Jako herec prošel dvě mimopražská divadla, aby potom první kroky do Prahy směřovaly hned na prkna Národního divadla, kde zůstal deset let. Veliké role jsou spojeny s jeho prvním lázeňským  angažmá, na které vzpomíná nejraději.

Na posledním stálém místě, v Divadle Komedie, zazářil s Jurajem Kukurou ve francouzské hře Půlnoční večeře. Ve filmu, který u nás natáčeli Američané, měl možnost dívat se zblízka do oříškových očí světové hvězdy Nastassji Kinské.

Jeho hlas je spojen s majorem Burnsem ze seriálu M. A. S. H., diváci televize ho sledovali v seriálu Hospoda. Rád se od počátků věnoval rozhlasové práci a neocenitelné zkušenosti mohl uplatnit v poslední době jako režisér nejen v dabingu, ale i při uskutečňování vlastních uměleckých projektů.

Jak se povedlo, že chlapec z učitelské rodiny se najednou rozhodl dělat umění a nikoliv třeba matematiku?
Někdy velice záhy jsem pojal myšlenku, že beze mne české divadlo „nemůže existovat". Do té doby jsem ani nenásledoval otce, který hrál s turnovskými ochotníky.
V čase rozhodování, v šedesátých letech, byla ale jiná situace. Herci a umělci byli vzory pro mladé. Například  Jan Kačer v divadle a Ewald Schorm u filmu. Já jsem zažil osmašedesátý rok jako student DAMU, moji kamarádi 
a spolužáci potom utíkali ven. Měli jsme babičku, která měla v Rakousku peníze, kdybych se zvedl, měl jsem zázemí, ale já kvůli divadlu zůstal. Když slyším některé kolegy, jak v rozhovorech říkají, že si nedovedou představit, že by dělali něco jiného, já ano. Kdybych se tehdy nedostal na herectví, umím si představit, že bych byl muzikantem, architektem, nebo i spisovatelem. Dodnes mám neustálé nutkání něco přebudovávat, přestavovat, vymýšlet a dokonce to i kreslím.

Zatímco do Karlových Varů lidé jezdili za zdravím, vy jste tam přišel po absolvování školy 
v roce 1971 za prací.
To byla zvláštní situace. My jsme končili školu, snem řady lidí bylo zůstat v Praze, ale nebylo kde. Začala normalizace, staří ředitelé nám říkali, že končí a nemohou nic rozhodovat. Ti, kteří šli na jejich místa, zase říkali, že ještě nemohou nic rozhodovat. Měl jsem jít do Liberce, kde byl režisér Karel Kříž, ale také tam ředitel divadla skončil a Karel mi doporučil Vary. Hrál jsem tam řadu velikých krásných rolí, třeba Franciho v Periferii, Hamleta, Des Grieux 
v Manon.  Za čtyři roky se tam můj život obrátil. Oženil jsem se, dcera se tam narodila, hrál jsem hodně, ale když se přijel na Hamleta podívat kamarád, režisér Láďa Rybišar, řekl mi pomátnou větu: Václave, bylo to úžasné, ovšem tvoje sláva končí u první benzinové pumpy za Varama.

Byl to velký rozdíl, přesídlit potom z lázní do smogu v Ústí nad Labem?
Ivan Rajmont musel odejít 
z Varů a zamířil do Ústí, kde bylo místo. Jak už to bývá, potřeboval se v nové štaci obklopit několika svými lidmi a pár nás vzal s sebou. Tehdy tam byli Heřmánek, Bartoška, Zedníček a my jsme k nim přesídlili. Když jsem na nádraží vystoupil a ucítil ten pach, nechtělo se mi ani vylézat. Nakonec jsem tam uvízl deset let. Ústí bylo modernější, progresivnější a zajímavější, byla to dokonalá studiová práce. Muselo se trochu víc bojovat. Studio bylo pořád 
v merku Pražáků a my pro ně často jezdili hrát. Sešla se výborná parta, vytvořil se dobrý soubor… A celou tu kariéru jsme zakončili Třemi sestrami.



Třetí štací se stala Praha, přijal jste nabídku do Národního divadla.
Všichni utíkali do Prahy, já byl rozvedený a rozhodl se také jít. Ohlásil jsem, že jsem volný. Chtěl jsem do Realistického divadla, kde byl režisér Karel Kříž, ovšem nebylo místo. Nabídek jsem měl víc, ale všechno je o štěstí. V Národním zkoušeli Višňový sad a neměli Trofimova. Potřebovali někoho, kdo byl volný. Navíc v divadle byl jako režisér můj profesor z DAMU František Laurin, který se 
o mně dozvěděl a přišla nabídka odtud. Šel jsem se poradit s panem režisérem Dalíkem, kam jít. On se nejdříve zeptal, kde bydlím. Řekl jsem, že na Kampě. Tak jděte do Národního divadla, to máte nejblíž a navíc ho budou rušit jako poslední, řekl mi, což byla slova proroka. Nastoupil jsem tam v roce 1984.

V té době mělo Národní divadlo ještě zvuk a v šatnách seděli Mistři: Filipovský, Hrušínský, Kemr. Vinklář,  Růžek. Který z nich vám byl nejblíž?
V takovémhle divadle jede každý za sebe, ale ke mně se chovali  ohromně. Nejblíže jsem měl k Pepíkovi Vinklářovi. Byl to i můj soused 
z Kampy, často jsme spolu sedávali, vyprávěli si a říkal mi věci, které jiným neprozradil. Druhým takovým mým guru byl Bořek Navrátil, duše otevřená a skvělý člověk.Vedle toho tam byli ale i Petr Štěpánek, můj vrstevník, se kterým jsem kamarádil, a Jirka Štěpnička.  Všeobjímající člověk František Filipovský, Martin Růžek, ke kterému jsem shlížel s velikou úctou, Pepíkovi Kemrovi jsem dokázal naslouchat, což on potřeboval. 
A hlavně od žádného z nich jsem se nikdy nedočkal žádného podrazu a s každým kousek nějakého života prožil a vzpomínám na ně moc.

V Praze začala i vaše rozhlasová práce, kterou milujete.
Tam pokračovala moje rozhlasová spolupráce s režisérem Láďou Rybišarem, která začala v Liberci. Dělal jsem 
v jeho hrách, pohádkách, prostě ve všem. Rádio, které jsem se od něho učil dělat, ten přístup k textu, co si vybrat, čemu dát větší pozornost, to byla úžasná škola. Naučit se rozlišovat, co je nutné udělat vysoce profesionálně a na druhé straně, co je věc jednodechová, končící, to jsem od něho odkoukal. Po letech, když jsem začal režírovat sám, tak se mi to  úžasně hodilo i v dabingu.

Věnujete se nyní hodně režii 
v dabingu – ten náš měl vždycky vysokou úroveň. Trvá to obecně?
Je to už jiné, hlavně kvůli záplavě mnohdy nedobrých filmů. Dabing je omezený, co se týká tvůrčí práce. Dostanete předlohu a přes ni se nemůžete dostat. Když je to špatný film, tak ho nevylepšíte. Dobrý film se dá pokazit, ale tam zase jsou v originálu skvělí herci, kteří inspirují režiséry i herce k dobrému výkonu. Teď je to čím dál horší ekonomicky i umělecky.

V poslední době jste si postupně začal naplňovat i vlastní projekty.
Vrátil jsem se k tomu, co jsme před lety začali dělat 
s režisérem Rybišarem. Založil jsem si vlastní  nakladatelství a vydavatelství. A vytáhl některé skvosty. Zkusil jsem například, jestli jsem schopen zmoct jednu z velkých met a načíst knížku. Tak vyšel strhující Koenigsmarkův příběh Černá krev, který jsem na sedmi CD namluvil. Další pěknou záležitostí je cédéčko Vybraná společnost, kde se mnou vyprávějí různé historky Josef Vinklář, František Němec, Jiří Štěpnička, Boris Rösner a malíř Vladimír Komárek. Právě on vyšel jen s Josefem Vinklářem minulý měsíc samostatně. Mám
i další plány, třeba Patnáctiletý kapitán.Takové realizace mi dělají dobře a přežívám tak někdy méně dobré věci, které člověk musí dělat, aby se uživil.

Dvě vaše role nelze opomenout: majora Burnse ve slavném seriálu M. A. S. H. a učitele tělocviku Jonáše z nováckého seriálu Hospoda. Mají něco společného?
Já si nejdříve přičichnul 
k tomu Burnsovi, byla to hezká práce, bezvadný seriál, na kterém se člověk i naučil. Byl to takový vojenský doktor Cvach, rád jsem to daboval. Když pak přišla nabídka do Hospody, kterou režíroval Jaroslav Dudek, napadlo mne, že bych mohl dost z Burnse přenést  na domácího a učitele tělocviku Jonáše, takového českého blbečka. Režisér Dudek mi dal po vzájemném oťukání určitou volnost, byla tam bezvadná parta a pozor. Ačkoliv to bylo pořád v hospodě a točilo se pivo, nikdo si nesměl chmeloviny ani líznout, v tom byl režisér nekompromisní.

Uplatnit se mnohdy není jednoduché. Měl jste svůj recept na horší časy?
Když se mi někdy nevedlo, nebo jsem si myslel, že to nejde podle mého a jsem třeba nevyužitý, tak jsem si našel úkol, který jsem si nejen sám vymyslel, ale také sám splnil.

Očima blízkých

Leona Knopová, manželka:
„Naše manželství pro Václava asi není jednoduché. Jsem o dvacet let mladší, emotivní, roztržitá a všechno chci pokud možno už včera. Přesto jsem za sedmnáct let vztahu nezažila, aby se ke mně Václav choval nevrle, natož aby byl hrubý. Často dlouho do noci pracuje a přesto kdykoli za ním přijdu, vždy si sundá sluchátka, otočí se od PC a obejme mě. Do telefonu mě ještě dnes oslovuje „lásko". Nesmírně si Václava vážím 
a miluji ho pro jeho nádherné, obrovské srdce a úžasný smysl pro humor. Měla jsem potíže se zády. Týden jsem se nemohla hýbat a kňourala a fňukala bolestí. Jednou jsem si stěžovala, jak je to hrozný, nemůžu ležet, nemůžu sedět, nemůžu chodit. Jsem jenom v předklonu. Můj muž to týden poslouchá a pak  povídá:  Tak vytři podlahu, když už jsi předkloněná.  Miluju ho pro jeho respekt, něhu, nadhled i ten humor."

Lumír Olšovský, herec:
„Vašek je  opravdovou kapacitou v dabingu. Pro mě je učitelem profese a profesionality. Je mi sympatický jeho smysl pro řád, logiku, připravenost, ale zároveň inspirativní bohémský nadhled. Mám jen jedno zatím nesplněné přání: setkat se s ním ještě v divadle jako s hercem."

Otakar Brousek ml., herec:
„Vašek je chlap, který má rád život, i když se tváří, že je unavený a starý a nic ho nebaví. Vzdychá, když musí pracovat, ale bez ruchu kolem divadla a dabingu by nepřežil den. Rád utíká na venkov, ale duší je Pražákem a kavárenským povalečem. Moc rád chodím 
k Václavovi do dabingu, když režíruje. Stává se z něho všechno, co si dovedete představit: trpělivý režisér, nerudný dědek, spokojený manžel, pospíchající plantážník, náruživý kuřák i kolega, který mě vždycky uklidní, když zrovna nejsem v kondici."  

VLADIMÍR BURJÁNEK