadlo, že budu hrát Sugar, svěřila se herečka Lucie Ingrová

Jihlava - Od loňského roku je členkou hereckého souboru Horáckého divadla Jihlava Lucie Ingrová. Co si myslí o své první velké roli? Nejen to prozradila v rozhovoru pro Deník.

14.9.2015
SDÍLEJ:

Lucie Ingrová s kolegou Jakubem ŠkrdlouFoto: archiv HDJ

Pětadvacetiletá, více než metr sedmdesát vysoká plavovláska Lucie Ingrová je živel. Herečka, které byla svěřena role Sugar v muzikálu Někdo to rád horké, jejž v premiéře uvedlo Horácké divadlo Jihlava (HDJ) loni, poskytla Deníku rozhovor pár dní poté, co se vrátila z USA, konkrétně z Los Angeles. Vypráví nejen o toulavých botách a lásce k divadlu, ale i stěhování na Vysočinu z jižní Moravy, plánech do budoucna i o chystané premiéře hry Zvonokosy. Tu uvede HDJ už dnes večer.

Jak se vám daří po návratu ze Spojených států?

Letos bylo opouštění Ameriky smutné.

Proč? Jezdíte tam pravidelně?

Poprvé jsem tam byla loni, protože tam mám kamarádku. Tehdy to bylo jen na deset dní, ale letos na měsíc a půl a byla to asi nejdelší doba, co jsme spolu kdy v kuse strávily, moc se mi domů nechtělo.

Čeká vás tu premiéra nové hry Zvonokosy…

Ano, ale role v ní je opravdu malá, budu pak hrát až v Bláznivých nůžkách. A samozřejmě budeme hrát Sugar.

Jak vlastně Lucie Ingrová k herectví a divadlu přišla?

Můj dědeček založil katedru dramatických umění na brněnské konzervatoři, takže jsem vyrůstala v takovém polodivadelním, poloučitelském prostředí ze strany otce, a když mi bylo asi pět, chtěla jsem být herečka nebo letuška. Moc ráda totiž lítám a cestuji.

A směřovala jste k herectví už v průběhu střední školy?

Ne, nijak jsem se tomu nevěnovala, až na konci gymnázia jsem se rozhodla, že nechci a nemůžu dělat nic jiného, tak jsem začala chodit do dramatického kroužku a brněnská herečka Naďa Kovářová mě připravovala na zkoušky. Se mnou to v průběhu studií na gymnáziu neměla maminka vůbec lehké, byla jsem divoký puberťák.

Ale cesta na JAMU byla klikatější…

Ano, dostala jsem se až napodruhé, rok jsem studovala sociální a speciální pedagogiku, nám se to v rodině pořád točí kolem učitelství a herectví. Když jsem byla malá, byli jsme s našima pořád někde v divadle, brali mě totiž všude s sebou.

Takže jste se v podstatě vrátila ke kořenům…

Asi tak.

Pod vedením Iva Krobota jste na JAMU hrála třeba v Reji Artura Schnitzlera, což je poměrně odvážné dílo. Změnilo to nějak váš vztah k nahotě či odhalování na jevišti, dá se na to zvyknout?

Úplně upřímně, záleží na kostýmu. Mám třeba jeden, soupravu spodního prádla, ve kterém se cítím příjemně, ale taky jedny plavky, co mi moc nesedí. V Reji jsem každopádně hrála takovou divokou dívčinu, ale kostýmy jsme si tam pořizovali sami, takže jsem si vzala nějaké svoje prádlo, což je pro člověka asi nejpříjemnější. Úplně nahá jsem na jevišti nikdy nebyla.

Co vám běží v takových odhalených chvílích na pódiu hlavou?

Člověk na to hlavně nesmí myslet, jinak to přestane fungovat. Beru to jako součást své práce.

A co se týče Sugar, jaký byl nástup do tak velké role?

Na JAMU jsem hrála spíš starší ženy, naivku jsem nedostala ani jednu. Krobot si nás trochu rozdělil. Když mi z Horáckého divadla volali asi tři týdny po konkurzu, že si mě vybrali, oznámili mi, že budu hrát hlavní roli. Kateřina Dušková, režisérka Horáckého divadla, se mě ptala, kdy mám čas na zpívání, a já byla úplně šokovaná. V životě by mě nenapadlo, že budu hrát Sugar.

A co bylo dál?

Myslela jsem, že to nepůjde vůbec. Byla jsem hrozně nervózní. Samozřejmě to bylo i příjemné, ale zpěv, hraní a tanec je náročná kombinace. Pohyb jsme na JAMU dělali hodně, a samozřejmě jsme i zpívali, ale nejsem muzikálová zpěvačka a byla to spousta věcí naráz. Ale hodně lidí si ze mě začala dělat následně legraci, že se ke mně Sugar výborně hodí, protože jsem pořád trochu zmatená. Třeba když jsem se úplně rozmázla na schodech před divadlem a přišla na zkoušku s oběma koleny rozbitými, Katka se smála a říkala, že se pěkně vžívám do role.

Pomohli vám noví kolegové, nebo jste byla takříkajíc hozená do vody?

Nakonec mi role asi sedla a tím, že byla první, kolegové mi pomohli opravdu hodně. Vůbec jsem neměla pocit, že by mi chtěli dávat nějak najevo, že jsem nová. Bylo to náročné, ale příjemné.

A vůbec nejtěžší věc na Sugar?

Zpívat a tančit dohromady a udýchat to. Dělala jsem tu chybu, že jsem se vždycky nadechla na začátku, a na konci už nebyla schopná slova. Naučila jsem se pracovat s rozložením sil. Na začátku jsem myslela, že to nikdy nemůžu zvládnout. Zkoušet je ale vždycky těžší, než když se pak jede vcelku. A těžké také bylo si před každým představením vsugerovat, že teď musím být hrozně sexy.

Vsugerovat?

Ať už se cítím jakkoli blbě, jakkoli třeba nemám svůj den, teď to prostě nejde, není na to čas, jsem Sugar. Uvědomovala jsem si, že jsem dítě, co sotva vyšlo školu a najednou jsem hrála ženu hvězdu. Možná, že tohle bylo vůbec nejtěžší ze všeho.

Pomohly s tímhle časté reprízy?

Pořád jsou dny, kdy cítím, že to není úplně ono, ale už se umím podívat do zrcadla a říct si: Dobré. Navíc mám velkou oporu ve svých kolezích. Vždycky mě chválí těsně předtím, než vyjdu na pódium. Hráli jsme to vážně mockrát, je to trochu šílené, zároveň je ale super, že se to lidem líbí. Ale na internetu mám jednu antifanynku, která mě kritizuje, jak jsem hrozná a jak se jí nelíbím, i když se mě tam ostatní zastávají.

A jak jste vyřešila dojíždění Brno Jihlava?

Bydlím v Jihlavě. Když se loni zkoušel Merlin, byli jsme v divadle zavření neustále, takže by to jinak nešlo. Dojíždět by teď asi šlo, ale bylo by to náročné, časově i finančně.

Takže do Brna jezdíte příležitostně?

Ano, za kamarády nebo za rodinou nebo za prací. Učím děti rétoriku. Oni to vlastně úplně děti nejsou, spíš středoškoláci, ale já jim tak říkám, protože jsou šílení puberťáci a občas mě nutí k úplně učitelským výrokům. Žádné závazky v Brně ale nemám.

Jaký je největší rozdíl mezi hereckým dětstvím na JAMU a dospíváním ve stálém angažmá?

Nejhorší pro mě bylo to, jak jsem myslela, že jsem hrozně dospělá a vím, co chci dělat. A pak jsem zjistila, že jsem do divadelního světa přišla s totální naivitou, doslova růžovými brýlemi.

V čem spočívalo prozření? Respektive co vám schází?

Pohybové divadlo a malé projekty, které jsme dělali na škole prakticky neustále. U nás v divadle přece jen děláme věci zaměřené na diváka. Hodně mě baví Autopohádky, ale přála bych si nějaké drama na malé scéně, schází mi větší prostor pro komunikaci s divákem a díla mladých autorů.

Mluvíte podobně jako nový ředitel divadla, Ondrej Remiáš, když nastupoval do funkce a říkal, co plánuje změnit.

Ano, nové vedení možná nějaké věci posune. Dost jsme o tom mluvili a myslím, že vedení je určitým změnám nakloněno. Dost mě baví improvizace, které teď postupně půjdou před diváky.

Ještě na škole jste působila v poměrně netradičních projektech, které by se daly souhrnně označit jako pouliční divadlo. Je pro vás improvizace vzpomínkou na tyto divočejší časy?

Víceméně ano. Na projekt v areálu opuštěné brněnské Zbrojovky vzpomínám hodně ráda, byl tam skvělý tým lidí včetně dvou klaunek. Hrál se asi jen třikrát, což je škoda, protože jsme na něm pracovali půl roku a myslím, že byl fakt skvělý.

Kam chodíte, když jdete do divadla jako divák?

V Brně do HaDivadla, v Ostravě k Bezručům a v Jihlavě do DIODu.

A jak se vám líbí Jihlava, po dosavadním životě v Brně?

Já jsem hrozný brněnský patriot, mám to město nesmírně ráda. Mám dost nacestováno, ale stejně bych si přála Brno zažít jako turista. Cítím se dobře v menších studentských městech, jako je třeba Padova. Za posledních deset let šlo podle mě Brno celkově hrozně nahoru. Do Prahy bych se stěhovala pouze za prací. Jihlava je rozkošné město, ale trpím, protože mi tu schází brněnští přátelé. Jsem věčně v divadle, takže je těžké potkat někoho nového. Ještě pořád si zvykám.

Máte v okolí nějaké oblíbené místo, kde se cítíte dobře?

Jsem Moravák a Moravu miluju. Nejraději mám, upřímně řečeno, Pálavu. Moc se mi líbí, že jsem tam z Brna za hodinu a je to takové české moře.

Takže jediné, co byste z Brna potřebovala do Jihlavy přesunout, jsou přátelé?

Ano a JAMU. Tím, že je v Jihlavě jediná vysoká škola, chybí mi tu mladí lidé. A chybí i v divadle. Studující Jihlaváci, které jsem poznala, dělají školu v Brně nebo v Praze a do Jihlavy jezdí na víkend. Přátelé jsou pro mě nesmírně důležití. Ve čtvrtém ročníku na JAMU už dost přituhuje, protože se třeba dvanáct hodin zkouší v divadelním studiu a do rána se o tom debatuje, to byly krizové doby. Díky Bohu, že mám lidi mimo divadlo, kteří mi dokážou dát zpětnou vazbu. Pokud je člověk dlouho zavřený se stejnými lidmi, rozpíjí se hranice toho, co je normální a co ne.

Rozpíjí hranice?

Ano, i když jde o společnou věc, často tam je určitá dávka hysterie, úplně zbytečné.

A stalo se vám, že by vás někdo zastavil na ulici?

Ano, jednu zábavnou historku si pamatuji. Na náměstí v Prioru jsem si kupovala nějaký make-up do divadla a docela dlouho si ho vybírala, protože se v těchto věcech moc nevyznám. Slyšela jsem ale, jak se dvě prodavačky u kasy pořád chichotají, a připadlo mi to divné. Pak za mnou jedna přišla a s omluvou se mě zeptala, jestli jsem to já, ta Sugar. Ukázalo se, že na představení nedávno byly a dokonce jsem si pamatovala smích té paní, protože seděly hned nad jevištěm a často se smály.

Takže první autogram jste dala v drogerii?

Ano, a kupovala jsem u toho obří toaletní papír, který se mi při tom roztrhl a role se rozkutálely po celé prodejně.

Já se nemohla normálně podepsat a s grácií odejít.

A co se týče dalších rolí, kromě Sugar? Která vám dává zabrat?

Merlin je nesmírně těžká hra. Režisér pracoval hodně s obrazy a herecké věci nechával až na konec, což pro mě osobně bylo docela těžké. Každá repríza je dodnes jiná, nejsem si v roli Ginevry úplně jistá, nicméně ji hraju dost ráda, i když to představení má víc než tři hodiny. Strašně jsem si přála v Merlinovi hrát alespoň skřeta. Skřeta?

Ano, moc jsem si přála pracovat s režisérem Merlina, Peterem Gáborem, který působí v Ostravě. Myslím si ale, že je škoda, že jsou Ginevra a Lancelot hodně seškrtaní, ale nelze hrát pětihodinovou inscenaci, i tak je představení hodně dlouhé.

A na co se těšíte v nové sezoně?

Rozhodně na Bláznivé nůžky! Jedná se o poloimprovizační hru, kde si diváci sami určí, kdo je vrah, a my podle toho budeme hrát. To je pro mě rozhodně největší výzva tohoto roku. A těším se i na choreografie ve Zvonokosech.

Autor: Redakce

14.9.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Patnáctiletí žáci se zhoršili ve čtenářství, matematice i přírodovědě

Praha - Patnáctiletí žáci byli v testech čtenářské, matematické i přírodovědné gramotnosti horší než jejich předchůdci v roce 2012. Zjistilo to srovnání PISA, jehož výsledky na dnešní tiskové konferenci prezentoval ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal. Největší propad nastal v přírodovědě, kde byly výsledky českých žáků průměrné, zatímco v roce 2012 byly nad průměrem zúčastněných zemí. V matematické gramotnosti byli čeští žáci průměrní, ve čtenářské gramotnosti mírně podprůměrní.

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Trump pozval Zemana na návštěvu Bílého domu

Praha - Příští americký prezident Donald Trump pozval českého prezidenta Miloše Zemana k návštěvě Bílého domu. Řekl mu to v dnešním telefonickém rozhovoru, sdělil mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Návštěva by se mohla uskutečnit v dubnu příštího roku. Zeman zároveň Trumpa pozval na návštěvu České republiky, americký prezident pozvání přijal.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies