VYBERTE SI REGION

Sklář Svoboda říká: České sklo je na tom bídně, ale nezanikne

Karlov - Jaroslav Svoboda je sklářským výtvarníkem se světovou reputací. V roce 1990 založil v Karlově u Žďáru nad Sázavou sklářskou huť. Vyrábí umělecké a dekorační sklo, ve vzorkovně má na tisíc osm set vzorů barevného hutnického skla. Jakýkoliv vzestup i pád českého skla od poloviny devadesátých let minulého století se týkal i karlovské hutě, respektive Jaroslava Svobody, protože sklo je jeho údělem.

30.12.2013 1
SDÍLEJ:

Jaroslav SvobodaFoto: Deník/Libor Plíhal

Mezi sklem jste se pohyboval už jako hoch. Obor jste vlastně zdědil po otci.

Bylo to tak. Sklářskou výrobu jsem mohl sledovat z nejtěsnější blízkosti od dětství. Za druhé světové války otec pracoval ve sklárnách Inwald v Poděbradech. Po válce měl vlastní brusírnu. V padesátých letech, v době studií na železnobrodské uměleckoprůmyslové škole, jsem chodil o prázdninách do poděbradské sklárny na brigády. Tehdy tam pracovalo kolem stovky brusičů. Když přičteme další ve sklárnách v Chlumu u Třeboně, v Lenoře, ve Světlé nad Sázavou, v Novém Boru a v dalších brusírnách, dostaneme obrázek zlatého věku českého skla.

Situace v českém skle je nyní špatná šmahem, nebo jsou v jeho jednotlivých druzích odlišnosti?

V sériové výrobě je na tom rozhodně nejlépe výroba nápojového skla. Je to dáno jeho spotřebou. Ve světě se staví nové hotely, kancelářské komplexy, vybavují se domácnosti. Všude se pije i rozbíjí. Není tedy problém, aby se uživil automat schopný za dvacet čtyři hodin vyrobit dvacet čtyři tisíce skleniček. Hůř je na tom ostatní lisované sklo a sklo vytvořené sdružením lisování a foukání, takzvané lisofoukané. Tam velmi citelně doléhají ekonomické i politické změny ve světě. Na krizi nejvíc doplatilo klasické broušené sklo. Zvlášť olovnatý křišťál zdobený klínovým řezem. V malých brusírnách je vyráběn v sotva třetinovém množství oproti době před dvaceti třiceti lety. Pryč jsou doby, kdy tyto výrobky krášlily každý obývák a bývaly vzácným prezentem. Ale nejde pouze o ekonomiku. Roli sehrál v posledních desetiletích i obrat v myšlení lidí. Postupně došlo k zásadní změně vnímání estetických hodnot, k proměně stylu bydlení, objevila se řada nových možností k útratě peněz. Nezbývá, než se s tím smířit. Hořekování nad zašlou slávou zlatých českých ručiček už nemá smysl. Ostatně není to problém jenom skla.

Ale umělecké sklo je snad na tom líp.

V uměleckém a ateliérovém skle je situace podobná. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století jsme těžili z úspěchů českého skla na světových výstavách. Tam se tehdy spoluvytvářela popularita československých sklářských umělců. Však jsme také měli světu co říci. Všichni se od nás učili, Američané i umělci z Asie. Světové galerie i sběratelé rádi kupovali naše skleněné plastiky a objekty. Netvrdím, že vše úplně pominulo, ale pravdou je, že ti, kteří dnes mají peníze, ukládají je do jiných věcí. Státní galerie nakupují minimálně, spíše čekají na sponzorský dar. Znám sice tři, čtyři sběratele uměleckého skla, ale to je málo. Když už jsme u galerií, nedávno jsem po mnoha letech navštívil sklářské muzeum a galerii v bavorském Frauenau, blízko za naší hranicí. Ohromilo mě, co tam vzniklo z bývalé malé dřevěné budovy. S podporou Evropské unie a bavorské vlády tam vybudovali novou rozsáhlou budovu plnou historického a současného skla. K tomu velké úpravy okolí s parkovištěm, dětskými hřišti a exteriérovou expozicí.

