VYBERTE SI REGION

Cena mě zaskočila, tvrdí autorka filmu Neviditelná bolest Gabriela Jakubcová

Ústí nad Orlicí /ROZHOVOR/ – Už jen dostat se do soutěžního programu respektovaného festivalu dokumentární tvorby Nadotek byl pro mladou domácí autorku Gabrielu Jakubcovou velký úspěch. Vždyť v případě snímku Neviditelná bolest šlo vůbec o její první počin, který původně vznikal jako bakalářská práce v rámci mediálních studií na Západočeské univerzitě v Plzni.

20.11.2012
SDÍLEJ:

Festival dokumentárních filmů Nadotek 2012.Foto: Lukáš Prokeš

Půlhodinový snímek na citlivé téma interrupcí ovšem u poroty zabodoval, a tak se jedna ze dvou jejích cen stěhovala jen kousíček od Malé scény. „S relativním málem se toho povedlo udělat docela dost," hodnotí s odstupem času svou prvotinu, na niž by chtěla časem navázat.

Gabriela Jakubcová.
Ze všeho nejdříve se zeptám na vaše první pocity po zjištění, že jste získala jednu ze dvou cen poroty. Ty musely být dost zvláštní už z toho důvodu, že jste v sále nebyla osobně přítomna, viďte?

Byla jsem zaskočená, normálně se nečervenám, ale kdybych měla tuhle vlastnost… Dověděla jsem se to po telefonu, odjeli jsme s manželem na rodinnou akci. Volal mi jeden ze členů poroty Martin Štoll, setkat se s ním předchozí den pro mne byla velká čest. Prý po velkém boji, kdy padaly spousty argumentů, se nakonec porota rozhodla dát cenu našemu filmu.


Když se podívám na výsledkovou listinu, čtu tam: Špátová, Sommerová, Jakubcová. To nezní špatně, že?
To tedy ne. (úsměv)


Která Olga je vám svou tvorbou bližší?
Abych se přiznala, nepracuju v této oblasti tak dlouho, abych mohla objektivně posuzovat, vždyť Neviditelná bolest je můj první film. Viděla jsem samozřejmě nějaké věci od obou. U Olgy Sommerové se mi líbí její opravdu poctivá práce, jak je schopna jít do hloubky, seznámit se s lidmi a vytvořit si s nimi nějaký vztah.


Ona je tedy vaším vzorem, nebo by se našel i někdo další?
Když jsem začínala s filmem na téma interrupce, hledala jsem někoho, kdo se podobným tématem zabýval. Našla jsem dokumenty od Dagmar Smržové, a ty mne hodně oslovily. Její snímek Nejtěžší volba vypráví o ženách, které se dověděly, že jejich miminko pravděpodobně nebude v pořádku. Přesto se rozhodly je donosit a dopadlo to různě. Její práce mne hodně oslovila.


Jste absolventkou oboru mediální studia v Plzni, za jakých okolností jste se vlastně dostala k natáčení snímku o potratech?
Na prvním místě nebyl film, ale myšlenka. Čím jsem o interrupcích více přemýšlela a nacházela další materiály, tím více jsem byla šokována, kolik toho nevím. A řekla si, že právě o to se chci zajímat ve své bakalářské práci.


Oceněný film je tedy vaším studijním výstupem?
Ano, ale poněkud jej přerostl. (úsměv) Říkala jsem si, jakou vhodnou uměleckou formou problematiku přerušení těhotenství pojmout. Zajímá mne realita, autenticita. Proto se mi líbí dokument, přináší svědectví, mnohdy těžko dostupné.


Pustila jste se do mediálně sice vděčného, ale zároveň velmi ožehavého tématu. Nedá mi to nezeptat se, jaký je váš názor na interrupce?
Když jsem začínala film točit, neměla jsem názor vůbec pevný, ba naopak hledala jej. Vím, že interrupce jsou kontroverzním tématem, názory se hodně různí a jsou často vyhrocené na jednu či druhou stranu. Dospěla jsem k názoru, že když může poté následovat tak silný psychický otřes, není zákrok pouze běžnou operací typu zlomené nohy. Otázka, kdy začíná nový život, asi nikdy nebude zodpovězená, těžko ji vědecky dokázat, jde spíš o filozofickou otázku. Kdy má plod něco jako duši a můžeme jej pokládat za člověka?
Došla jsem k názoru, že ať se těhotenství ukončí v jakékoliv fázi, nejedná se o nic přirozeného. Jsem tedy proti tomu. Na druhou stranu jsou velmi těžké životní situace, kdy se těm ženám nedivím, nechci je odsuzovat, naopak se snažit pochopit tíhu jejich situace. Proto jsem dokument točila.


A máte pocit, že se tento váš názor, byť nějak podprahově, do oceněného filmu dostal?
Film samozřejmě je subjektivní záležitostí, už jen výběrem žen. Mým záměrem ovšem bylo pojednat o problematice postabortivního syndromu, jednalo se o úzce vymezené téma.


Zajímal by mne také způsob, jakým jste se dostala k ženám, které ve snímku Neviditelná bolest účinkují?
Nedá se mluvit o výběru, bylo velmi těžké se k nim dostat. Dlouho jsem s nimi komunikovala jen přes maily, lidi byli schopni poskytnout jen psané svědectví.


Z toho se dělá film dost těžko…
Málokdo byl ochotný jít dál. Nakonec jsem objevila ženy, které měly odvahu, kontakty na ně jsem získala díky poradnám, azylovým domům pro matky v tísni a dalším organizacím.


Zažila jste během natáčení nějaký zvlášť silný moment?
Dokonce ještě před ním. Chtěla jsem navštívit všechny ženy, které do mého projektu byly ochotné jít, ale ne vždy to bylo možné. Povedlo se to jen u dvou. Tohle pro mne byl nejsilnější okamžik, když mi odhalily svůj životní příběh a já si uvědomila, do čeho vlastně jdu.


Neviditelnou bolest jste promítala ještě před samotným Nadotekem, a to opět v Malé scéně, jaké byly první reakce?
Nad očekávání dobré, potěšilo mne, že film viditelně působil. Měla jsem obavy, jestli se divák nebude ve výpovědích ztrácet. Velkou část obrazového materiálu jsem musela zpětně dotáčet v přírodě, nacházet záběry vhodně dokreslující svědectví. Ženy chtěly zůstat v anonymitě, a tak jsme natáčeli pouze detaily jejich rukou. A měla jsem moc velkou radost, že na ně dokument nepůsobil přehnaně subjektivně. Že měly pocit svobody ve vlastním názoru.


V rámci dvanáctého Nadoteku jste si určitě vyslechla ortel odborné poroty, co vám bylo k vaší práci řečeno?
Měla jsem tu možnost. (úsměv) Dokument hodnotili jako povedený a byli nadšení z komornosti celého projektu. Měla jsem hodně malý rozpočet (smích), neměla jsem obrazový materiál a musela si vystačit jen s rukama, náš štáb tvořili tři lidé – já, kameraman a můj manžel Vojta jako asistent. Dělala jsem si takřka vše od námětu až po střih, kromě zvuku a hudby. Tu dělal můj kamarád Ondra Škoch a zvuk Martin Rýznar. S relativním málem se toho povedlo udělat docela dost.


Přemýšlela jste dlouho, zda se přihlásit a pokusit se do festivalového programu prokousat?
Když jsem dokument dokončila a setkala se s příznivým ohlasem po předpremiéře, hodně mne to povzbudilo. V tu chvíli jsem si řekla, že by nebylo úplně marné přihlásit se na nějaký festival.


Považovala jste samotnou účast za úspěch, nebo jste měla ambice takříkajíc zaútočit na bednu?
Mou hlavní touhou je film ukázat co nejvíce lidem, hledat tu možnost, chtít svědectví filmu nabídnout. Jsem vděčná za účast a cena je pro mě velkým překvapením i povzbuzením do další tvorby.


Nadotek, na němž jste uspěla, patří již mezi zavedené a z mého pohledu i prestižní akce. Jak by vypadalo jeho hodnocení ve vašem podání?
Jsem moc vděčná, že tu festival je, je to kulturní akce, kterou máme na dosah. Čerpám z ní inspiraci.


A bylo pro vás ocenění motivací, tím správným „nakopnutím" do další tvorby?
Určitě ano, šlo to po malých krůčcích. Když jsem dokončila bakalářku, říkala jsem si, že jsem to nějak zvládla. Po prvním promítání zase lepší pocit, teď po festivalu ještě o hromadu lepší. Čím dál více cítím, že je potřeba natočit něco dalšího.


Máte už v hlavě nějaký námět?
Když jsem natáčela dokument, tak mým záměrem původně bylo, aby v něm účinkovala žena, která si přes těžkou situaci rozhodla miminko nechat. S takovou jsem se seznámila, navštívila ji a natočila s ní svědectví. To bude kraťounký dodatek k mému prvnímu filmu, druhý břeh problému.


Co ale vím a malinko mne to překvapilo, je zjištění, že jste studijně „zběhla" k pedagogice. Neznamená to definitivní odklon od filmu?
Ne, právě díky těm nakopnutím nikoliv. Chápu to jako rozšíření budoucí možnosti uplatnění. Uvidíme, co přinese život, jestli nasbírám odvahu a zkušenosti na to být pedagožkou.

Ředitel festivalu Nadotek Jiří Flídr o snímku Neviditelná bolest

Film získal jednu ze dvou cen poroty. Tím se zařadil mezi dokumenty Největší přání a Věra 68, což je v letošní konkurenci hodně velký úspěch. Já osobně oceňuji odvahu autorky zpracovat takové téma s ohledem na silné osobní prožitky protagonistek, a to velice citlivě. Film osobním způsobem odhalil tabu v oblasti potratů a s tím spojené důsledky, které ženy podstupují.

JAN POKORNÝ

Autor: Redakce

20.11.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies