A i když jí představení dávají pořádně „do těla", neboť si žádá časté převlékání a jednou si dokonce způsobila zranění, pro které málem nedohrála, na každé další představení a sezonu se opět těší. Není divu. Role její oblíbené herečky Anny Magnani je její vysněnou a navíc ve hře hraje se svým přítelem Oldřichem Víznerem.
Jak jste se při představení zranila?
Během představení musím mnohokrát do šatny. Mám různé převleky, některé si musím obléci doslova během minuty. Samozřejmě mi při tom pomáhá kostymérka a maskérka, které to vždy připraví a pak rychle svlečou a oblečou. Je to fofr, zvlášť když je šatna ještě po schodech za rohem. A mně se na jednom představení stalo, že jsem cestou ve tmě zakopla o židli a do krve se pomlátila. Jak jsem padla a pak se viděla na světle, myslela jsem, že nedohraju. Ale slyšela jsem Oldu na pódiu, jak trpělivě ten můj pozdní příchod oddaluje, a řekla jsem si, že ho v tom nenechám, že to dohrajeme. No, a i když mi chvíli trvalo se posbírat, dohráli jsme to.
Čtěte také: Simona Stašová: Máma je chlap v sukních, ale s humorem
Připomeňte, o čem hra je?
Římské noci jsou o hlubokém přátelství italské herečky Anny Magnani a amerického dramatika Tennessee Williamse. Ona byla geniální herečka, ale také velmi komplikovaná osobnost. On je bizarní člověk, intelektuál, homosexuál. Římské noci mapují třicet let jejich velikánského přátelství. Je to autentická hra podle memoárů Tennessee Williamse a knihy o Anně Magnani. Jejím autorem je Italoameričan Franco D'Alessandro, který z knih posbíral jednotlivé chvilky, kdy Tennessee přilétá za Annou do Říma, načerpá ze vzájemného setkání inspiraci a pak pro ni píše hru.
Hru máte ráda právě kvůli roli italské herečky, ale i kvůli autorovi, kterého osobně znáte…
Obojí vyplývá z mého vztahu k Itálii. Mám pocit, že jsem si vše italské, co mě v životě potkalo, vysnila a vydobyla. Když mi bylo dvacet, byli jsme hrát v Itálii a já tam najednou cítila, že jsem ve své zemi. Po návratu jsem se začala intenzivněji učit jazyk, a když jsem vždy po nějakém roku dostala příslib, vždycky jsem vyrazila do Itálie.
Jednou jsem se tam setkala i s Francem. Jeho otec je Ital a máma Američanka. Zřejmě proto se asi nechal inspirovat k sepsání tohoto příběhu o vzestupu a pádu slavného Američana a Italky.
A čím vás Anna Magnani okouzlila?
Magnani je moje úplně nejoblíbenější herečka. Právě když jsem se učila italsky, hodně jsem sledovala starší filmy v originále a postupně jsem jim víc a víc rozuměla. A pro mě jako zjevení se v nich objevila i Anna Magnani. Zdálo se mi, jako by vůbec nehrála. Byla naprosto přirozená. Nebála se být v rolích svá i s nectnostmi. Ona to tam prostě bouchne. Hrozně mi připomínala mojí mámu. Anna je mimochodem první italsky mluvící herečka, která dostala Oscara. Bylo to v roce 1955, kdy jsem se narodila.
Magnani jsem milovala a Franka trochu znala a pak mi na chatu zavolal překladatel Alexander Jerie, že má v mailu hru od Franca o Anně Magnani a že by byla vhodná pro mě. Normálně jsem z toho tenkrát upadla. Řekla jsem: „I když to bude blbé, chci v tom hrát." A ono se to hraje už 10 let. Mimochodem Franco byl v Praze na premiéře a před dvěma roky byl i na 300. repríze.
Římské noci26. 3. 19:00 v Měšťanské besedě