A co ruční výroba hutnického skla?

To je zvláštní oblast. Zanikly zavedené sklárny v Chřibské a ve Škrdlovicích. Špatná zpráva přišla i ze světa. Vynikající sklárna ve švédském Orreforsu musela zavřít. V naší sklárně v Karlově prožívám se spolupracovníky už třiadvacet let střídavě chvíle optimismu a obavy z příštího času. Nejlépe nám bylo v devadesátých letech. Zdálo se, že český kapitalismus půjde stále k lepšímu. Nešel. Dnes se sklo kupuje ve větším už jenom v Praze. Zákazníky jsou převážně turisté z ciziny. Sklářství ubíjí ceny energií. Půjdou-li náklady na plyn a elektřinu ještě vzhůru, zvedne to i cenu skla. Pak těžko najdeme kupce. Velkým potěšením, přímo jasným světlem, je ovšem aktuální zpráva, že se našla skupina movitých, kteří hodlají přeměnit budovu bývalé Živnobanky v Praze na Příkopech na obchodní centrum, de facto na výkladní skříň českého skla. Může se ovšem stát, že do té doby nebude nikoho, kdo by u pecí sklo vyrobil. Už teď obtížně hledám mladé skláře. Obory foukání a tvarování skla nemají ve školách adepty. A zkušení machři ze zrušených skláren odešli jinam. Už se nevrátí. V jiných oborech získali větší jistotu a třeba i dvojnásobný plat. Nikoho to ale nepálí, nikde nevidím podněty k nápravě.

Přikláníte se tedy k názoru, že české sklo se zcela ztratí? Nebo ještě chováte jistou naději?

V posledních desetiletích je na tom české sklo opravdu bídně. Přesto nevěřím, že zanikne. Kde můžeme, v technologii a v designu, hledáme nové možnosti. U nás i v cizině jsou dosud nadšenci s občasným zájmem uspořádat výstavu našeho současného uměleckého skla. Právě mám kolekci nových děl v galerii ve Slaném a v cizině v galerii v nizozemském Rodenu. Na příští rok připravuji velkou výstavu na Slovensku. Práce je tedy dost. Podmínky jsou ovšem jiné, než bývaly. Na druhé straně platí, že vždycky bylo něco jinak.

-----------------

Jaroslav Svoboda

Profesor Jaroslav Svoboda, zasloužilý umělec (9. února 1938 Sokoleč) je český sklářský výtvarník a podnikatel. Pochází z rodiny brusiče skla. Jeho otec pracoval pro sklárnu Inwald v Poděbradech. Jaroslav Svoboda studoval sklářskou školu v Železném Brodu. V letech 1966-1970 navíc studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po dobu několika let pracoval v brusírně uměleckých řemesel, zpočátku coby brusič, nakonec jako vedoucí brusičského ateliéru. Na podzim 1969 se stal ředitelem sklárny ve Škrdlovicích, jejíž produkci udržel na vysoké úrovni a proměnil ji na významné centrum uměleckého sklářského řemesla. Působil zde do roku 1987. V roce 1990 založil vlastní sklárnu v Karlově, když koupil objekt bývalé vesnické prodejny a přebudoval ho na sklářskou dílnu (Sklářská huť AGS Jaroslav Svoboda).

zdroj: wikipedia

Autor: Redakce

30.12.2013 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Třetina mladých Japonců věří, že se upracuje k smrti

Mladické nadšení a optimismus u Japonců do třiceti let nehledejte. Z celé planety jsou nejvíce pesimističtí. Mají strach z budoucnosti a bojí se mít i děti.

Italský premiér Renzi po prohře v referendu ohlásil svou demisi

Řím - Italský premiér Matteo Renzi Renzi po těžké porážce v nedělním referendu o reformě ústavy ohlásil, že dnes podá demisi. V televizním vystoupení řekl, že výsledky referenda jsou naprosto jasné a že přebírá plnou odpovědnost za porážku.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies