Je tak trochu symbolické, že pět let po vydání knihy spisovatele málem stihl stejný osud jako některé jeho hrdiny. Nicméně ona „náhoda" či autorova rychlá reakce, chcete-li, mu před dvěma lety zachránila život při prasklé srdeční aortě. Jeho anděl se patrně dost nadřel. A nadře se i čtveřice strážců v knize, která patří mimochodem ve Vieweghově tvorbě k těm pronikavějším a přemýšlivějším.
Spisovatel i Nellis exponují minipříběhy svých postav i jejich neodvratný úděl už na samém začátku - andělé sedí na pražském Nuselském mostě, který je kvůli častým sebevraždám spjat se smrtí víc než kterékoli jiné místo u nás. A vedou disputace na téma lidí, jejich smrtelnosti i smyslu života, který tak často marníme v nepodstatných věcech. V krátkých prostřizích se seznámíme s jednotlivými aktéry – řidičem autoškoly Karlem, jeho životem zahořklou ženou Marií, ovdovělou Ester, jež dochází ke Karlovi na hodiny řízení, Zdeňkem, jenž se chystá spáchat sebevraždu, protože nedokáže žít bez ženy, kterou mu kdysi přebral kamarád. A také s rodinou zmíněného kamaráda i se Zdeňkovou matkou, hledající útěchu a naději pro syna v esoterice. Oba muži – Karel a Zdeněk – mají před sebou svůj poslední den, jehož odpočet hodin už začal (i na plátně). Úkolem andělů je pokusit se nenápadnými manévry umožnit jim a jejich blízkým, aby jej prožili s radostí a ve smíření…
Uchopit sevřený děj autorovy novely, kde klíčový význam hrají vnitřní promluvy a komentáře andělů, jistě nebylo lehké. Režisérka vsadila na dějové a kuriozní scény, jež oproti knize rozvinula (včetně rozkošné pasáže s vyplněním Karlova snu o orálním kontaktu), řadě dialogových pasáží i monologů se ale nevyhnula. Asi nejproblematičtějšími místy jsou ta andělská, v nichž se autoři scénáře pokusili (na rozdíl od knihy) o jisté odlehčení. Vtipné hlášky, jež najdeme i v knize, divácky fungují („Jsme tým. Mordparta", „já mám času dost"), pokusy o aktuální akcenty (nezbytný iPad) a stylizace andělů do „veselé party" na hraně karikatury už méně. Nemluvě o upovídanosti plné „mouder", jíž je tu trochu více, než plátno snese.
Co ovšem funguje přesvědčivě, jsou všední chvíle lidí, v nichž se Nellis dostává na svou parketu a schopnost zkratky – ať je to trefně načrtnutá domácnost snivého mužského a unaveného ženského světa Karla a Marie, poznamenaného citovou prázdnotou vztahu, smutně groteskní rozmluvy Zdenkovy matky s „andělskými kartami", či její letitá nevraživost k Marii, jež je bohužel matkou onoho zlotřilce, který může za neštěstí jejího syna. Velmi křehce a dojemně působí okamžiky porozumění mezi Karlem a Ester. Je to i zásluhou dobře vedených herců, kteří tu nehrají své obvyklé „škatulky", ale zůstali v příjemné civilní rovině (Bolek Polívka, Zuzana Bydžovská, Zuzana Kronerová, Klára Melíšková). Výrazně filmu pomáhá hudba. Talentovaný Michal Novinski (Ve stínu) napsal vynikající doprovod, který neruší, ale s citem navozuje stoupající neklid a neodvratnost osudu až do dramatického finále, jež je mimomochodem bravurně natočeno.
„Nebem nad Prahou" (abychom připomněli mimořádný Wendersův film Nebe nad Berlínem) Nellisini andělé nejsou. Mají ale navzdory jistému zjednodušení jednu výhodu - šanci oslovit početnější publikum, které by jinak asi o věcech pozemských i nadpozemských přemýšlet nechtělo. I kdyby její film přiměl jediného diváka odcházet ráno z domova místo hněvu s úsměvem a polibkem, nebude to málo. Protože nikdo z nás neví, jestli osudový odpočet už náhodou nezačal…