Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Fero Fenič: Chci mít čistou hlavu

Praha /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ – Ve čtvrtek slavnostně zahájí Mezinárodní filmový festival Febiofest, u jehož zrodu před osmnácti lety stál. Na kontě má desítky dokumentů a spoustu práce ve Febiu, přivedl na svět Českou sodu a další zajímavé cykly a originální projekty. O víkendu oslavil Fero Fenič své životní jubileum, ale počet svých křížků nechce prozrazovat. Přestože na ně ani trochu nevypadá. S režisérem a producentem Ferem Feničem jsme si povídali o Febiofestu, osudovém Džusovém románu a poloprázdném diáři…

21.3.2011
SDÍLEJ:

Režisér a producent Fero Fenič.Foto: DENÍK/ David Taneček

Hodně věcí jste vybudoval. Máte být na co pyšný. Považujete přesto něco za svou prohru?

Myslím, že všechno je, jak mělo být. Ke svému osudu přistupuji odevzdaně. Málokdy lituji toho, co jsem udělal, víc mě vždy mrzí to, co jsem mohl a neudělal. Poslední rok si však intenzivněji kladu otázku, jestli dokážu další ročníky Febiofestu ještě se svým malým týmem vést dál. Sice neumím být nečinný, nikdy v životě jsem se neflákal a vždy spoléhal jen na sebe, ale stále více přemýšlím, jestli jsem nepromarnil svou kariéru jako tvůrce, protože dnes už jen řediteluji a produkuji. Sloužím víc jiným, než sobě. Ale jsem z generace, kterou silně poznamenala totalitní doba, kdy tvůrčí možnosti byly limitované politickými podmínkami. Kdybych nezačal točit na konci 70. let, ale později, kdoví jak by se pak odvíjel můj život. Zrovna nedávno se mě někdo ptal, jaký mám vztah ke svému prvnímu filmu Džusový román z roku 1984, který byl po svém vzniku zakázán.

Na co jste přišel?

Že to byl osudový krok. Džusovým románem se vše změnilo. Dva roky před tím jsem připravoval na Slovensku snímek Pásla koně na betoně. Pak mě z toho Milka Zimková se zasloužilým režisérem Štefanem Uhrem vyšoupli. Jenže já nemám ve zvyku dlouho hořekovat a litovat se. Oprášil jsem studentský scénář Džusového románu a nabídnul Barrandovu. Líbil se jim, že byl z dělnického prostředí a naštěstí neodhalili, že nechci točit snímek poplatný režimu, ale zaměřit se na atmosféru doby. Příběh dívky trávící své dny v ubíjejícím prostředí socialistické továrny pak nesmírně pobouřil tehdejší schvalovatele. Začal můj umělecký i občanský pád. Vyhodili mě z filmového studia Koliba, přišel jsem o práci a živil se všelijak, už mimo film. Krátce před revolucí se mi podařilo k filmu znovu vrátit a tuto šanci završit vzpurným podobenstvím Zvláštní bytosti. Jenže zasáhla sametová revoluce a vše, co jsem říkal zašifrovaně, najednou vyčpělo. Film, který mě stál hodně sil, nesplnil úlohu, jakou jsem mu připisoval. Po revoluci, když se rozpadly struktury státního filmu, nebyly peníze už na nic a tak jsem se vrátil tam, kde jsem začínal – k dokumentu. Ten mohl vznikat i na koleně.

Třeba to tak mělo být.

Kdo ví. Každopádně jsem v něm zakotvil na dlouhých dvacet let. Ale tak úspěšně, že už jsem sám nestíhal režírovat a postupně se stal jen producentem.

A váš projekt lifestylové televize?

To nelze považovat za prohru. Že se to dosud nepodařilo, je důsledkem především okolností, které nešlo ovlivnit. Finančních i právních. Měl jsem představu, že televize bude završením mé práce ve Febiu. Byl jsem jediný tvůrce, který vytvořil a rozvinul tak rozsáhlou tvůrčí dílnu a tedy mohl zúročit své zkušenosti i schopnosti v takovém projektu. Měl jsem připravené zajímavé programové nápady, spolupráci s řadou kvalitních a podnětných lidí, dobrá témata pro širokou vrstvu diváků. Když se pro něco nadchnu, jsem schopen nadlidských výkonů.

Třeba na televizi ještě někdy dojde.

Samozřejmě, já jsem se té myšlenky dosud nevzdal. Koneckonců, licenci stále vlastním, a pokud by se objevil investor, bylo by možné ji znovu velmi lehce oživit.

Dovolte jednu osobní otázku – nikdy jste neuvažoval o dětech? Třeba o adopci? Samota je vaše volba?

Jsem z pěti dětí, z harmonické křesťanské rodiny. Vždy jsem po tom toužil. Ale v dobách, kdy tomu odpovídal můj věk, z různých důvodů k tomu nedošlo. Ani adopce nesezdaných partnerů nepřicházely v úvahu. Tahle možnost přišla pro mě pozdě.

I později člověk ještě rodičovství zvládne…

Já jsem až cholericky zodpovědný a všechno, co dělám, dělám naplno. Neumím si představit, že bych měl dítě a neměl bych na něj tolik času, kolik by vyžadovalo. Měl jsem příklad ve své rodině. Moje maminka vlastně nikdy nebyla zaměstnaná, jak to známe dnes – věnovala se rodině a práci kolem domu. Já proto nezažil jesle, školku, družinu. Ani školní jídelnu. Záviděl jsem to svým spolužákům. Všichni šli do jídelny, já domů. Tam byl připravený oběd. Rodina žila kompaktně, ve svornosti a úctě. Asi se to dnes zdá nemožné, ale já si nepamatuji, že by na sebe rodiče někdy křičeli. Rozhádané manžele znám jen z filmu.

Takže jste zvolil poklidný život bez pocitu rozpolcenosti. A nechybí mu přece jen něco?

Fakt, že jsem nedokázal realizovat stejný rodinný model, v jakém jsem vyrostl, mě samozřejmě možná v něčem ochuzuje. Je určitou překážkou. Ale nacházím radost v jiných věcech – mám rád cestování, dálky, nové krajiny, lidi. Žiji daleko intenzivněji, než by mi to dovolovala rodina a moje zodpovědnost k ní. Snažím se ze sebe dát vše, co může být někomu užitečné. Svoji přítomnost na tomto světě vnímám jako šanci něčím přispět a zanechat po sobě nějakou práci. Za svůj svobodný život platím daň určité samoty. Ale zjišťuji, že většina známých, které mám a kteří založili i několik rodin, nakonec žije stejně opuštěně jako já, protože v téhle době už jsou pevné rodinné svazky v menšině…

Vaši svobodu dokazuje i váš diář. Jste pověstný v tom, že neplánujete víc než dva týdny dopředu.

To je pravda. Náš společný kamarád, zesnulý publicista a producent Pavel Melounek, měl vždycky úplně začerněný kalendář, desítky stránek dopředu. Já to nesnáším. Nechci mít svůj život naplánovaný dopředu a být ve vleku povinných schůzek a akcí. Neplánuji si nic na delší dobu, než dva týdny dopředu. Chci mít čistou hlavu a užít si každý krásný okamžik tak, jak chci, ne jak mi to dovoluje nějaký časový plán. Trvalo léta, než jsem k tomuto stavu dospěl, ale teď věřím, že už to takhle zůstane. V podstatě jsem šťastný člověk.

Autor: Jana Podskalská

21.3.2011
SDÍLEJ:
Jan Tříska.
AKTUALIZOVÁNO
2 12

Herec Jan Tříska se zranil při pádu z Karlova mostu, je ve vážném stavu

Ilustrační foto.
4 67

Taneční kurzy jsou drahé, vyjdou na tisíce korun. Zájem je ale velký

SLEDUJEME ON-LINE / AKTUALIZOVÁNO

Německé volby jsou v plném proudu. Politici nabádají k účasti

/FOTOGALERIE/ Úderem osmé hodiny se otevřelo více než 73 tisíc volebních místností. Němci mají deset hodin na to, aby do volebních uren odevzdali svůj hlas a rozhodli tak o budoucím složení Spolkového sněmu.

Čech se zranil při pádu v rakouských Alpách. Je ve velmi vážném stavu

Třicetiletý český alpinista se v sobotu zranil při pádu v severorakouském alpském středisku Hinterstoder.  Muž je podle policie ve vážném stavu. Informovala o tom v neděli agentura APA.

VIDEO: Za 45 minut 260 gramů másla

Jak na vlastní máslo? To jsme si vyzkoušeli v redakci Deníku.

Bookmakeři: Volby vyhraje ANO, ovšem 27 procent nezíská

Velkým favoritem říjnových voleb do Poslanecké sněmovny je podle bookmakerů stále hnutí ANO s kurzem 1,1:1 - 1:13:1. Na jeho vítězství jde také zhruba polovina sázek. Zatímco ještě koncem června sázkové kanceláře považovaly za téměř jisté překročení 27 procent (1,45:1), nyní už je podle nich tato varianta velmi nepravděpodobná (až 4,6:1). Vyplývá to z vyjádření sázkových kanceláří, které oslovila média. Za ANO následují ČSSD (8:1 - 9:1) a KSČM (11:1 - 13:1). Celkový objem sázek už přesáhl 30 milionů korun.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení