Jak ale sám uznává, dříve byl zájem o takové řemeslo i mezi mladými mnohem větší. Když se v roce 1970 rozhodl, že se vyučí právě obuvníkem, rozhodně nebyl sám. „Hodně zájemců o obor bylo i ve Zlíně. Stejně jako mě, i ostatní lákala právě ta strojová výroba. Na všechno už byly mašiny," popisuje osmapadesátiletý řemeslník.

Miroslav Szkandera nastoupil po vojně do kožedělného družstva v Olomouci, později také v Lipníku nad Bečvou. Živnost v Hranicích, kde dnes pracuje, si otevřel až později. V té době ale už ve městě jeden obuvník působil. Zkušený řemeslník uznává, že i kvůli tomu byly jeho začátky v Hranicích těžší. Časem si ale lidé s poškozenými botami zvykli chodit právě k němu. Prý i kvůli ceně.

„Někdo říká, že to, co u mě stojí padesát korun, je třeba v Praze třikrát dražší. Samozřejmě když mi zvedli cenu za materiál, musel jsem jít s cenou nahoru i já. Náklady na materiál se pokrýt musí. Jsem ale ze staré školy. Tohle řemeslo pro mě není o zbohatnutí, ale uživit se tím dá," uznává Miroslav Szkandera.

Sám dokáže opravit třeba i třicet párů obuvi za jeden den, přesto musí řadu bot zákazníkům odmítnout. Opravit se už totiž nedají. „Za ty roky už poznám, která bota se opravit nedá. Zákazníkovi to řeknu hned. Takových bot je dost, možná kolem padesáti procent. Kdysi se daly opravit všechny boty, jenže nebyly z těch materiálů, na kterých nic nedrží. To je dnes asi největší problém," přemítá.

Oprava svršku nebo úplně odlepené podrážky, to jsou asi časově vůbec nejnáročnější práce. „Lidi skutečně nosí i boty, které se už opravit nedají, svoji chybu přitom neuznají. Nejhorší je, že lidé své boty neošetřují. Kdyby se o ně více starali, obuv by vydržela možná jednou tolik let," uzavírá Miroslav Szkandera.