Herec Ondřej Sokol: Ikonické případy z devadesátek jsme sledovali a prožívali

„Většina z toho, co se v seriálu odehrává, jsou ikonické případy z devadesátých let, které jsme všichni prožívali a denně je sledovali. Tím pádem jsem si povědomí o nich nemusel nijak občerstvovat. Kdykoliv však byl na natáčení přítomný scenárista Josef Mareš, který mnohé z těch případů sám vyšetřoval, tahali jsme z něj nejrůznější detaily. A že jich bylo,“ uvádí Ondřej Sokol, s nímž a jeho kolegy se budou diváci setkávat ještě po pět následujících nedělních večerů.

Existuje nějaký konkrétní případ, který vámi otřásl?
Teď už vlastně ani ne. Spousta z nich se točila kolem kontroverzního podnikatele a majitele Discolandu Ivana Jonáka, orlických vražd… Dopodrobna o tom pojednávala spousta článků v tisku či reportáží v rozhlase a televizi. Jsou to věci, které jsme fakt strašně řešili. V tomto ohledu není podle mého soudu v seriálu slabé místo, scénáře jsou skvělé. Musím říct, že tím, že jsem byl v devadesátých letech student, mám tu dobu jednoznačně spojenou s dospíváním. Nejenže si z ní spoustu pamatuju, ale navíc mám pocit, že jsem se v ní jaksi sám „utvořil“. Něco takového ale muselo nějakým způsobem zasáhnout každého, kdo to zažil.

Bouřlivé Devadesátky. Oblíbené Případy 1. oddělení se vrací v novém kabátě

V Devadesátkách, které dějově předcházejí Případům 1. oddělení, hrajete úlohu, jež už ale ve zmiňovaných „případech“ není. Jak byste ji charakterizoval?
Ano, v následujících dílech není z důvodu, že se zaplete s podsvětím a už z toho nedokáže vybřednout. Samozřejmě se tím pádem neříká, o koho se jednalo ve skutečnosti. Navíc jde o postavu, jejíž charakter je založený na několika reálných policistech. O to zajímavější je to však na ztvárnění. Jinak jsem ale Případy 1. oddělení sledoval. Velice mě na nich baví autentický vhled už zmiňovaného scenáristy Josefa Mareše na to, co se skutečně stalo. To mi na tom přijde skvělé a fascinuje mě to i na Devadesátkách.

Měli jste coby herci možnost přinášet do natáčení něco svého?
Nebyl problém si do některé situace přidat slovíčko, ale spíš jsme všichni usilovali o to, abychom to nezkazili jeden druhému. A pokud jde o mého parťáka Martin Fingera – snažili jsme se využít i chemie, která mezi námi jako kolegy funguje. Osobně jsem cítil hlavně velkou pokoru vůči policejní práci. Je to něco, co se snad nedá ani popsat.

Anny. Dokument o stárnoucí prostitutce šokuje i udivuje upřímností hrdinky

Být v devadesátých letech kriminalistou, nebyl zjevně žádný med. Chtělo to silnou náturu…
Zcela určitě. Však také mnozí z policistů v seriálu žehrají na politický převrat, protože se ocitli v nezvladatelné záplavě zločinu. Vůbec na to nebyli připraveni. To znamená, že to, co prožívali, bylo nesmírně náročné a opravdu šílené.

Nedávno jste hrál i v Rédlovi, čtyřdílné detektivce o jednom organizovaném zločinu v porevolučním Československu. Takže se dát říct, že Devadesátky jsou pro vás vstupem do stejné řeky. Vítaným?
No, ne úplně šťastnou vzpomínku pro mě představuje oblečení – mimochodem v Devadesátkách využíváme spoustu kostýmů z Rédla. Tehdy mi přišlo příjemné – nyní je to však poměrně bolestivé setkání, i když se to zase vrací do módy. I díky němu se režiséru Peteru Bebjakovi podařilo vytvořit atmosféru, která věrně vystihuje ony divoké časy. Hlavně jsem ale uvítal, že jsem si mohl zahrát právě v takovém seriálu, protože málokdy má člověk možnost být „u pramene“ zdrojů.