VYBERTE SI REGION

Václav Vydra: Dobrý herec zahraje jeden večer šaška a druhý třeba Hamleta

Praha /ROZHOVOR/ - Domluvit se na setkání s Václavem Vydrou nebylo nic jednoduchého. Divadlo, muzikál, televize, koně… Není toho zrovna málo, co oblíbeného herce zaměstnává, nakonec se nám ale podařilo domluvit rozhovor v jedno středeční odpoledne v kavárně u karlínského divadla.

4.11.2013
SDÍLEJ:

Během více než hodinového rozhovoru přišla řeč jak na jídlo, tak na ony „kecy“ a povídačky lidí, se kterými se herec potýká hlavně v souvislosti se svým největším koníčkem, koňmi... Foto: Šíp

Byla jsem připravena, že Václav Vydra dorazí později, než jsme se smluvili, neboť je pověstný nedochvilností. Oblíbený herec mě ale vypekl  - na místě byl dříve než já. „Říká se o vás, že jste nedochvilný," povídám mu. „To jsou kecy, lidi přehánějí," usmál se a objednal si kávu a dortík. Během více než hodinového rozhovoru přišla řeč jak na jídlo, tak na ony „kecy" a povídačky lidí, se kterými se herec potýká hlavně v souvislosti se svým největším koníčkem, koňmi.

Sešli jsme se u karlínského divadla, kde nyní zkoušíte nový muzikál Lucie, větší než malé množství lásky. V jaké roli vás diváci uvidí?

Hraju šéfa tiskárny, není to moc velká role, ale je pěkná. Moc mě to baví, mám rád písničky od Lucie.

Zazpíváte si také nějakou?

Zpívám Medvídka. Ale jenom tak trošku (smích).

Vedle Karlína hrajete i v dalších pražských divadlech, domovským angažmá je pro vás ale už sedmnáctým rokem Divadlo na Vinohradech. Je pro vás důležité mít profesní zázemí?

Vyhovuje mi to, protože vinohradské divadlo považuji za skvělý domovský přístav, hrál tam můj děda, táta i máma. Cítím se tam dobře, hraje v něm spousta dobrých herců, a mám tam i kamarády. Působit v angažmá mě donutí také zkoušet. Alespoň jednu novou věc do roka… Na repertoáru mám totiž průběžně kolem čtrnácti her naráz, takže pochopitelně sám od sebe potřebu zkoušet něco nového nemám.

Nejnovější představení na Vinohradech, ve kterém hrajete roli učitele, je Andorra od Maxe Frische.

Andorra je vynikající hra a rozhodně ne jednoduchá. Zároveň to také není nic optimistického, v dnešní době přináší mnoho otázek k zamyšlení. I mě samotného překvapila síla celé hry, je těžká jak pro herce, tak pro diváky. Ale myslím, že stojí za to ji vidět.

Na Vinohradech funguje druhým rokem nové vedení, kterému jde hlavně o návrat diváků na tuto tradiční scénu. Jak se na tento problém díváte vy jakožto dlouholetý člen hereckého souboru?

Nemyslím si, že by na vinohradské scéně muselo docházet k nějakým převratným změnám. Jako herec nevnímám žádné zásadní rozdíly. Hrál jsem za tu dobu, co na Vinohradech působím, v dobrých i horších hrách. Pokaždé je to hlavně o vkusu a šťastné ruce při tvorbě repertoáru. A co se týče počtu diváků, jako herec, pro kterého je docela zásadním kritériem, aby nestál před poloprázdným hledištěm, si myslím, že každý žánr má na scéně svoje místo. U divadla jako je vinohradské, je ale těžké najít rovnováhu mezi touhou uvádět takzvaně velký repertoár a potřebou nehrát ho před poloprázdným sálem. Zaplnit každý večer na šest set padesát míst není legrace, lidi dnes navíc vyhledávají spíše odpočinková témata, hry, u kterých se chtějí odreagovat, pobavit a zapomenout na svoje starosti. Mnohdy to ale může být škoda. Jak pro ně, tak pro nás.

Takže by to chtělo více komedií a méně dramat?

Do divadla jako je vinohradské lidi zkrátka nebudou stát fronty na složité hry, a to mohou být sakra dobře udělané… Typickým příkladem z minulosti bylo pro mě třeba představení Na krásné vyhlídce nebo Vojcek, v současnosti mám obavy i o Andorru. Zatím měla jen pár repríz, ale přál bych jí narvaný divadlo. Má lidem co říct.

Příkladem takové oddechovky, která u lidí zabírá, může být snímek Kameňák, jehož čtvrté pokračování vévodí žebříčkům návštěvnosti kin, a v němž opět hrajete hlavní roli. Kolika dílů se ještě dočkáme?

Vyhrožují nám, že když bude úspěšná čtyřka, tak to pětkou skončí (smích).

Tentokrát už byl ale Kameňák bez jeho „pilíře" režiséra Zdeňka Trošky.

Bohužel, a také bez mojí kameňákovské manželky Jany Paulové. Mrzelo mě to, Zdeněk to deklaroval už dávno a nepřesvědčil ho nikdo. S Janou jsme ještě natočili dva krátké pilotní díly, protože se zpočátku hledala forma pokračování Kameňáku. Ve hře byl i TV seriál, ale producenti se nakonec rozhodli pro film a přímé pokračování. V tu chvíli to Jana složila s tím, že už pokračovat nechce. Že prý „dost bylo Kameňáku" (smích). Byl jsem z toho moc smutný, ale měla na to plné právo a nezbývalo než to respektovat. Uznávám, scházela nám…

Taky jste měl někdy pocit, že vás Kameňák příliš poznamenal? Nemrzí vás, že si vás lidi spojují s touto komediální rolí, když vedle ní hrajete ještě nespočet dalších a náročnějších věcí?

Určitě si mě lidi s Kameňákem spojují, ale nepokládám to za omezující. Lidé by si neměli spojovat herce jen s jednou rolí, ale naopak pokud je zaujme, měli by dostat chuť vidět ho i v různých jiných rolích. Dobrý herec zahraje jeden večer šaška nebo žebráka a druhý večer třeba Hamleta… V tom je tohle povolání krásné. Já jsem zažil takové schizofrenní situace zrovna v době, kdy jsem natáčel Kameňák a k tomu zkoušel Andorru. Od šesti do deseti hodin ráno jsem točil komedii, potom jsem přejel do divadla a zkoušel jsem takřka antické drama. Po zkoušce jsem opět sedl do auta a jel jsem dotočit ten Kameňák. To byl dobrý slalom mezi žánry.

Specifickou roli máte také v reality show Prostřeno, ačkoli jste „pouze" moderátor.

To nepochybně, tuto roli většinou odvádím po představení pozdě večer, nebo v noci (smích). Do určité míry je to ale zaběhlá spíkrovská práce. Schéma, které se pouze obměňuje podle osob a děje toho kterého dílu.

Očekával jste při začátcích Prostřena v roce 2010, že bude následovat takové množství dílů?

Absolutně by mě to nenapadlo. Pořád jsem nepochopil, proč mají pořady o vaření takovou sledovanost. Také mám rád dobré jídlo, ale jím proto, abych žil. Nežiju proto, abych jedl. Navíc mě na tomhle žánru udivuje, jak dokáže některé lidi vyzvat k tomu, aby se chovali neeticky, navíc před televizními kamerami…

Když jsem se připravovala na náš rozhovor, zhlédla jsem také vaše webové stránky a přiznám se, že nevědět, že jste herec, myslela bych si, že je Václav Vydra někdo úplně jiný…

Mám je hodně zaměřené na koně, to je pravda. Uveřejňuju tam i pozvánky na semináře, které pořádáme, na parforsní hony a různé jiné akce.

Koně jsou vaším velkým koníčkem, ale je to zároveň věc, kvůli níž jste vnímán u určité skupiny lidí hodně kontroverzně.

Ano, žasnu, jaké nenávistné věci mohou z některých lidí vypadnout… Snaží se udělat ze mě někoho, kdo týrá koně, což je opravdu absurdní a dokonce se jim, pro mě naprosto nepochopitelně, podařilo iniciovat natočení velmi jednostranné televizní reportáže, což je ještě absurdnější. Moc mě to na ČT mrzelo, protože je to velmi citlivé a komplikované téma a cesta pro šťastnější a zdravější život koní je velmi úzká a těžce si probojovává místo v haraburdí nesmyslných tradic, mýtů a středověké setrvačnosti.

Z té reportáže jsem pochopila, že vyznáváte jiný způsob chovu koní, než je u nás úplně běžné.

Tak ano, to jste pochopila správně (smích). A navíc nejenom u nás. Je důležité zmínit, že konkrétně na způsob úpravy kopyt není jednoznačný názor a celý problém má spoustu úhlů pohledu. Málokdo už vám dneska otevřeně řekne, že pro koně je zdravé žít zavřený v boxu, nebo nedej bože ve stání. Je většinou branné jako „normální", že se kůň na kratší nebo delší část dne vypustí do výběhu. Víc lidí už se s vámi bude přít o to, jestli by koně měli chodit bosí. Pak jsou tací, kteří uznávají, aby chodili bosí, ale jen když nejsou jezdecky využívaní. Jiní tvrdí, že koně musí chodit bosí, ale rozporují způsob úpravy kopyt. A každý si stojí zapřený na své pravdě. Přitom, pokud budeme akceptovat základní anatomické a fyziologické danosti a vezmeme na vědomí fyzikální síly, které působí v kopytě, měli bychom dojít k jednoznačnému závěru, že aby byl kůň zdravý, musí chodit bos a aby mohl chodit bos, musí být zdravý. Těch kritérií zdraví koně je víc. Nejen to, že nekulhá. To všechno ovšem platí pochopitelně za předpokladu, že budeme akceptovat potřeby koně a umožníme mu tyto potřeby naplňovat. Tomu se říká celostní nebo taky cizím slovem holistický přístup k věci.

Máte zjištěno, kolik lidí takový přístup uznává?

Pravda je, že jsem byl jeden z prvních, kdo u nás začal tohle povědomí rozšiřovat. Teď, za těch asi šest let, jsou nás už desítky. Nicméně já asi odpůrcům vadím nejvíc, protože jsem vidět a slyšet. No a co si o pak mají myslet laici, kteří o tom nevědí nic, a několik „odborníků" jim řekne - podívejte, Vydra týrá koně. Pokud si o tom nepřečtou literaturu, ze které jsem čerpal i já a která jim zcela logicky celý problém nastíní, nezbude jim než uvěřit, co říkají v televizi.

Jak na jejich nenávistná sdělení reagujete?

Většinou je pozvu k nám na statek v Malčanech, ať se přijedou podívat, jestli se zvířatům děje něco špatného.

Co vás přimělo přistoupit k tomuto alternativnímu chovu koní, u nás do té doby neznámému?

Před patnácti lety jsem si koupil sedmiletou kobylku přesto, že mě moji známí varovali, že má špatné nohy. Mě to ale neodradilo a ve své víře v odborníky jsem řekl, že ji vyléčíme. Tehdy jsem postupoval zcela běžným způsobem, měl jsem ji ustájenou v normální konvenční stáji a péči o ni jsme svěřili podkováři a pak následně veterináři. Kobylku „zprovoznili" na pět let, poté zchromla definitivně. Doporučili mi, abych sundal podkovy a dal ji na důchod někam na pastviny… Mezitím měla hříbě, ze kterého jsem si chtěl vychovat zdravého koně. Narodilo se zdravé, s drobnou tendencí ke strmému postoji, což je ale, jak už dnes vím, celkem lehce odstranitelná vada. Tehdy jsem kvůli své nevzdělanosti a neinformovanosti opět postupoval stylem veterinář kovář, a když byly kobylce čtyři a půl roku, dozvěděl jsem se, že má začínající artrózu a že na ní nikdy nebudu moct nějak více jezdit.

Začal jste tedy hledat jiné možnosti?

V tu dobu se mi dostala do ruky kniha paní doktorky Hiltrud Strasserové, která mě nasměrovala jiným směrem. V první řadě jsem především dal koně ven, vybudoval jsem jim venkovní ustájení. Od toho se odvíjely další změny. Sehnal jsem si na strouhání kopyt tehdy jediného jejího žáka u nás, pana Stanislava Blechu, následně pro pár známých pozval rakouského lektora a posléze začal pořádat odborné semináře na téma Život se zdravými kopyty. Dozvěděl jsem se informace, které mě doslova šokovaly, které mi za devět let, co jsem vlastnil koně, nikdo neřekl a kterými se tady nikdo neřídí.

Zaznamenáváte zájem o semináře, které stále pravidelně pořádáte? Mají chovatelé koní snahu více se v tomto oboru vzdělávat?

Spousta lidí se o to zajímá. Na druhou stranu ty nesmyslné pomluvy i ona zmiňovaná reportáž mohla mnoho z nich odradit… Ale nelze jim to jen zazlívat, já bych třeba taky nevěřil, kdybych se sám nepřesvědčil o tom, že cesta, kterou jsem šel dřív, byla špatná. Ale přesvědčil jsem se jenom díky problémům, které postihly mé milované koně a s nimiž mi nikdo nedokázal pomoci. Díky tomu, že jsem se tou věcí začal zabývat, jsem pochopil, že jediná cesta je vzdělávání. I proto jsem stál u založení Institutu celostní péče o koně, kde se za necelé tři roky jeho existence vyškolilo už asi patnáct lidí, kteří absolvovali studium na ošetřovatele kopyt. Bohužel jsme zatím stále nedosáhli toho, aby toto vzdělání bylo bráno jako oficiální. Tím víc si vážím lidí, kteří ho absolvují a této problematice se věnují.

Jaký máte cíl? Čeho byste chtěl dosáhnout?

Prvotně bych chtěl, aby o tom lidi začali přemýšlet, což už se u některých částečně podařilo. Mým cílem je vzdělat v této oblasti co nejvíce lidí. Já sám to nedokážu, ale dnes už u nás existují lidé, kteří dokáží tyto informace předávat dál. Nejsmutnější na tom všem je, že se o ně málo zajímají právě podkováři a veterináři. Během svého vzdělání totiž většinou dostanou naprosto odlišné informace, což je smutné. A problematika kopyt je ponechávána v podstatě výhradně v rukou podkovářů, jejichž vzdělání spočívá především, už podle názvu, v podkování a tedy zprovozňování, koní. A myslíte, že v takové konstelaci je lehké najít nějaký konsenzus? Modus vivendi ? To je ta nejtěžší práce, která před námi stojí.

Autor: Michaela Rozšafná

4.11.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies