Podobně jako u Ed Wooda inspiroval se režisér skutečnými postavami, v tomto případě aktéry šokujícího podvodu, který rozvířil počátkem 50. let 20. století klidné společenské vody. Z Waltera Keana, slavného malíře postav s velkýma očima, se vyklubal podvodník značného kalibru poté, co jeho manželka zveřejnila fakt, že autorkou všech děl je ona. Je vcelku pochopitelné, že Burtona – rovněž nadaného výtvarníka (jehož obrazy a filmové skici jsme mohli loni vidět i v Praze) – příběh o krádeži umělecké značky a slávy zaujal.
Na své poměry přistoupil k této kauze, jež skončila před soudem, velmi korektně a střídmě. Natočil takřka starosvětským způsobem a s citem pro dobové detaily civilní příběh o tom, jak snadno lze oklamat vlastní ženu i svět. Stačí, když je člověk zručný obchodník a ještě zručnější manipulátor. Burton začíná příběh své hrdinky Margareth útěkem od prvního manžela. S malou dcerou se usazuje v San Francisku a malbou obrazů se snaží vydělat si na živobytí. Tady, mezi pouličními umělci, se seznámí s Walterem. Zdatným mluvkou, který umí osamělé ženě v nesnázích zalichotit a který záhy odhadne tržní potenciál jejích neobvyklých melancholických děl…
Autoři scénáře (Scott Alexander a Larry Karaszewski) tak trochu předznamenávají dobu tržní komerce, jež válcuje umění dnes. Film je dojemným příběhem o tom, že nestačí mít jen talent, ale že důležitou součástí umělecké tvorby je i schopnost prosadit se. Je o tom, jak těžké může být nenechat si ukrást tvůrčí identitu. Právě Burton se svou pověstnou plachostí nejspíš velmi dobře věděl, o čem v tomto filmu vypráví. A není názornějšího kontrastu těchto dvou světů – múzy a trhu – než v příběhu manželů Keanových, dvou odlišných přístupů k životu. Světa obchodu a kalkulu se světem umělce, jenž bývá na rozdíl od toho prvního uzavřen mezi čtyři stěny, mimo společenský ruch (a často i mimo kontrolu nad prezentací svého díla). A kde svou roli sehrává i dobová rodinná morálka (když farář radí Margareth při zpovědi, že má poslechnout manželův úsudek…).
Burton našel jako vždy pro postavy ideální herce: Amy Adamsovou, jež dala své zprvu naivní malířce jistou starosvětskost a introverzi, a Christopha Waltze, jehož všeho schopný manažer Walter nakonec uvěří i vlastním lžím. Na Waltzovu obchodnickou vyřídilku a suverenitu je vskutku radost se dívat. Řadu scén si Burton užil i jako výtvarník – který si hraje s kompozicí a barvami (ať při havajské svatbě v růžové a bílé či na pláži se sytě azurovým mořem a košilí téže barvy, do které oblékl Waltze). Působivé jsou také záběry z domu Keanových, kde zprvu nevinné odlesky hladiny bazénu na zdech dostávají ve finále manželských hádek podoby dramatické kulisy.
Burtonův film o jednom uměleckém skandálu lze číst různě. Jedno z něj ovšem vyplývá zcela jednoznačně: co je podstatou tvorby jako takové. A co dává umění onu nepopsatelnou magii a přesvědčivost – totiž vnitřní prožitek a emoce. Právě smutek a osamělost, jimiž Margareth prošla, se vepsaly do oněch tajemných „big" očí postav z jejích obrazů, jež uhranuly svět (fakt, že se posléze staly předmětem byznysu, je už zase jiná kapitola). Teprve v klíčové scéně umělecké konfrontace se definitivně prokáže, čí je originalita úspěšných děl. A že si ji navzdory té nejrafinovanější rétorice nelze přivlastnit, pakliže k ní člověk nemá vlohy…