Ekonomice se daří, po mnoha letech je české národní hospodářství ve velmi dobré kondici a bude jistě náročné udržet takové tempo i v dalších letech. Je to vidět i v reálném životě, stánky firem na veletrzích se zvětšují, úroky za půjčené peníze klesají, ovšem doby dodání čehokoli se prodlužují a trh práce se vylidnil. A firmy stěží stíhají vyřizovat zakázky, někdy je dokonce musí odmítnout. A to bolí. Už sedláci v dobách minulých věděli, že je třeba vytvářet rezervy na horší časy.

Nerovné podmínky

Na časy, kdy bude zakázek méně a chod firmy bude nutné trochu dotovat, protože propouštět kvalitní lidi, dokud opravdu neteče do bot, se každá firma zdráhá. Navíc je třeba tvořit polštář na investice na obnovu výrobního vybavení, na vzdělávání. A třeba i na vývoj něčeho, co má větší přidanou hodnotu co by mohlo přinést zisk dalších letech. Zvyšování přidané hodnoty je totiž klíčem k tomu, aby země pro- sperovala i v budoucnu.

Ale zpátky k deficitu šikovných lidí na pracovním trhu. Těch vlastně nikdy nebylo dost. Problém je, že dnes nejsou k dispozici ani ti méně šikovní, které si s trochou štěstí a píle vychováte. Musíte mít ovšem alespoň na čem stavět. Je-li totiž veřejné školství neplacené, pak by mělo být strategicky chytře regulováno tak, aby se děti bezhlavě nevrhaly vstříc maturitám za každou cenu, protože ona sama o sobě cenu nemá. Ani ve vysokém školství není situace o mnoho lepší. S armádou různých odnoží právníků a jiných teoretiků prosperující ekonomiku nevybudujeme, to je jisté.

Olej do ohně bohužel přilévají ještě investiční pobídky pro velké zahraniční investory, které k nám lákáme zejména na daňové prázdniny a dotovaná pracovní místa. Ani ve vzdálenějším okolí, natož v sousedství takovýchto společností, nemají pak domácí menší či středně velké firmy na růžích ustláno. Už takto jim chybějí zaměstnanci. Když z jejich daní vláda navíc podpoří mzdy a vzdělávání příchozímu velkému investorovi, jenž díky tomu může poskytnout možná ne výrazně vyšší plat, ale rozhodně o moc větší škálu benefitů a výhod, bušíme na vrata Kocourkova. Jsou to totiž právě malé a střední firmy, které tady zůstanou. Neprovozují turistiku po zemích s nejlepšími vládními pobídkami. Naopak, snaží se postupně rozvíjet a budovat stabilní byznys, který možná předají další generaci. Význam těchto firem není tedy doceněný, což je škoda. Na ocenění však firmy ani nečekají. Očekávají však, že jim stát alespoň nebude v podnikání překážet. Legitimně žádají jen vykolíkování hřiště a nastavení přehledných mantinelů, které budou pro všechny stejné Žádají jasný systém bez skrytých zákoutí a kliček, aby se neutopily v legislativních požadavcích.

Stát žádá stále více

Nejnovější výkaz, který jim však v administrativě opět naloží, je připravované kontrolní hlášení k dani z přidané hodnoty. Je to sice opatření částečně pochopitelné, v této oblasti dochází k podvodům nejčastěji, ale na druhou stranu se týkají poměrně úzké skupiny organizovaných podvodníků. Zvýšená administrativa i náklady spojené s tímto opatřením ovšem dopadnou na všechny plátce této daně bez rozdílu, navíc skutečně přísně. Tím jde jednoznačně o přenos odpovědnosti státu na firmy, přičemž stát za to mnoho nenabízí.

Ovací se ze strany firem nedočkalo ani opětovné zvýšení minimální mzdy. Nejde přitom o mzdu samotnou, jde spíše o důsledky. Nepřiměřené zvýšení minimální mzdy bude mít výhledově negativní dopad na zaměstnávání méně kvalifikovaných pracovníků a bude znamenat zatížení podniků, protože způsobí tlak na zvyšování mezd obecně. To v konečném důsledku znamená snížení konkurenceschopnosti. Je totiž dobré pamatovat na to, že stromy nerostou do nebe a že po čase hojnosti přijde vždy čas hubenější. Věděli to od pradávna i zmínění sedláci a tyto principy platí dodnes. Jen je pro mnohé tak příjemné na ně zapomínat!

PAVLA BŘEČKOVÁ
Autorka je místopředsedkyní Asociace malých a středních podnikatelů a živnostníků ČR. Přednáší také na Vysoké škole finanční a správní.