VYBERTE SI REGION

Cenu Pavla Kouteckého získal Pavel Abrahám za dokument Dva nula

Praha /ROZHOVOR, VIDEO/ - O Cenu Pavla Kouteckého za nejlepší dokument se ucházeli letos tvůrci sto osmi dokumentů, což je nejvíce v historii tohoto ocenění. Získal ji režisér Pavel Abrahám za film Dva nula mapující „českého ducha" skrze fotbalové utkání, na jehož scénáři spolupracoval s Tomášem Bojarem.

12.6.2013
SDÍLEJ:

Film Dva nula mapuje „českého ducha“ skrze fotbalové utkání.Foto: 4press

Ve filmu podle poroty zachycují „českého ducha" nápaditým jazykem skrze autentické rozhovory fanoušků Sparty a Slavie v prostředí stadionu během fotbalového derby, ze kterého však divák paradoxně nevidí skoro nic. Pavel Abrahám s Tomášem Bojarem za snímek Dva nula převzali na slavnostním večeru vyhlášení již sedmého ročníku Ceny Pavla Kouteckého v Divadle Archa kromě objektu od sklářského výtvarníka Reného Roubíčka také odměnu sto tisíc korun.

Točilo se dva roky

Natáčení snímku Dva nula se vzhledem ke specifickému fotbalovému prostředí připravovalo dva roky a podílel se na něm skoro stopadesátičlenný štáb čítající například dvacet šest zvukařů. Po celou dobu fotbalového zápasu mezi Spartou a Slavií mají vybraní fanoušci na sobě nainstalované mikroporty, takže divák slyší vše, o čem si v průběhu zápasu povídají, jak jej komentují a jak glosují dění kolem sebe. Skrze střípky rozhovorů tak před divákem vyvstává specifický obraz fotbalového prostředí, který je jakoby odrazem společnosti samotné – nějak se mezi sebou baví rádoby luxusní dívky ve VIP zóně, nějak nadšení otcové se znuděnými dětmi, jinak zase intelektuálové, sportovní zpravodajové či muži od ostrahy stadionu. Samotný zápas tu vlastně pro diváka nehraje hlavní roli, spíše sleduje bizarní kaleidoskop fotbalových nadšenců napříč sociálními skupinami.

„Antropologická“ studie

Že je fotbalový stadion skvělým místem pro antropologickou studii, bylo tvůrcům jasné již dávno – scenárista Tomáš Bojar fotbalové prostředí důvěrně zná a Pavla Abraháma pro tuto myšlenku ihned získal. „Zdálo se nám, že na fotbalové tribuně se toho dá o dnešní společnosti hodně ukázat. Na jednom místě se tu schází spousta různých lidí, kteří sice mají před očima totožnou událost, ale každý z nich ji prožívá trochu jinak," říkají tvůrci. Ale zároveň svůj „průzkum" nepřeceňují: „I když jsme s hrdiny filmu strávili hodně času, určitě si netroufáme říct, jací skutečně jsou. Stadion tu slouží jako laboratoř a je docela dobře možné, že mimo tuto laboratoř mohou působit jinak."  Důležitou roli podle tvůrců hraje fakt, že kamery byly od filmových hrdinů velmi daleko a že v jejich okolí nebyl žádný štáb. Díky tomu se nechali atmosférou zápasu rychle strhnout, na natáčení tak zcela zapomněli a projevovali se přirozeně.

Ne kritika, ne recept, ne lék

Tvůrci záměrně ve filmu věci explicitně nepojmenovávají a nesoudí, spíše nechávají jednotlivé charaktery jemně vytanout. „Docela se nám líbí, co řekl Ivan Passer, a myslíme, že to celkem vystihuje i náš vlastní přístup k věci: „Filmy jsou diagnóza, jež vyplynula z poznání reality. Ne kritika, ne recept, ne lék. Konstatování, že jako jedinci i jako společnost jsme ve stavu permanentní krize,'" popisují svůj filmový rukopis Pavel Abrahám a Tomáš Bojar. Snímek je propracovaný také po vizuální stránce – tvůrci pilovali kamerovou koncepci pod vedením kameramana Jiřího Choda. Tomu se podařilo spolu s dalšími kolegy vytvořit vizuálně silný film, kde každá kamera nabízí soustředěný, až mikroskopický pohled na situaci, kterou sleduje. Scénář snímku napsali Pavel Abrahám a Tomáš Bojar společně, za sebou už mají spolupráci na prvním celovečerním filmu o rapu Česká RAPublika a také na svém prvním snímku Hlavní hvězdou jsou piva. „Z Ceny Pavla Kouteckého máme radost, ocenění si vážíme a moc za něj porotě děkujeme," říkají tvůrci. „Zatím jsme až tolik cen nedostali a navíc s žádnou z nich nebyla spojena ,munice', jak se tomu říká ve fotbale," dodávají Abrahám s Bojarem. Cena Pavla Kouteckého vzdává hold tvorbě filmaře Pavla Kouteckého, mimo jiné režiséra filmu Občan Havel, a letos se konal její sedmý ročník.

Trpělivost a důslednost v přípravách

Film Dva nula režiséra Pavla Abraháma byl již uveden v loňské soutěži Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava či na Mezinárodním filmovém festivalu Bratislava a aktuálně míří na filmové festivaly do Moskvy či Londýna. „Film je experiment, na jehož přípravě autoři Pavel Abrahám a Tomáš Bojar pracovali dva roky. Poté vše vsadili na jedno odpoledne, na průběh jedné události, která nebyla v jejich režii. Výsledkem kombinace detailní přípravy, dokumentárního natáčení a výborného střihu je vznik dobrého filmu," podotýká organizátorka Ceny Pavla Kouteckého Jarmila Poláková. „Oceňuji v dnešní rychlé době jejich trpělivost a důslednost v přípravách, které jsou na kvalitě filmu vidět," uzavírá Poláková.

Rozhovor s režisérem Pavlem Abrahámem a scenáristou Tomášem Bojarem

Jak vás napadlo natočit film z fotbalového prostředí?

Odpověď je jednoduchá: zdálo se nám, že na fotbalové tribuně se toho dá o dnešní společnosti hodně ukázat. Na jednom místě se tu schází spousta různých lidí, kteří sice mají před očima totožnou událost, ale každý z nich ji prožívá trochu jinak. Tato mnohost perspektiv nás vlastně zajímala úplně nejvíc a ve filmu jsme se to snažili zachytit v co nejpřirozenější, nejživější podobě. Ani jeden z nás přitom nemá v kinematografii rád přílišnou doslovnost a návodnost – tak jako se v dobrých románech čte mezi řádky, mělo by i ve filmu to podstatné vystupovat mezi jeho „framy". Nechtěli jsme proto ve filmu věci explicitně pojmenovávat, spíše je nechat jemně vytanout. Docela se mi líbí, co řekl Ivan Passer, a myslím, že to celkem vystihuje i náš vlastní přístup k věci: „Filmy jsou diagnóza, jež vyplynula z poznání reality. Ne kritika, ne recept, ne lék. Konstatování, že jako jedinci i jako společnost jsme ve stavu permanentní krize."

Tomáš BojarJedna věc je fotbalové prostředí a druhá samotný koncept. Jakým způsobem jste se dopracovali k nápadu natočit film za jeden jediný zápas a to zrovna derby Sparta - Slavie?

Že je fotbalový stadion skvělým místem pro určitou antropologickou studii, mi bylo jasné už dávno. Chodím tam totiž celá léta a myslím, že to prostředí docela dobře znám. Nedlouho poté, co jsme dodělali Českou RAPubliku, jsem proto vzal Pavla na Spartu, abych mu to tam ukázal. Měl jsem už jakousi mlhavou představu, že bychom na stadionu mohli za jeden večer na více kamer natočit něco na způsob společenského portrétu, ale byla to opravdu jen taková hrubá, neotesaná koncepce, která mohla také velmi rychle zapadnout. To se ale nestalo. Mimo jiné i proto, že Pavla, který se o fotbal předtím nijak zvlášť nezajímal, to na Letné nadchlo. Začali jsme tam chodit na více zápasů, seznámili se s řadou lidí a postupně nám v hlavě začal krystalizovat celý filmový tvar. Také jsme průběžně pilovali natáčecí metodu a Pavel společně s Jiřím Chodem připravili kamerovou koncepci, která mi doteď přijde nejenom výtvarně silná, ale i dramaturgicky funkční. Každá kamera vlastně nabízí soustředěný, v něčem až mikroskopický pohled, což jde celkovému autorskému záměru vyloženě po srsti.

Jak dlouho dopředu jste natáčení připravovali?

Natáčení jsme připravovali dva roky, nejintenzivnější byl poslední půl rok, kdy jsme již konkrétně řešili logistiku celé akce, instruovali jednotlivé štáby, koordinovali natáčení s představiteli fotbalového klubu atd. V rozhodující „den D" bylo do celé akce zapojeno nějakých sto padesát lidí, byla to skutečně velká filmařská operace. My jsme měli hrozné štěstí na skvělé spolupracovníky, třeba na kameramana Jiřího Choda, zvukaře Václava Flegla, produkční Kristinu Šedivou a Silvu Holovskou, asistenta režie Davida Jančara a na mnohé další – především díky těmto lidem se celý ten bláznivý podnik podařilo úspěšně zrealizovat.

A jakým způsobem jste vytipovali jednotlivé protagonisty?

Pokud jde o hledání postav, to byla jedna z nejzajímavějších činností, co pamatuju. Na každou obhlídku jsme se s Pavlem vyloženě těšili. Postup byl vlastně jednoduchý: dojít na stadion, koupit si klobásu a pivo a začít se rozhlížet. Od klubu jsme dostali takové speciální „průchodky", které nás opravňovaly k pohybu napříč celým stadionem. Takže jsme si vždy prohlédli tribunu a jakmile nás na ní někdo zaujal, šli jsme do jeho sektoru, sedli si poblíž a začali ho poslouchat. Tomu jsme dali třeba dvacet minut, a když nám dotyčný připadal v nějakém ohledu zajímavý, ihned jsme se s ním seznámili. Vysvětlili jsme mu, co připravujeme, a pokud nás neodmítl, což se překvapivě dělo jen málokdy, na dalších zápasech jsme se s ním dál vídali. Potenciální protagonisté nám takto přibývali téměř geometrickou řadu. Mám pocit, že když jsme dělali finální výběr, pracovali jsme s asi dvousetpadesátičlennou databází.

Jak vlastně zněly pokyny pro protagonisty od vás jako tvůrců, zkoušeli jste něco předem?

Pokyny nezněly nijak, žádné totiž nebyly. Během série předtáček se totiž jasně ukázalo, že jakékoliv pokusy postavy instruovat, probírat s nimi předem nějaké bodové scénáře atd., jsou zcela kontraproduktivní. Udělali jsme to asi dvakrát a bylo jasně vidět, že natočený materiál je o dost méně syrový: lidé v něm hrají nějaké předem dané role, více se předvádějí, jsou v křeči. Ihned nám proto bylo jasné, že musíme jít cestou úplného laissez-faire. Jediný pokyn tedy byl: dělejte všechno jako normálně, užijte si fotbal, jak jste zvyklí. A to se osvědčilo. Zásadní roli měl samozřejmě fakt, že kamery byly od našich filmových postav velmi daleko, že v jejich okolí nebyl žádný štáb, a že se díky tomu nechali atmosférou zápasu rychle strhnout a na natáčení na dlouhé časové úseky zcela zapomenout. Myslím, že jestli má náš film v něčem kouzlo, tak hlavně asi v tomto.

Pouštěli jste jim pak hotový film? Co na něj říkali?

Většina zúčastněných byla na premiéře a většině z nich se k našemu překvapení film líbil. A v podstatě všichni se v něm poznali, nikdo nám nepředhazoval, že takto se „ve skutečnosti" na fotbale nechová. S některými jsme zůstali dlouho do noci na večírku po premiéře a bylo zábavné sledovat, jak hned z filmu začínají citovat, jak už jejich obraz žije dalším životem.

Pavel AbrhámNa někoho mohou někteří vaši hrdinové působit směšně nebo dokonce nesympaticky, což se ale při natáčení lidí v hledišti během takového fotbalového zápasu nabízí…

Já myslím, že všichni někdy působíme směšně a nesympaticky, směšnost je bytostnou součástí života. Se střihačem Šimonem Špidlou jsme si kolikrát říkali, že kdyby nás ve střižně někdo natáčel, asi by se nám lidé taky dost smáli. Pokud jde o náš vztah k jednotlivým postavám, asi nejspravedlivější by bylo vzít je jednu po druhé, ale na to tu pochopitelně není prostor. Já mám řadu z těch lidí upřímně rád, baví mě sledovat jak Jiřího Peňáse, tak pána v červené bundě, co „má šest srdcí".

Myslíte, že lze z vašeho filmu obecně usoudit, jací hrdinové skutečně jsou?

I když jsme s těmi, které ve filmu vidíte, strávili nějaký čas na stadionu a pak ještě hodně měsíců ve střižně, určitě si netroufáme říct, co přesně je to za lidi. My z jejich života ve filmu záměrně ukazujeme jen malý výsek – specifickou situaci ve specifickém časoprostoru. Stadion tu slouží jako laboratoř, ve které se lidi nějak chovají. A je docela dobře možné, že mimo tuto laboratoř mohou působit jinak.

Za zmínku určitě stojí vizuální stránka celého filmu – na dokument působí váš film velmi esteticky. Byl to záměr?

Jak by řekli sami fotbalisti: „Tak určitě…" Obraz je alfou a omegou kinematografie, to je jasné. Hlavně si myslíme, že ukázněný a kultivovaný vizuální styl filmu jde dobře dohromady s jeho neukázněným a nekultivovaným obsahem. Rozhodně nám nešlo o to udělat „hezké obrázky" a „uhlazenou podívanou" - tomu třeba odpovídá i záměrně neuhlazená montáž. Na stylu filmu se také dost projevilo, že s Pavlem a Šimonem sdílíme zálibu v tom, čemu filmoví vědci říkají „vyprázdněná narace" - mušky u reflektorů a osvícené topoly na obzoru jsou pro nás stejně důležité jako dění „v kotli" a ve VIP salonku.

Kolik lidí vlastně na místě samotného natáčení působilo ve štábu a v jakých profesích nejčastěji?

Necelých sto padesát. Nejvíce bylo kameramanů a pomocných režisérů, jen o něco málo méně bylo zvukařů a asistentů zvuku. Dále například gripoví technici, osvětlovači, asistenti kamery, pracovníci stavby, horolezci, kameroví technici, obsluha zvukového přenosového vozu, samozřejmě produkční, runneři, ostraha a tak dále. Základní tábor jsme měli postavený v těsném sousedství sparťanského tréninkového hřiště a ráno před zápasem tam k našemu překvapení přišla Sparta „na výklus". Hráči nechápavě zírali, co to tam je za společnost a rychle se prodírali mezi filmaři. Třeba když se Vít Klusák míjel s Tomášem Řepkou, byl to docela vtipný pohled.

V minulosti už jste spolu vytvořili scénář k divácky úspěšnému filmu Česká RAPublika, nyní jste se opět společně věnovali fotbalové tematice. Co plánujete dál?

V autorském duu jsme filmem Dva nula uzavřeli jakousi pomyslnou „lidovou" trilogii. Náš první film se jmenoval Hlavní hvězdou jsou piva, to asi říká vše. Pak přišel rap, nakonec fotbal. Nikdy nám tak úplně nešlo o samotné pivo, samotný rap nebo samotný fotbal – spíš o obecnější věci, které se v nich zrcadlí. Pokud jde o budoucnost, teď se každý věnujeme vlastním projektům – Pavel hlavně televizní tvorbě, mě zase začal více zajímat hraný film. Co bude dál, se uvidí, ve hře je možnost, že bychom podle modelu Dva nula natočili televizní seriál na různých evropských fotbalových stadionech během různých známých místních derby. Jeden německý producent ten projekt už začal připravovat, ale jestli se nakonec podaří uskutečnit, je zatím ve hvězdách.

Jste překvapení, že jste získali Cenu Pavla Kouteckého, nebo jste si po nominacích věřili? Co pro vás takové ocenění znamená?

Překvapení jsme samozřejmě hodně. Před časem jsme sice zaregistrovali, že je náš film nominován, ale více jsme se tím nezabývali. Teď máme radost, ocenění si vážíme a moc za něj porotě děkujeme. Stejně tak i za finanční odměnu. Zatím jsme až tolik cen nedostali a navíc s žádnou z nich nebyla spojena „munice", jak se tomu říká ve fotbale. Tudíž i za ni moc děkujeme, peníze se samozřejmě hodí. Jakási zavedená romantická představa sice říká, že nejlépe se tvoří bez peněz, ale to je opravdu jenom představa.

Cena Pavla Kouteckého

Režisér Pavel Koutecký (1956-2006) byl jednou z nejvýraznějších osobností českého dokumentárního filmu, premiéry svého nejznámějšího filmu Občan Havel se nedožil. Cena spojená s jeho jménem je udělována od roku 2007 jeho pokračovatelům, trpělivým pozorovatelům světa se schopností sdělit své pocity a postřehy filmem. V minulých letech tuto cenu převzali Linda Jablonská, Martin Ryšavý, Jan Šikl, Tomáš Škrdlant, Filip Remunda s Richardem Komárkem a Klára Řezníčková. V roce 2011 organizátoři program poprvé rozšířili o projekce nominovaných filmů pro veřejnost, které se letos již podruhé konaly v Praze, Benešově, Ústí nad Labem a Plzni a letos zcela nově byl doprovodný program rozšířen o Retrospektivní přehlídku filmů Ceny Pavla Kouteckého.

Organizátory Ceny Pavla Kouteckého jsou Film & Sociologie a Divadlo Archa ve spolupráci s Mezinárodním festivalem dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Do nominací na Cenu Pavla Kouteckého se letos probojovalo celkem deset filmů, kromě zmíněného Dva nula také Pod lampou je tma Kristýny Bartošové, Chudoba cti netratí Daniely Gébové, Umanutá Míry Janka, Svobodu pro Smetanu Víta Klusáka a Filipa Remundy, Nový život Adama Ol'hy, Křehká identita Zuzany Piussi, O slušnosti Radovana Síbrta, Otázky pana Lásky Dagmar Smržové a Život s Kašparem Heleny Třeštíkové. V porotě zasedli spisovatelka Petra Hůlová, režisér a herec Jiří Havelka, ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab, Zuzana Raušová  z Jednoho světa a imunoložka Milada Šírová z okruhu přátel Pavla Kouteckého. V rámci slavnostního večera vyhlášení Ceny Pavla Kouteckého, jejíž doprovodný program byl letos zcela nově rozšířen o Retrospektivní přehlídku filmů ceny a znovu jej doplnily nominační projekce v Praze, Ústí nad Labem, Benešově a Plzni, byl promítnut film z filmového archivu režiséra Pavla Kouteckého O sportovci o mentálně postiženém plavci. V tomto filmu Pavel Koutecký fantasticky oživil přibližně 250 fotografií Romana Sejkota, z nichž část získala třetí místo v kategorii Sports Stories soutěže WORLD PRESS PHOTO 1993. Roman Sejkot a protagonista filmu Broňa Zemek byli také hosty slavnostního večera a zavzpomínali na svoji spolupráci s režisérem Kouteckým. Osmý ročník Ceny Pavla Kouteckého vyhlásí organizátoři na počátku roku 2014.

Autor: Redakce

12.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Kardinálové chtějí od papeže odpověď, Vatikán mluví o skandálu

Vatikán - Za velmi vážný skandál označil předseda jednoho z nejvyšších soudů římskokatolické církve otevřený dopis čtveřice kardinálů, kterým žádají papeže o vyjasnění jeho názoru na rozvedené. Kardinálové z Německa, Itálie a USA odpověď Františka na svůj původní dotaz nedostali, proto s ním vyšli nedávno na veřejnost.

Zadeha v Praze znovu zadržela policie

Praha/Brno - Policie dnes v Praze zadržela obžalovaného podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, celý den u něj prováděla domovní prohlídku, uvedl v tiskové zprávě Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Večer ho podle něj převezla k výslechu do Brna. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu.

V Norsku našli nápis Arbeit macht frei ukradený z Dachau

Bergen - Norská policie nejspíš objevila nechvalně proslulý nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) ukradený v roce 2014 z brány bývalého německého koncentračního tábora Dachau. S odvoláním na bavorskou policii o tom dnes informovala agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies