Takovým dílem jsou například Manželské etudy, pozorující život párů, které se braly v osmdesátých letech, nebo také snímek René, jehož život se autorka snažila zachytit od osmdesátých let, kdy se René dostal poprvé do vězení.

„Bylo to léto 1989 a idea byla točit mladé lidi, kteří mají před sebou měsíce vězení, a jak potom vejdou do života a budou dál žít. Zda je vězení nějak poznamená, či ne. To je pro dokumentaristu nejistota, protože neví, co se bude dít. A taky že se odehrála věc naprosto nečekaná. Přišla amnestie. Všechno bylo najednou jinak. U časosběrných projektů nikdy nevíte, co bude. Nedá se nic předpokládat ani to nemůžete naplánovat," řekla ve středu v Jihlavě Třeštíková při ukázkách ze svého dokumentu René.

HOTOVO ZA DVACET LET

Třeštíková Reného natáčela dvacet let do roku 2008. Za tu dobu ho natolik poznala, že se otevřelo i téma, jaký je vlastně vztah dokumentaristky s lidmi před kamerou.

„Je to tak, že se vzájemně poznamenáváme. Přišla jsem na to, že tím, že kontakt je tak dlouhodobý a prochází nejrůznějšími peripetiemi, setkáváme se v nejrůznějších prostředích, není vlastně možné, aby to nepoznamenalo obě strany. Nejen oni jsou poznamenaní tím, že je někdo natáčí, ale i já jsem se tak stala jinou," okomentovala vliv své práce dokumentaristka.

Helena Třeštíková také v Jihlavě polemizovala nad etikou při natáčení a nad tím, jak to udělat, aby se lidé před kamerou necítili využití. „Nikdo není jen objektem pozorování," podotkla Třeštíková. Zároveň však dodala, že její vztah s Reném zdeformovalo, že jí po roce natáčení vykradl byt. I po všech nesnázích je s ním však v kontaktu do dnešního dne. „Je to jenom takový příklad toho, že celá filmová práce je intenzivnější než běžná dokumentaristika a člověk do toho vkládá víc ze sebe. Je to intenzivnější, někdy radostnější, někdy tísnivější," uvažovala Třeštíková.

V závěru debaty dokumentaristka dodala, že by chtěla u natáčení časosběrných dokumentů zůstat. Jedním z jejích slavných časosběrných snímků je také Katka, dokumentující mladou drogově závislou dívku. Při jeho střihání autorka bojovala s etikou – co je možné a dobré do dokumentu dát a co ne.

„Šli jsme do toho s tím, že se točí, ať se děje, co se děje," zmínila Třeštíková, přesto však po promítnutí jedné z ukázek z Katky řekla, že i přesto s etickými otázkami neustále zápasila. „Jestli to mělo všechno nějaký smysl, tak ten, že film je používaný ve školách jako protidrogová prevence, a slyšela jsem, že účinek skutečně má. Je hrozné s tím být konfrontován, ale když děláte časosběrný film, nemůžete si vybírat, jak se příběh bude vyvíjet, a točit to, co byste chtěli," uzavřela dokumentaristka Třeštíková.

IVANA HOLZBAUEROVÁ