Některým českým firmám podnikajícím na Ukrajině už tamní krize způsobila vážné problémy. Je to marginální záležitost nebo to bude mít reálný dopad na celou českou ekonomiku?
Reálný dopad to možná zatím ještě nemá, ale velmi brzy bude mít. Vedle českých firem, které přímo na Ukrajině podnikají, je celá řada těch, které na Ukrajinu vyváží. 
V této zemi se přitom rozpadají standardní vztahy mezi odběrateli a dodavateli, podniky přestávají mít hotovost, dostávají se do druhotné platební neschopnosti a podobně. Také tamní domácnosti přestávají mít peníze na to, aby si kupovaly zboží, ať už domácí, nebo dovozové. Takže dopad na českou ekonomiku tu beze sporu bude a bude sílit, dokud se situace neuklidní.
Řada lidí si také možná neuvědomuje, že politická krize přišla už v době, kdy se situace ukrajinské ekonomiky povážlivě zhoršovala. Už loni na podzim neměl stát na výplaty učitelů a dalších státních zaměstnanců. Tohle se samozřejmě přenáší i do soukromého sektoru. Jádro problému bylo v hospodaření státu, který se dostal do dílčí platební neschopnosti. Politická krize to pak celé ještě eskalovala a urychlila.

Část tuzemských politiků tvrdí, že Ukrajina nutně potřebuje okamžitou finanční pomoc, jiní chtějí počkat, jak se tam situace vyvine. Ke kterému proudu se kloníte vy?
Myslím, že to není v rozporu. Určitou finanční pomoc Ukrajina bezesporu potřebuje urgentně. Tu by bylo možné poskytnout i současné vládě, ale jen v omezeném množství a na jasně definované cíle. Se širším programem pomoci, která bude také nezbytná, by ale asi bylo žádoucí počkat na novou vládu, která vzejde 
z voleb. Počkat by se přitom mělo nejen na novou vládu, ale i na stabilizaci situace na Ukrajině. Pokud chcete pomoci ekonomice, tak musí standardním způsobem fungovat i právní systém. Taková situace momentálně není.

EU zatím slíbila Ukrajině 11 miliard eur. Bude to stačit?
Krátkodobě by to mělo Ukrajinu stabilizovat, ale dlouhodobé řešení to určitě nezajistí.

Brusel vůči Moskvě zatím volí taktiku omezených sankcí proti konkrétním lidem. Je to správný postup?
Pokud by EU pokračovala 
v dosavadním směru a cílila na konkrétní jednotlivce, kteří jsou blízcí ruskému mocenskému vedení, může jít 
o omezené sankce, které však míří na citlivé místo, a mohou tak být velmi účinné. Ruští bohatí podnikatelé, státní úředníci a politické špičky si totiž zvykli žít dvojím životem – jejich rodiny i velká část peněz jsou na Západě, kam také často cestují.
Státní úředníci a politici přitom podle ruských zákonů zahraniční účty mít nesmějí.
Ale realita tomu neodpovídá. Ruský režim tuto praxi toleroval a za to si kupoval politickou podporu. Pokud by Západ další fungování tohoto modelu znemožnil, a páky na to má, pak by to vedlo k velké vnitřní krizi vyšších tříd ruské společnosti. Ty by musely začít tlačit na to, aby pro ně bylo stejně výhodné ukládat peníze doma jako v zahraničí. Jeden z těch důvodů, proč nyní ukládají peníze do ciziny, je to, že nevěří, že u nich dostatečně funguje právní systém. Jednodušší než ho zavádět je pro ně vyřešit svůj osobní problém exportem bohatství do zahraničí.
V moci EU nepochybně je tento systém omezit. Otázka je, zda k tomu bude dostatečná vůle. Proti podobným sankcím mohou protestovat kapitálové společnosti, které z dosavadní praxe profitují – velké investiční banky, obchodníci s cennými papíry, offshore banky nebo typicky banky v Londýně, Lucembursku či Nizozemsku.

To je jedna stránka věci. Nemá ale Rusko díky strategickým surovinám na EU větší páky?
Omezení exportu plynu, ropy a dalších surovin, o kterém se mluví, možné je, ale myslím, že tam by to mělo víc zničující dopad na samotné Rusko. V krátkodobějším horizontu by to samozřejmě postihlo hlavně západní odběratele, ale z dlouhodobějšího hlediska by byl zřejmě citelný výpadek příjmů na ruské straně.
Moskva je proto v této otázce velmi opatrná. Sankce ze strany Ruska by zřejmě mohly mít spíše podobu znárodňování západního kapitálu.
Například v energetickém sektoru už přitom zkušenosti se znárodňováním v posledních letech jsou. Taková varianta by byla určitě citlivá, jenže Rusko zahraniční kapitál potřebuje a podobný přístup by určitě vedl k omezení západních investic.
Otázka je, zda zvítězí ekonomická logika, nebo ta imperiální, která zjevně v tuto chvíli převládá.

Pokud by se ekonomická konfrontace vyhrotila, utrpělo by tedy podle vás víc Rusko než EU?
Jsem přesvědčen, že ano, protože je to bezesporu slabší ekonomika, než jakou disponují země EU a USA. Rusko má několik málo technologicky náročných odvětví, v nichž vyniká, zejména v oblasti zbrojního průmyslu, ale když se podíváte na celkovou strukturu exportu, tak je to 
v podstatě stále se rozvíjející ekonomika.
Na prvním místě exportu jsou komodity a pak dlouho nic. Jeden můj známý, kterého raději nebudu jmenovat, má oblíbený bonmot, že Rusko je něco jako ropný emirát 
s jadernými zbraněmi. To srovnání samozřejmě pokulhává, ale v něčem zas tak daleko od pravdy není.

Prezident Miloš Zeman tvrdí, že sankcemi nelze politických cílů dosáhnout. Máte stejný názor?
Krátkodobě jistě ne, ale účinné sankce dříve nebo později vedou ke změně chování. Stačí se podívat na Kubu, kterou ekonomický tlak nakonec dovedl k tomu, aby přistoupila k reformám v řadě oblastí, ačkoliv z toho tamní vedení nemusí být zrovna nadšené.
Rusko je oproti Kubě pochopitelně nesrovnatelně větší ekonomika s dostatkem přírodních zdrojů, ale nedostatek technologických dovozů by Rusko určitě poškozoval. Snaha dohodnout se na nějakém kompromisu by se tak časem asi objevila.

V souvislosti s nynějšími událostmi se opět hodně diskutuje energetická nezávislost na Rusku. Za jak dlouho jí může ČR, potažmo celá EU, teoreticky docílit?
Na ruském plynu může být Evropa nezávislá v horizontu čtyř nebo pěti let. V případě utažení kohoutků by v některých zemích musel nastoupit krizový scénář, přičemž by se přecházelo na uhlí a jiné tradiční zdroje, které Evropa 
v omezeném množství má. Tranzitní plynovod procházející Českem má dvě vyústění do Německa a reálně se používá k dovozu norského plynu.
V evropských přístavech je potřeba dobudovat kapacity na stlačený plyn, vybudovat nové terminály pro dovoz břidlicového plynu z USA, Kanady a dalších zemí. Větší problém než Rusko je ale celkové napětí na trhu s plynem – Japonci omezili jadernou energetiku a jejich zvýšená poptávka po plynu odčerpala část světové nabídky.

A co ostatní suroviny?
Vzhledem k objemu dodávek je ruský plyn největší problém. Ropu nyní může Evropa přes přístavy velmi dobře dovážet prakticky odkudkoli. Přechod na ropu by byl přitom otázkou maximálně dvou let, 
v některých energetických zařízeních by to bylo spíš v řádu měsíců.
Po Evropě je navíc vybudovaná síť ropovodů, která, až na některé výjimky v nových členských zemích, umožňuje efektivní dovoz ropy ze západu. Dovážet ropu prakticky ze všech směrů může i Česká republika.
Co se týče jaderných elektráren, Česko dováží z Ruska například palivové články. Ty jsou ale typizované a stejné umí vyrobit prakticky kdekoliv. Na dovozu uranu Evropa sice závislá je, ale velké zdroje jsou například v Kanadě, Austrálii a dalších otevřených trzích. S jednostrannou energetickou závislostí Evropy na Rusku nebo na komkoliv jiném to proto ve výsledku zase tak špatné není.