„Líbánkám na Jadranu říkáme Účastníci zájezdu 2, protože mají tu samou poetiku, tematickou notu,“ říká Jílek, který se v novinkovém titulu divadla Studio DVA, jež je dalším autorským počinem režiséra Patrika Hartla, objevuje po boku Mariky Šoposké, Evy Holubové a Boba Klepla. Všichni čtyři coby dva partnerské páry se ocitají na dovolené v kempu u moře, kde prožívají mnohé peripetie.

Carlos Santana.
Carlos Santana slaví sedmdesátku

Specifický humor

„Za setkání s nimi jsem strašně rád. S Bobem jsem zkoušel už dřív, s Evou jsem se poprvé sešel v inscenaci Smolíkovi. Mám z nich respekt,“ uvádí herec. Stejně tak se těší i ze spolupráce s Patrikem Hartlem. „Dělá se s ním skvěle, protože má jasnou představu, jak má inscenace vypadat. Pro nás herce to znamená, že nesmíme z role uhnout, abychom ji ‚nezaplevelili‘ vlastní invencí, což se mi líbí. Patrik je navíc srdečný, upřímný, má svůj specifický slovník, humor a problémy, které v Líbánkách řešíme a které vlastně v životě zažíváme všichni, dokáže trefně pojmenovat. Divákům je tím hodně blízký.“

Vedle už zmíněných hraje Václav Jílek v divadle Studio DVA v inscenacích Hello, Dolly!, Kutloch aneb I muži mají své dny a Poprask na laguně. „Ty vážnější postavy ztvárňuju v Divadle na Vinohradech, kde jsem ve stálém angažmá. Ještě donedávna jsem působil i v pohybovém divadle Veselé skoky, které již ukončilo činnost. Bylo to smutné loučení, ale jak se říká v nejlepším se má přestat.“

Zvuky z náplavky

Naopak pokračuje, potažmo na repertoáru Letních shakespearovských slavností stále zůstává komedie Mnoho povyku pro nic v režii Jiřího Menzela, která měla na Pražském hradě premiéru v roce 2014. Václav se v ní proměňuje do role Benedicka, který se nechce ženit, pak ale ‚do chomoutu‘ stejně spadne.

Linda Rybová
Linda Rybová: Existují světy, do nichž nepatřím

„Se Shakespearem se na jevišti setkávám poměrně často měl jsem s ním tu čest už na DAMU, dvakrát v Divadle Na Jezerce, jednou na Vinohradech a před panem Menzelem ještě v jiné hře na Pražském hradě,“ doplňuje herec mimochodem, hraní v plenéru považuje za výbornou zkušenost.

„Člověk se naučí správně vyslovovat a mluvit do prostoru, který pojme i několik stovek lidí. ‚Utáhnout‘ jej je pro herce velká výzva, musí samozřejmě počítat i s okol- ními ruchy. Když hrajeme na Vyšehradě, slyšíme kromě projíždějících tramvají zvuky z náplavky, takže si opravdu připadáme jako v kempu u vody. Je to pro nás velmi živé.