VYBERTE SI REGION

V koridoru

Naplánovali jsme si cestu do Senohrab. Máme tam trasu lesem podle vody, která nikdy nezklame, a dost dlouho jsme tam nebyli. Na výlety jezdíme zásadně vlakem. Už jen ta cesta znamenala vždycky čirou radost.

14.4.2008
SDÍLEJ:

Foto:

Nevím jak vy, ale já mám vlaky ráda. Z podobného důvodu, z jakého mi moc nejde pod nos televize. Snažila jsem se přijít na to, co přesně mi na té televizi vlastně vadí. Nejspíš mi prostě nesedí, že nám doma, v našem nejsoukromějším prostoru, mluví, křičí a brečí cizí lidi, a občas tam vyvádějí věci, za které by byl host asi vystrčen za dveře. A vaše role je bez textu. Máte sedět, zírat a držet pysk. Zato ve vlaku, olala! Ve vagonu, kde nejsou kupé, takže vás jede třeba padesát pod jednou střechou. Občas tam zavládne atmosféra, jako byste všichni patřili do jedné party, která má společný cíl, a to je pak něco!

Tuhle mi jeden pán celou cestu vykládal o svém brambořišti. „Kdyby se všechny řádky mých brambor zařadily za sebe, takže by vznikl řádek jeden,“ řekl ten pán a oči mu zářily, „dokázal bych jím obtočit…“ Rovník ne, ale něco hodně velkého, nevzpomínám si už, co to bylo.

Ono na tom nakonec nezáleží, záleží na tomhle: Řekněte, jak často máte šanci popovídat si od srdce o bramborách? Navíc je to aktuální, když OSN na letošek vyhlásilo rok brambor. A kdy jste naposledy použili slovo brambořiště? Já asi nikdy. Dokonce jsem zapomněla, že takové slovo existuje.

Jiný člověk mezi řečí otevřel náprsní tašku a místo fotek dětí a vnoučat nám hrdě předvedl barevné portréty svých krůt. Člověka to obohatí. Ve vlaku se mi pokaždé znovu připomene, že život je projekt, který se dá naplnit na milion způsobů. Že radost a štěstí na nás sestupují ve spoustě podob, jen se tomu otevřít.

A teď jsme tedy vyrazili do Senohrab. Známe na té trase každou zastávku, každou výhybku, každý průhled lesem do kraje. Když to přeženu, máme přepočítané slepice pana přednosty. Vyjeli jsme – a hrůza. Všechno, doslova všechno po obou stranách zmizelo za hradbou z betonu. Jeli jsme koridorem. Neviděli jsme nic. A pak to začalo: „Tady je velká louka,“ povídá jeden z cestujících. „A teď by bylo vidět daleko do kraje,“ povídá po chvíli jiný. „V tomhle místě je za řekou kostelík,“ hlásila popaměti stará paní. Zapojil se celý vagon. Kdepak, co máte vevnitř, to vám zvenku nikdo nevezme.

Naďa Klevisová

14.4.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Nezvládnutý staford napadl na ulici dalšího psa, skončil v útulku

Olomoucký kraj – Policisté se zabývají případem nebezpečného křížence stafordšírského teriéra, který v Zábřehu napadl několik psů i lidí. Poslední incident se stal zkraje týdne poblíž husitského kostela u areálu bývalých kasáren, kde staford zaútočil na dalšího psa. Toho majitelka právě venčila.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies