Baví vás po těch letech ještě s kinematografem jezdit?

Dobíjí mě, když večer potkám spoustu lidí, kteří jsou rádi, že jsme přijeli. Máme tu taky nové kluky, promítače. Trochu jsem se bál, jací budou, jestli ta dnešní generace není horší. A není. Je výborná. To je další důvod, proč to dělám. Taky mě baví pořád někde courat po městech a po světě, vymýšlet nové věci a nebýt pořád na jednom místě.

Letos jste připravili projekt pro nemocného Martina Zelinku.

Z toho jsem nadšený. Stávají se neskutečné věci. Soudržnost lidí se oživuje. Všichni pomáhají. Nesedí jen v kině, ale chodí i během dne. Kdekoliv nás potkají nebo zaklepou na maringotku, donesou peníze. V dnešní době, když vidím, jak jsou všichni naštvaní na politiky, jak se bezostyšně loupí a krade, chtějí něčemu věřit. Myslím si, že za těch jednadvacet let nám věří, že nekrademe. Je to taková deviza. Nechci, aby svoboda zmizela. Zažil jsem to, když jsme začínali. Tenkrát jsem potkával starosty a primátory, kteří byli poznamenaní revolucí. Všichni jsme toužili po svobodě. Teď, když ji mám, tak mě někdo trápí. Ničí to, co nevybudoval. Nevím, kdo jim dal právo se tak chovat. To, co jsem dříve obhajoval, tak teď si s tím nevím rady. Proto jsem rád, že se mohu podílet na tom, že pro lidi dělám něco hezkého. I režiséři, kteří točí filmy, jsou rádi, že je pouštíme. Vidí je spousta lidí, kteří by do kina třeba ani nepřišli, protože na to nemají. Můžeme být kýmsi, kdo k nim přijede. Říkal jsem si: Na co byla náměstí? Na to, aby se na nich scházeli lidi. Koukejte se, jak všichni chodí na filmy. A to je ta člověčina, která mě zajímá a baví. Je inspirativní a přináší spoustu podnětů pro život.

Když nejdou lidé do kina, tak vy přijedete za nimi.

Vplouvání do měst jsme si vyjezdili sami. Komunisti nás zavřeli a mysleli si, kdo ví co. Pak se hranice otevřely. Někdo odešel, někdo se vrátil, spousta lidí zůstala. Kdyby v naší zemičce nebylo lupičů, tak by tady bylo tak dobře. Co můžu teď změnit, tak měním. Aspoň na dvě hodiny měním lidem jejich život. Užívají si. Dělám to pro ně celý život. Vystudoval jsem kumštýřskou školu a myslím si, že je poctivé dávat lidi dohromady a využívat k tomu náměstí, vybírat penízky a pomáhat tam, kde je to zapotřebí. Důvěra lidí je obrovská. Už jsme vybrali přes šest milionů.

Vzpomínáte si, co bylo na začátku, jak to všechno začalo?

Byl jsem nezaměstnaný. Ačkoliv jsem dělal revoluci, vyhodili mě z vysoké školy, kde jsem učil. Chodil jsem po konkurzech, chtěl jsem dělat ředitele základní školy. Nabídli mi místo ředitele okresní správy kin. Doba po revoluci byla hodně dynamická, měl jsem ji rád. Všechno se měnilo. Ti, co tam byli dříve, si s tím nevěděli rady, a pak tam přišli takoví blázni jako já. Všechno běželo, nikdo nic nezakazoval. Dnes už se zase vracejí k tomu, jak nám to znepříjemnit, aby se to či ono změnilo. Úřední šiml má navrch a to dříve nebylo.

Jak vás napadlo spojit promítání s dobročinností?

Mohou za to moravské povodně. Vzpomínám si, jak jsme stáli pořád na jednom místě a promítali stále stejné filmy, protože jiné nepřicházely. Byly utopené. Nejezdily ani vlaky. To byl impulz: „My, Moraváci, chceme pomoci!" Tehdy jsme vyjeli poprvé. Měli jsme štěstí, že to byl rok 1998, kdy česká kinematografie slavila sté výročí a oslavovalo se osmdesáté výročí Československa. Tenkrát jsme jeli z Bratislavy až do Prahy. Hráli jsme na Staroměstském náměstí a tam to tenkrát taky začalo. A tak jsme tady.

Kinematograf bratří Čadíků promítá až do pátku na moravskotřebovském náměstí. Potom se vydá do Chornic. Tam se zdrží od soboty do úterý 28. srpna.