Pohyboval se krok–sun–tik, takže působil dojmem porouchaného robota, oči jako dva zrnící displeje, a že v něm nějaký obvod vyhořel, už delší čas netrefil ani k holiči: rasputinské vlasy a vousy semu draly z hlavy jako změť pokroucených měděných drátků, z pórů mokval tekutý elektrolyt potu a sebelítosti. „Jéžiš,“ povídám, „Kokeši, co je ti?“ Natočil se po zvuku, ale nezdálo se, že mě poznal. Bylo to metr od našeho baráku, vzal jsem ho za loket, nasměroval do dveří a po schodech do prvního patra, v pokoji jsem do něj drcl a on padl do křesla, já natočil velkou sklenici ledové HąOa přemítal, co si v bytě počnu s mrtvolou.
Zatím dýchal. Poskytl mi i vysvětlení. Po třiatřicetiletém soužití a výchově dvou dítek podala paní Kokešová žádost o rozvod, a to pro nepřekonatelný odpor. Odpor k manželovi pociťovala vždy, jen si to včas neuvědomila. Nemít kamarádku Jiřinu, snad by se jí ani neotevřely oči. „I ty večeře a nedělní obědy, co jí vařím, prej třiatřicet roků pojídá s odporem!“ hořekoval Kokeš. „Ptala se mě, comáze života, když já se sobecky věnuju jen svý práci.
Hnusím se jí, a ještě k tomumě nevidí celej den!“ Řekl jsem, že to nedává smysl, ale on pokračoval dál: „Nejhorší je, že Jiřině vykládala omým loňským úrazu. Smály se dvě hodiny, jaký jsem nemehlo.“ Což o to, Kokeš je expert: loni si při mytí nádobí zadřel pod nehet ztuhlý úlomek makaronu. Ruka muotekla a lékaři dokonce zvažovali amputaci. „Nemá proč si mě vážit,“ zajíkal se Kokeš studem. „A já přitom bez ní nedokážu žít! Jak jimámobměkčit?“
Viděl jsem tu paní jen jednou, její nabroušený pohled mi pronikl tělem a vyjel hrotem mezi lopatkami, a ona tím pohledem v ráně ještě pootočila. Tu dojmout nešlo. Teď prý doma pořád ječí. Vše v domácnosti se muselo rozdělit. „Každou chvíli na mě vyjede, že jí něco beru,“ jektal zuby Kokeš. „V koupelně jí dokazuju, že zubní pasta je skutečně moje, takže už rovnou nechávám u věcí přiložený účtenky.
Nedávno jsem v drogerii koupil šampon v akci, ukážu jí ho a ptám se, říká ti ta značka něco?Aona, aniž zvedne oči, odpoví: Ano, je můj, okamžitě mi ho vrať!“ Nechtěl právníka ani psychiatra. Čtvrt roku mi chodil plakat na rameni, ale přesto se vzpamatovával. Když 4. května v 11.15 opouštěl soudní síň, rozeslal esemesku: „Zachovalý muž pozdně středního věku hledá partnerku za účelem občasných schůzek. Značka: Čerstvě rozvedený.“ Ajá se o něho přestal bát. Ale co ta chudák ženská, která teď v prázdném bytě nemá koho týrat?
LEON BERGER