Odepsal jsem lakonické „Já vím,“ a nechal věc plavat. Jenže Eiffelka nenechala plavat moje šrouby v mozku. Jak to, že stavba, kterou viděl tisíckrát na fotografii, učil se o jejím smyslu a vzniku na základní škole a jméno slavné věže konstruktéra Eiffela vyslovil snad víckrát, než kolik snědl porcí vepřového s knedlíkem, jej dokáže ohromit v reálu natolik, že píše přes půl Evropy esemesku?

Většinou realita spíš lidi zklame, tentokrát došlo k opaku, skutečnost byla silnější než sny. Říkám tomu syndrom perspektivy. Občas do našeho života vstupuje nepozvaná zkušenost, která mu dá novou „perspektivu“. Vím, jak se kdysi vrátil známý z Moskvy, rusista. Prohlédl si Rudé náměstí, Arbat a zjistil, že Moskva nemá duši.

Zcela zdrcený bloumal městem, a poté se rozhodl, že se bude věnovat čínštině. Vystudoval ji a nyní tráví většinu času v Pekingu nebo Šanghaji. Realita mu změnila pohled na studovaný materiál, spatřil skutečnost, která je za oněmi slovy, za ruskými básněmi a heroickou i brutálně děsivou historií: malé náměstí v hlavním městě. Jiný známý procestoval celý svět, neustále se honil za novými zážitky, a pokud by mohl, vyrazil by třeba na Měsíc i s vědomím, že to bude cesta zcela poslední.

Náhodou pak vyrazil s partou do Slovenského středohoří, seznámil se s Mariannou a strávil tam léto, od té chvíle deset let jezdí každé léto mezi hory a skály. Nezměnila ho jen Marianna, byl zcela uchvácen přírodou a nedokázal si už představit nic, co by ho mohlo zasáhnout víc. Nepotřeboval už jít dál. Byl opravdu na konci cesty.

Uvědomil jsem si, že právě tohle je děj, který se odehrál v srdci a mozku mého kamaráda v Paříži. To nebyl jen výkřik, slepe nec slov, který nás měl propojit, bylo to poselství, že našel věc, o které netušil, že vůbec může na jeho život mít takový vliv. Našel novou perspektivu, která se mu do života promítne. Člověk může chodit světem, cestovat a roky se mu nic nestane, a pak přijede do Paříže a potká jej nejúžasnější scenerie. Mně se něco podobného stalo v Sydney u budovy Opery při západu slunce. Ta chvíle mi běhá po nervových vláknech v obraze téměř den co den jako nejkrásnější scenerie. Je to perspektiva, kterou vše poměřuji. Byla to krása způsobující závrať.