Tímhle si láme hlavu kdekdo od Platona, přes Adama Smitha, Sigmunda Freuda nebo Machiavelliho. V jejich dílech najdeme „věčné“ pravdy, o něž by se mohl schopný politik a manažer opřít.

Ne každý je schopen. Zjistil jsem to nedávno, když můj kamarád odešel z jedné firmy. Vždycky patřil mezi pedanty a lidi, co rádi rozhodují. Nenadálé potíže firmy, které musel řešit, mu ale nakonec rozeštvaly tým a on naštvaný odešel. Patřil přitom mezi vášnivé čtenáře Machiavelliho, metody řízení zkoumal vědecky a snažil se jimi řídit. Kdybyste na něj vybafli, které knihy má nejraději, byly by to příručky, jak se stát úspěšným. Jenomže právě on se stal příkladem, že ještě nebylo dost napsáno o tom, proč se někteří lidé navzdory znalostem o úspěchu nestanou úspěšnými šéfy. Obklopil se totiž lidmi, kteří přispěli k jeho pádu.

Machiavelli ve Vladaři přitom napsal: „Každý dvůr obchází smrtelné nebezpečí patolízalství a pochlebování a odolat mu dokáže jen střízlivý muž a dobrý znalec lidských povah. Ti, kdo se příliš zabývají sami sebou a vlastními skutky, podléhají snadno sebeklamu, a nejsou tudíž imunní ani vůči lichocení. Je jen jediný způsob, jak se nestát jeho obětí – dát lidem najevo, že tě pravdou neurazí. To ovšem neznamená, že si může přijít kdekdo a vykládat vládci bez obalu, co ho napadne. Takový pán přijde o vážnost. Moudrý vždy volí střední cestu: radí se jen s úzkým kruhem vyvolenců, a to ještě jen tehdy, když on sám chce. Má se dovolávat jejich názoru ve všem důležitém a chovat se k členům rady tak, aby je podněcoval k co největší otevřenosti, ale pak se má rozhodnout sám a na svém postoji setrvat.“

Myslím, že nebyla o logice fungování vedení politických stran, států, firem nebo i spolků napsaná lepší definice. Jasně ukazuje riziko, s nímž se každý odpovědný vůdce nebo vedoucí manažer potká: lidé kolem něj se mohou stát jeho největším nepřítelem. Ne kvůli tomu, že by chtěli jeho místo, nebo jej nenáviděli, naopak, právě kvůli tomu, že jej budou mít rádi a navíc budou milovat přízeň, kterou jim dává, že mu budou odpírat nepříjemné zprávy, budou jej chtít udržet v dobré náladě, pocitu úspěšnosti a tím jej zavedou do světa iluzí, kde nic nekončí dobře.

To se stalo i kamarádovi. Jeho tým mu pochleboval a on podlehl všemu, co mu poté říkali. Nakonec odešel s tím, že byl podveden. Jenže on nebyl podveden, stal se pouze obětí vlastní slabosti. Přitom dobře věděl, že se má vyvarovat pochlebovačů, že by měl kolem sebe mít rozumné kritické mozky a rozhodovat se pak uvážlivě.

Jenomže onomu sebeklamu jménem „neomylnost a genialita ega“ se člověk těžko brání. Pohnutky pro naše konání totiž nevycházejí z rozumu, ten pouze analyzuje události a je vodítkem k akci. Pochody v lidské psychice, které se odehrávají při rozhodování a myšlení, se dají stále nazvat jen lehce animálním termínem: instinkt. Člověk instinktivně cítí, že někdo účelově pochlebuje, zavádí jej na scestí, brousí si zuby na jeho místo, chce, aby neuspěl.

Argumenty a fakta pro takové soudy jsou většinou neurčité, neuchopitelné a pocházejí mnohdy z pomluv a drbů. Člověk se ale musí - navzdory nedostatku věrohodných faktů - rozhodovat, nemůže věčně čekat na důkazy. Musí se spolehnout na emoce, instinkt, šestý smysl.

A tyhle schopnosti člověk buď má, nebo nemá, buď je umí v sobě rozvíjet zkušenostmi, povahou a pozorováním, nebo nikdy nepochopí, jak společnost funguje. Většina pravd o lidském chování už byla napsána, ale ne každý je schopen je přečíst tak, aby je využil úspěšně v praxi.

Milan Fridrich