„Letos už o dva roky přežívám konečný věk svého otce, a přitom mi dosavadní život připadá spíš jako běh po nekonečném eskalátoru, který se řítí v protisměru.“

Ne že by se jeho krajinomalby nesetkávaly s příznivou odezvou. V sedmačtyřiceti letech má za sebou stovky výstav po celé Evropě, právě teď jeho obrazy visí současně v německém Kulmbachu i na Kampě v galerii M&K, chystá se expozice v Kodani. Denně s vervou maluje svá plátna, denně tráví deset až dvanáct hodin ve výtvarné škole; učí rád.

Ovíkendech tahá kolečka písku a pytle cementu, protože neustále cosi buduje, momentálně druhý ateliér. Dávno naplnil tradiční úlohu muže (postav dům, zasaď strom, zaplať alimenty). Ženitbu stihl dvakrát. Jakmile oplotil zahradu a dobudoval vjezd, pokaždé manželství skončilo a on se stěhoval s holýma rukama.

Kamarádi mu proto radí: „Už nikdy nestav vrata!“

Přitom Honza Tichý prahne po klidu: „Přál bych si dva měsíce času, zavřít se v ateliéru a vrátit se třeba k živější gestické malbě, kterou jsem zkoušel dřív. Chtělo by to především uvnitř v sobě zabouchnout dveře, odstřihnout se od světa. Jenže mě ten svět nenechá na pokoji, jako by mě v jednom kuse tahal za rukáv, jako kdyby mi hučel do svědomí, že věnovat se sám sobě je vlastně sobectví.“

Rozhodně nepatří k těm šťastlivcům, kteří objevili pupek světa přímo na vlastním těle. „V tramvaji jsem se jednou pokusil na pár minut vypudit okolní svět z hlavy, prostě jen tak si v sobě existovat, jako když buddhistický mnich medituje. Za chvíli se přistihnu, že někomu upřeně civím na ruce. Pode mnou seděl elegantní černý gentleman, na prstech pár prstenů. Pak přistoupil mládenec s dívkou, hoch měl vyholenou lebku a v uších černý šroub. Zdálo se, že šroub mu prochází hlavou, aniž by uvnitř narazil na odpor. Mladík měl maskáčové kalhoty, černé triko s nápisy ve švabachu a za pasem dýku. Koukl na černocha a utrousil polohlasem: Fuj, ty negře! Snad aby holka viděla, že má taky vlastní názor. Zareagoval jsem, ať si podobné řeči nechá domů. Odsekl: Co mi chceš, ty Žide?“

Že Honza není Žid, to by v tom okamžiku asi nepřiznal, i kdyby ho měli propíchnut. Vtom promluvil černý gentleman: „Rád vám pomohu.“ A zvedl se, takže v tramvaji se rázem setmělo. Černoch byl velký jako Nairobi. Holohlavý kluk se naopak scvrkl a příští stanici vystoupil, až ho Honzovi přišlo trochu líto: „Někdy je ale hanba neozvat se. Kdysi v Německu po hospodách řečnil oficírek, všichni se mu smáli. Za osm let byl kancléřem a smích každého přešel. Proč opakovat stejnou chybu?“

Leon Berger