Jsou to často nejznámější, nejfrekventovanější oblasti. Tak jsem se nyní nejméně po roce dostal na Václavák pěšky a měl dost času korzovat. Jelikož jsme šli s přáteli z večeře, přemýšleli jsme, kde se stavíme - než se rozejdeme - na poslední drink. Jenže, kam na Václaváku? Jeden po druhém jsme zjistili, jak jsme v koncích.
Najednou se před námi objevil starý zapadlý šenk, vinárnička, kterou jsme měli za zrušenou. Tak jsme tam zapadli. Objevil se před námi zapomenutý svět minulých dob v síle, která všechny ohromila.
Starý bar s pokladnou, soudky se stáčeným vínem, co tam teklo už před desítkami let. Stolky a osvětlení temné, ceny a zboží neodpovídaly roku 2009, všechno bylo jako hospodské muzeum, které zůstalo do dnešních dnů, jako by se za poslední dekády nic nestalo.
Vzpomněl jsem si, jak jsem byl v podobném baru na Hollywood Boulevard, v pivnici s umakartovým pultem a levným pivem, jak jsem kdysi seděl v podobné nálevně v Madridu na nejrušnější třídě, jak v Bruselu byla u Velkého náměstí zaplivaná pivnice. Napadlo mě, že každé město má jednu obyčejnou hospůdku, jen bůhví proč, na adrese, kde čekáme pouze drahé kavárny, obchody a naleštěné výlohy. Jako by šlo o nějakou připomínku obyčejnosti, z níž města rostou. Kdysi byla celá Praha plná takových šenků, dnes vymizely i z horších adres a na Václaváku jedna taková zůstala.
„Tady to vypadá, ne že se zastavil čas, ale že tady je věčně půlnoc, věčně je to plné tichých hostů, kteří se přišli schovat před ruchem na ulici, před hlomozem moderního velkoměsta. Všimněte si, jak tiše mluví, jak i za světla je tady noc,“ popisoval svoje dojmy kamarád René. „Nelíbí se mi tady, padá na mě ta ponurá, omšelá atmosféra,“ kontrovala jeho přítelkyně.
„No tak, neblázni. Je to, jako bychom se propadli v čase třebas do Mléčného baru uprostřed socialismu,“ popichoval ji René. Pozoroval jsem, jak výčepní pouští ze sudu víno do sklenic a podává je postarší dvojici v kabátech. Usrknul jsem z kávy a přemýšlel, jak taková „normální“ místa ve velkoměstech chybějí a člověk je ve zbytečném úžase, když je objeví.
V Libni by to nikoho nepřekvapilo, ale na nejdražší adrese v Praze? I takové věci se dějí, a pokud člověk nevyleze z auta, chodí na svoje známé adresy, které patří do „přítomnosti“, nikdy se o nich nedozví. Až příliš pořád spěcháme.
Milan Fridrich