VYBERTE SI REGION

Na začátku jim zachránili podnikání Japonci

Písek /ROZHOVOR/ – Manželé Magdaléna a Miroslav Křepinští se před osmnácti lety pustili do společného podnikání. Magdaléna Křepinská se stala Podnikatelkou roku Písecka 2010.

17.5.2011 1
SDÍLEJ:

Magdaléna a Miroslav Křepinští u stroje na výrobu ponožekFoto: Deník/Marek Prášil

Společnou firmu rozjížděli manželé Magdaléna a Miroslav Křepinští před osmnácti lety v garáži o dvanácti metrech čtverečních. Tehdy měli čtyři pletací stroje a zkušenosti, které si odnesli z práce v Jitexu.„Zjistili jsme, že máme nemocného syna a nebudu tak moci pracovat na standardní zaměstnanecký poměr,“ přidává další důvod, proč Křepinští rozjeli vlastní podnikání, Magdaléna Křepinská. Firma M + M Křepinský vyrábí pletené pracovní rukavice, ponožky, pokrývky hlavy, čepice a termoprádlo. Zboží dodávají velkoodběratelům v Česku a na Slovensku.

Na XX. podnikatelském fóru Jihočeské hospodářské komory převzalaocenění Podnikatelka roku Písecka 2010. „Firmu máme společně s manželem, je to ocenění nás obou,“ podotkla podnikatelka. Při rozhovoru se její slova potvrdila, oba manželé se dokonale doplňovali.

Kde máte sošku Merkura za vítězství v anketě Podnikatel roku Písecka 2010?
Magdaléna K.: Zatím stojí v obývacím pokoji (smích). Z vyhlášení jsme totiž jeli rovnou domů do Čížové, takže stále ještě stojí na obývákové stěně. Převezeme ji ale na firmu.

Součástí výhry byla i dovolená. Podnikatelé často říkají, že na dovolenou čas nemají. Najdete si ho?
Mag. K.: Vyhráli jsme jednodenní výlet do Vídně, takže to snad zvládneme (smích).

Miroslav K.: Dřív jsme také nemívali na dovolenou čas. Byly časy, kdy jsme dělali dvacet hodin denně, soboty neděle. Ta doba je pro nás už minulostí, snažíme se i proto, že máme hendikepovaného syna na vozíku, každý rok se na dovolenou nějaký týden utrhnout. Když odjíždíme, je to vždy hektické, spousta toho není hotovo, ale to by člověk neodjel nikdy. Musíte zaklapnout a odjet.

Jak jste se z garáže dostali až do současných prostor?
Mag. K.: Když přišly první zakázky, přemýšleli jsme, jak dál. Pořídili jsme dvě starší mašiny na výrobu ponožek. Pak už jsme hledali nové prostory, dědova garáž byla malá. Ve Vratislavově ulici, kde jsme tehdy bydleli, byla dílnička – snad bývalá knoflíkárna. Tu jsme zrekonstruovali, přesunuli tam mašiny a začali fungovat, měli jsme tam i sídlo firmy a bydleli jsme vedle výrobny.

Mir. K.: Tehdy jsme dělali dvacet hodin denně, ve dne v noci. Lidé věděli, že když nejsme v dílně, najdou nás vedle. Zvonek nepřestával zvonit.

Mag. K.: Spláceli jsme dluhy a zjistili, že Hikor prodává prostory, ve kterých jsme i nyní. To bylo v roce 1998. Zdálo se nám to tehdy velké, ale už bychom potřebovali větší a hlavně lépe přizpůsobené naší výrobě. Zbytečně nosíme daleko materiál i výrobky.

Jak na začátky podnikání vzpomínáte?
Mag. K.: Bojovali jsme od začátku, ale bývalo nám ouvej, byli jsme neznámí. Získat ze začátku půjčky bylo obtížné. Teď už je to jiné. Máme pozici a jméno, jsme tu 18 let. Tehdy jsme spadli do doby, kdy vztahy ve společnosti ještě nebyly vybudovány, nikdo neznal malou firmu, co od ní čekat.

Mir. K.: Nejtěžší bylo sehnat peníze na rozjezd. Leasingová společnost nám nabízela, ať stroje koupíme a že nám je zpětně nabídnou k leasingu. Tehdy jsme ale neměli šest set tisíc na mašinu.

Tehdy nám pomohli Japonci. Pletací stroje nám dali na dodavatelský úvěr. Dovezli jsme mašinu, začali vyrábět a pak jsme ji teprve začali splácet. Kdybychom ji nesplatili, vzali by si ji zpět. Místo devatenáctiprocentního úroku, který chtěli v Česku, nám dali šestiprocentní. Nebyl ani problém, když jsme nemohli splátku uhradit. Dva měsíce počkali, ani smlouvu jsme měnit nemuseli, to v Česku neexistuje. Podpora malého podnikání je tady nulová.

Velké podniky ve vašem oboru krachují, jak se vám daří obstát v boji s levnou konkurencí z Asie?
Mir. K: S tuzemskou konkurencí si poradíme, horší je to právě s dovozy. Když dovezou za cenu, která je polovinou toho, co my dáme jen za materiál, tam není co řešit. My prodáváme rukavice kolem deseti korun, dovozci vozí za 2,2 koruny.

Mag. K.: Firmy požadují kvalitu a trvanlivost, navíc jsme pružní.

Mir. K.: Firmy už vědí, že když se na nás obrátí, jsme schopni dodat zboží buď ihned, nebo do týdne. Automobilka musí svým zaměstnancům dát pracovní pomůcky ihned, nemůže čekat měsíc na zásilku z Číny.

Umíme upravit délku rukavic pro část dodávky. Často máme jen malé odběry, faktury za několik tisíc se spoustou položek, ale časy, kdy přijeli s kamionem, koupili třicet tisíc kusů rukavic a zaplatili hotově, jsou pryč. Boom skončil s dovozy v roce 2003. Držíme stejný obrat, ale faktur máme šestkrát více.

Jak se díváte na úpadek textilního průmyslu v Česku?
Mag. K.: Je nám to líto. Jsme z branže, měli jsme známé ve všech možných textilních firmách po republice, postupně všechno mizí, ubývá odborníků na opravy pletacích, šicích mašin, vyučených švadlen – řemeslo zaniká. To už půjde jen těžko zvrátit. Jsme vlastně takoví poslední mohykáni.

Mir. K.: Jitex sice také šije termoprádlo, nebereme se jako konkurence, naopak, vzájemně spolupracujeme, necháváme si tam plést úplety. Od velkých podniků jsme brali materiál, který už nevyužily, takže jejich konce se nás dotknou i po této stránce. Když musíte čekat na dodávky materiálu z Litvy tři týdny, těžko můžete být pak sami pružní.

Podle čeho vybíráte jména pro vaše výrobky?
Mag. K.: (Směje se a ukazuje na manžela) To je jeho práce.

Mir. K.: Jako první byly pojmenování pro pracovní rukavice – pracant a pracantka. Zpočátku jsme si mysleli, že budeme více nabízet pomůcky pro zahrádkáře. Když jsem tehdy jednal s člověkem v Kladně a říkal mu, že mám pro něj nabídku pracovních rukavic, odpověděl mi „fuj, takové ošklivé slovo – pracovní“.

Viděli jsme, že se okolo pojmenovávají výrobky Nevada a Colorado, chtěli jsme česká jména, tak máme Eva, Eda, Hynek a další.

Čeho chcete dosáhnout?
Mir. K.: Víte, co bych chtěl? Chtěl bych být zdravý – fyzicky i psychicky. Za těch osmnáct let jsme měli dvacet úvěrů, to se na člověku podepíše.

Mag. K.: Chceme udržet výrobu. Máme nápady, nechceme zůstat stát, chtěli bychom třeba prodejnu přímo ve firmě, ale razíme heslo, že si nejprve musíme vydělat na zaměstnance. Máme čtyři stálé již přes deset let.

Jak jde společné podnikání dohromady se soukromým životem?
Mag. K.: Spousta lidí se nám diví, možná i obdivuje. Musíte se naučit ze sebe ten tlak setřást. Stojí mi práce doma, venku je ale hezky, tak raději pojedu na kole. To vám dá více, než když zůstanete doma žehlit.

K: Funguje nám to už osmnáct let. Zatím (smích).

Autor: Marek Prášil

17.5.2011 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies