VYBERTE SI REGION

České stopy za hranicí

Naše neblahá minulost očima Rakušana. A trio Čechů za oceánem. To jsou dvě novinky v kinech, rozkročené mezi bezradným brakem a poctivým dokumentem.

23.9.2016
SDÍLEJ:

Krycí jméno HolecFoto: Deník

Eintopf alias brak

První z nich připomíná filmový eintopf - hrst špionáže, hrst kovbojky, špetka drsné erotiky a vývar ze srpnových událostí 1968.

Koprodukční rakousko-český snímek Krycí jméno Holec je dílem režiséra Franze Novotnyho a bůhví, čím vlastně měl být. Není ani špionážní krimi, ani love story, natož pak důstojnou adaptací povídky Jana Němce, jíž se tři scenáristé inspirovali. O všechno z toho se sice tvůrci křečovitě snaží, výsledkem je ale kýčovitý brak, který zahraničnímu publiku o 60. letech a srpnových událostech u nás mnoho neřekne a české diváky nutí k nechtěnému smíchu.

Scénář staví na bonvivánství a kuráži filmaře nové vlny Jana Němce, dělá z něj ale spíš karikaturu. Mnohem víc a nápaditěji prakticky o tomtéž vypráví Vlk z Královských Vinohrad, který shodou okolností vstoupil do kin před týdnem a který také vychází z Němcovy povídkové předlohy. Novotny se inspiroval povídkou Italská spojka a do centra svého příběhu postavil tři hlavní postavy: mladého filmařského bouřliváka Jana Davida (rozuměj Jana Němce), jeho přítelkyni, atraktivní herečku Evu a rakouského novináře a playboye Helmuta Zilka. Jejich osudy se protnou poté, kdy Zilk začne zkraje roku 1968 vysílat pro vídeňskou televizi naživo rozhovory z komunistického Československa pro rakouskou televizi.

Vzpurný režisér Jan snažící se dostat svůj film do Cannes během nich vyvolá poprask společenskou kritikou, naštve ale přítelkyni, o kterou se začne zajímat záletný Zilk, zatímco o něj se naopak zajímá naše StB. Z nastolené zápletky se tvůrci pokoušejí v první části filmu těžit milostný trojúhelník se silným sexuálním akcentem využívajícím fyzické přednosti Viky Kerekes, ve druhé půli předstírají špionážní drama, jemuž se při nejlepší vůli nedá věřit. Hrajete-li s figurou zdánlivě protřelého estébáka, kterého při potyčce vyoutuje netrénovaný novinář, střelbou v páter nosteru působící jak z komické kovbojky, okupačními letadly nad hlavami milenců na pikniku v trávě či občankou s husou v košíku pronášející pateticky „svoboda!", nemůžete počítat s tím, že to divák vezme vážně.

Nemluvě o tom, jak problematické je obsazení: Kryštof Hádek působí navzdory své snaze jako nevycválaný klučík, jenž o pár skoků dál během chvilky natočí klíčový materiál z okupačních událostí, rakouský herec Johannes Zeiler nemá pro svého novináře ani špetku potřebného charisma a Vica Kerekes slouží jako dráždivý ženský objekt, pravda krom pěveckého duetu s Ondřejem Brzobohatým v estrádním čísle – jehož stylu se mimochodem blíží film asi nejvíce.

Nechtěná estráda z časů pro nás poměrně vážných… Jan Němec by se nepochybně výborně bavil. To ovšem Novotny asi tak docela nezamýšlel.

Pomíjivost slávy

Autoři celovečerního dokumentu Pára nad řekou Filip Remunda a Robert Kirchhoff naštěstí nabízejí poctivější a žánrově ukotvenější podívanou. Není moc veselá, ale je poctivá.

Pára nad řekou

Ne že by svědectví o neutěšeném stáří a pomíjivosti slávy bylo nějak výjimečným objevem. Ale způsob, jakým je odvyprávěli, je nápaditý, místy vtipný a přitom neurážlivý. Jejich hrdinové jsou také tři, ale mnohem víc z masa a kostí: trumpetista Laco Déczi, saxofonista Ľubomír Tamaškovič a kontrabasista Ján Jankeje. Všichni odešli po srpnové okupaci na západ a po boku renomovaných hudebníků zazářili na jazzové scéně. Dnes už jsou za svým zenitem a duo režisérů bez skrupulí ukazuje, jak takové muzikantské finále vypadá. Pro někoho hraní na zahradě u konve s vodou, pro druhého bizarní kšeftíky v santaclausovském oblečku, pro třetího poslední urputná cesta na jakékoli pódium, kam ho pustí…

Naštěstí ale nejde o žádné srdceryvné výjevy. Už úvodní scéna filmu předznamená, jakou optikou se tvůrci na své hrdiny dívají - před barem zastaví policejní vůz, muž v uniformě vyvede jazzmana v poutech a oznámí mu: „Hrál jste Daahoud od Clifforda Browna? Jste zatčen. Pokazil jste tři akordy!" Podobně absurdní ladění vydrží filmu až do konce, groteskně smutné momenty (třeba kolem saxofonisty vyšachovaného ze hry absencí chrupu) střídají kurioznější (seskok basisty v kostýmu padákem na vánoční oslavy) a zábavnější (scéna s japonským fotografem, jehož úsilí přimět Laca Décziho k pózování před mrakodrapy provází muzikant nezapomenutelnými komentáři). Věcně a s obdivuhodným nadhledem se tu vypráví o tom, jak lze stárnout a jaké podoby má celoživotní láska k hudbě.

Zatímco režiséři hraných filmů nás až na výjimky přesvědčují o tom, že neumí žánrovky, dokumentaristé si ve valné většině dál vedou dobře na své skromné parketě nejrůznějších výpovědí o životě.

Autor: Jana Podskalská

23.9.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Čeští vědci přišli na to, proč někteří lidé marodí častěji

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

Hra s ohněm skončila. Rakousko to zvládlo

Berlín – Němečtí komentátoři vesměs pozitivně hodnotí výsledek rakouských voleb, kdy v nedělních volbách vyhrál kandidát Zelených Alexander Van der Bellen nad Norbertem Hoferem ze Svobodné strany Rakouska (FPÖ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies